Když podzim postoupil do své druhé poloviny, z polí a sadů zmizela pílí lidských rukou všechna úroda. Stodoly byly plné obilných snopů, které čekaly na výmlat a signalizovaly blížící se občanský konec roku a jemu předcházející období křesťanských Vánoc. Než však hospodář zasedl s celou svou rodinou ke štědrovečernímu stolu, staral se o to, aby všichni v dobrém prožili čas předvánoční zvaný advent.
Zdar příštího hospodářského roku se začínal zajišťovat právě v období adventu. Hospodář a hospodyně se snažili naplňováním pověr a pověrečných praktik splnit všechny nutné úkony pro příští dobrou úrodu. V určité dny od svátku sv. Lucie do Štědrého dne sledovali počasí a zjišťovali, jak bude v jednotlivých měsících příštího roku.
Dnes víme, že kořeny prosincových slavností se svým původem váží až k pohanským slavnostem slunovratu. Ty ve starověkém světě začínaly 21. prosince a navazovaly na od 17. prosince probíhající saturnálie, slavnosti boha úrody. Podobné zimní slavnosti se konaly také u Slovanů. V druhé polovině prosince a následně také v lednu tak naši dávní předkové v domech ozdobených zelenými větvemi děkovali nejen za úrodu, ale především vítali slunce, které prodlužovalo svoji cestu po obloze, přinášelo světlo i teplo a tím i příslib, že se spící příroda opět probudí.
Radostný čas přípravy na vánoční svátky
Advent předcházel Vánocům. Pojmenování posledních čtyř týdnů před zimním slunovratem vznikl z latinského adventus, což znamená příchod. Tím bylo vyjádřeno, že jde v křesťanském pojetí o období očekávání příchodu a narození Spasitele, Ježíše Krista. Adventní období nebylo vždy jednotné. V raném středověku trval advent šest týdnů a teprve v období 11. století byla jeho doba pevně stanovena na čtyři neděle. Přestože je advent pojat a připomínán jako svátek křesťanský, v jeho období byla řada zajímavých dnů, spojených s veselými až rozpustilými obchůzkami tajemných bytostí.
V tyto dny dvanáctého měsíce roku trávili naši předkové pozdní odpoledne a večery především domácími pracemi. K nim se v rámci sousedské a příbuzenské výpomoci scházeli do větších pracovních skupin samostatně muži a ženy. Jednotlivé dny adventu tak trávili společně nejen při práci, ale také při vyprávění, zpěvu i dalších zábavách a hrách. K nim patřily zvyky, pověry a pranostiky, které se vázaly k prosincovým svátkům některých světců. Tyto lidové a často předkřesťanské tradice se dochovaly až z první poloviny II. tisíciletí. Mezi nejoblíbenější patřily kolední obchůzky a věštění budoucnosti.
Magické hledání ženicha a očekávání vdavek
K věštění byl po Štědrém dnu nejvýznamnější svátek sv. Ondřeje, který se slavil 30. listopadu. Předvečer tohoto dne se děvčata snažila dozvědět, jestli se v příštím roce vdají. Do budoucnosti se snažila nahlédnout nejčastěji v teple světnice pomocí odlévání olova. Kousky starého olova při tom dala na plechovou lžíci a držela nad plamenem, až se olovo rozpustilo. Pak roztavené olovo dívka rychle vylila do misky studené vody, často přes klíč se zubem tvaru kříže a hádala, čemu je odlitek plovoucí ve vodě nejvíce podobný. Hádala povolání budoucího muže, osobní štěstí, zdraví nebo nemoc. Při lití pronášela tiše zaříkávací formuli: Svatý Ondřeju, olovo leju, abys mi ukázal, koho sa naděju! V tento tajemný podvečer dívky také klepaly na kurník a čekaly, zda se ozve kohout. Ten byl znamením vdavek v příštím roce. Slepice oznamovala, že s vdavky bude dívka muset ještě počkat. Podobně po třesení plotem a volání: Třasu, třasu plotisko, aby došlo ke mně chlapisko!, poslouchala, z které strany se první ozve štěkot psa, což znamenalo, že z toho směru přijde ženich. Obraz milého hledaly také v zrcadlící se vodě studánky rybníka nebo jezera. Některé zvyky – klepání stromem, házení střevícem a další se opakovaly také na Štědrý den. Naděje na vdavky věštila také do Štědrého dne rozkvetlá větvička třešně, kterou dívky každý den zalévaly vodou nabranou do svých úst.
