Události, které se odehrály v únoru 1948, stále mají význam a nejsou pouhými výtvory minulosti. V té době se totiž rozhodovalo o budoucím charakteru státu a Třetí republika byla arénou, kde demokraté usilovali o pokračování v demokracii, zatímco komunisté prosazovali svůj socialismus, který byl buďto inspirován jejich vlastní vizí, nebo určen Moskvou.
Dnes víme, že demokraté museli mnohem více bojovat, než jen doufat v realizaci svých přání, aby mohli uspět. Komunistická strana Československa se prezentovala jako strana, která usilovala o uspokojení základních potřeb mas, což byl v té době velký problém. Tento program získal KSČ mnoho příznivců a její členství se rychle zvýšilo na milion. Komunistická strana Slovenska měla dokonce 120 000 členů. Ale kromě důmyslné propagandy a populistických proklamací, KSČ používala jeden tajný nástroj, který nebyl všeobecně známý. Tím nástrojem byla skrytá infiltrace do politických stran, státních institucí, samosprávy a dalších důležitých částí společnosti.
V období února 1948 se projevila skutečnost, že mezi demokraty působili komunističtí zrádci a agenti. KSČ si tyto jedince dlouhodobě vybírala a připravovala je jako své budoucí partnery. Chtěla je využít k mapování slabých míst jak jednotlivců, tak celých politických stran. Zároveň od tajných informátorů získávala cenné zprávy o úmyslech protivníka. Komunistická strana tak oslabovala nekomunistické politické strany, které vstupovaly do souboje o stát a demokracii.
Tímto skutečným spiknutím proti republice bylo mozkové centrum pracoviště aparátu ústředního výboru KSČ, označované neutrálně jako „evidenční oddělení“. Při jeho založení v roce 1945 mělo název Komise pro evidenci demokratických sil v ostatních politických stranách. Vedoucím oddělení byl Karel Šváb, bratr Marie Švermové, pravé ruky generálního tajemníka strany Rudolfa Slánského. Šváb i Slánský budou v prosinci 1952 spolu popraveni, Marie Švermová odsouzena na doživotí a pět a půl roku vězněna. Z podnětu Slánského vznikl tento úsek. Pracovníci oddělení vytvářeli a podporovali vlivné prokomunistické skupiny, jakési páté kolony v nekomunistických stranách.
Evidenční oddělení dostávalo důvěrné informace od komunistů z různých bezpečnostních služeb, jako Zemského odboru bezpečnosti II, zpravodajského oddělení ministerstva vnitra, druhého a pátého oddělení hlavního štábu ministerstva národní obrany, od zpravodajských skupin v ministerstvu zahraničních věcí i od ministerstva informací. Evidenční oddělení fungovalo před únorem jako jediná vrcholná zpravodajská centrála, která suplovala budoucí roli centralizované Státní bezpečnosti.
Dalším rozhodujícím nástrojem komunistů bylo ovládnutí většiny státního bezpečnostního aparátu. Vnitřní struktury státních a státem placených institucí sloužily primárně zájmům komunistů. Komunistická tajná síť byla nejrozsáhlejší v Československé straně sociálně demokratické a nejmenší v lidové straně. Informace o slabých místech, taktice a rozmístění kádrů ostatních politických stran byly klíčové pro převrat v únoru 1948.
Začátek krize je dobře známý. Nekomunističtí členové vlády, dne 13. února 1948, požadovali odvolání kádrového rozhodnutí komunistického ministra vnitra Noska, které poškozovalo nekomunisty. Když na jejich požadavky nereagoval, demokratičtí ministři se 17. února odmítli zúčastnit jednání vlády a 20. února podali na protest demisi. Už tři dny před demisí, 17. února odpoledne, vedení ministerstva vnitra nařídilo zesílená bezpečnostní opatření.
Ve čtvrtek 19. února byl vyhlášen 1. stupeň poplachového plánu „Alfa“ u pluku Sboru národní bezpečnosti Slovensko a do Prahy přijely první tři roty Sboru národní bezpečnosti. V den demise ministr Nosek nařídil všem zaměstnancům ministerstva vnitra pohotovost. Dalších 254 příslušníků se potom ze Sboru národní bezpečnosti Slovensko přesunulo do Kolína a do Prahy. Neexistovaly žádné známky převratu nebo nějakého ohrožení bezpečnosti státu. Ve skutečnosti bezpečnostní aparát sloužil jediné politické síle pod záminkou, že chrání státní moc.
Teprve 20. února 1948 vydal ÚV KSČ pokyn k přeměně strážních závodních oddílů na zesílené pohotovostní oddíly, které byly následující den přejmenovány na „lidové milice“. Hlavní štáb milicí vznikl 22. února a jeho velitelem se stal komunista Josef Pavel. Milicionáři neuměli bojovat a byli nasazeni především k tomu, aby byli vidět v ulicích. Vlastní zbraně dostali až v poslední den krize, 25. února, kdy bylo rozděleno sedm tisíc pušek s deseti náboji na zbraň. Samopaly nebyly rozdány. Existence milicí v té době měla pouze zastrašovat společnost.
- února se na Staroměstském náměstí konala památná přehlídka, kterou doprovázelo mnoho násilí. Podle vzpomínek Jožiho Davida, předsedy parlamentu, mu Jan Masaryk tiše říkal: „Viděl jsi ty raubířské ksichty? Zaplať Bůh, že táta nežije, řítíme se do propasti.”
V pondělí 23. února byly uzavřeny státní hranice, a pod smyšlenou záminkou, prohledávali komunističtí příslušníci Bezpečnosti sekretariát národně socialistické strany na pražském náměstí Republiky. Ministerstvo vnitra vydalo výnos zakazující veřejné projevy stran, jejichž ministři podali demisi, a tiskový odbor ministerstva vnitra vydal příkazy k zabavení nákladů nekomunistických novin a časopisů.
Bezpečnostní orgány zatkly, vyslýchaly a zadržely okolo tisíce předem vytipovaných protivníků. Komunistické bojůvky násilím obsadily ústřední sekretariát sociální demokracie a na ulicích SNB bila studenty, téměř stovku jich zadržela. Akční výbory Národní fronty, jako nový nátlakový nástroj komunistů, zastrašovaly, vyhazovaly z práce za nesouhlas, za reakční postoj…
I přes tisícové demonstrace vysokoškoláků 24. února a studentský pochod z Karlova náměstí na Hrad a demonstrace studentů v dalších městech na situaci nebylo možné nic změnit. Termín puč znamená státní převrat provedený malou skupinou bez široké podpory. Relativně široká podpora v té době komunistickému převzetí moci nescházela, ale byla menší, než jak ji KSČ prezentovala. Současně ale komunisté zneužili jak ústavní mechanismy, tak i státní aparát a použili nečestné nátlakové prostředky. Únor 1948 byl zcela zjevně promyšleným spiknutím proti republice.