Zdar bytí i hospodářova roku ve znamení květu višně
Další lidové praktiky se odehrávaly v předvečer svátku sv. Barbory. Ten připadá na 4. prosince. Večer procházely potemnělými ulicemi bíle oděné postavy dívek a žen, často přepásané červenou nebo modrou stuhou. Své obličeje měly posypané moukou a kryté závojem nebo rozpuštěnými vlasy. V ruce držely Barborky metlu. Přicházely tiše, tajuplně a pomocí metly vyzývaly děti k modlitbě. Zlobivým dětem metlou hrozily, hodné podarovaly jablíčky nebo ořechy. V den sv. Barbory hospodyně řezaly višňové nebo třešňové větvičky, přenášely je do tepla světnic a čekaly, zda tento posel probouzející se přírody a příštího jara do Vánoc vykvete. I v tom novém probuzeném květu bylo znamení úspěchu a zdaru v příštím roce.
Mikuláš, anděl a čerti, Ambož i Lucie v naší tradici
Nejvíce očekávání však mezi dětmi a mládeží přinášel svátek sv. Mikuláše. Svátek tohoto patrona nejen námořníků a lékárníků, ale také pekařů, rybářů a obchodníků se slaví 6. prosince. Ve středověku se k jeho svátku vázaly žákovské hry, při kterých žáci chlapeckých škol společně s maškarami tančili a zpívali před chrámy, kostely a v ulicích, od diváků brali poplatky a pak společně slavili hostiny a pitky. Pozdější mikulášské průvody se od těchto her podstatně lišily, byť měly mnoho předkřesťaských znaků. Ještě v druhé polovině 19. století si lidé shodně se svým vztahem k blížícímu se zimnímu slunovratu, k uctívání stromů, živlů a zvířat vyráběli masky silných a velkých zvířat – jelenů, koní, kozlů i medvědů a věřili, že rituály s jejich nošením spojené, hlavně rámus a veselí odradí démony i neštěstí a ochrání je i jejich domovy od zla a pomůže zajistit příští dobru úrodu. Dnešní mikulášský průvod nejčastěji s maskami Mikuláše, anděla a čerta, vychází z legendy o nesčetných dobrých skutcích tohoto světce. Mikuláš dodnes obdarovává hodné děti, zlobivé straší čertem s řetězem a velkým pytlem.
Další svátky
Patron včelařů – sv. Ambrož – slavil svátek 7. prosince. Také on děti obdarovával. Jako bíle zahalený muž s vysokou čepisí a bílých rukavicích chodil však sám kolem kostelů, milým dětem rozdával sladkosti, ty druhé děti honil.
K velmi významným svátkům adventní doby patřil svátek sv. Lucie. Obchůzka se konala opět v předvečer svátku za účasti skupiny tichých, tajuplných bytostí s moukou obílenými obličeji, které obcházely s husím křídlem nebo metličkou stavení, děti strašily dřevěným nožem a křídlem vymetaly zlé bytosti ze stavení. V den sv. Lucie v dávnější minulosti chodily a strašily Perchty, které mívaly různé podoby, buď jako obludy nebo mohutné kobyly s červenou maskou a dlouhým červeným jazykem.
Adventní den začínal ranní mší
Adventní týdny však měly ještě jeden společný prvek. Všechny dny začínaly předjitřní našimi předky hojně navštěvovanou mší svatou zvanou roráty. Konala se časně ráno, v pět nebo šest hodin, ještě za hluboké tmy a věřící takto pobožně a zároveň i slavnostně začínaly každý adventní den, který zakončili za zvonění klekání společnou podvečerní modlitbou kolem adventního věnce. Toto církví i lidovou tradicí určené zarámování dne předznamenávalo smysl adventního očekávání příchodu nového života v podobě narození Dítěte.
Symboly adventního věnce
K dalším typickým znakům adventu dodnes patří již zmíněný adventní věnec. Ozdoben čtyřmi svícemi zaujímá po celou dobu adventu nejvýznamnější místo ve světnici na stole nebo truchle a po dobu čtyř týdnů se stává středem místa společné večerní modlitby a rozjímání celé rodiny. Každý týden hospodyně rozžala jednu svíci tak, že na věnci před Štědrým dnem hořely všechny svíce. Jejich světlo bylo znakem očištění, červená barva stuhy symbolem radosti a štěstí, stále zelené jehličí zase znakem trvalého a zdravého života. Adventní věnec bez svící byl zavěšován k hlavnímu vchodu do domu, aby svou mocí chránil příbytek a bránil vstupu zlých nadpřirozených bytostí.
