text: Aleš Meduna
Rok 1378 znamenal zásadní mezník v českých, ale i evropských dějinách. Smrt českého krále a římského císaře Karla IV. symbolizovala konec jedné a počátek nové, velmi neklidné doby. Na český trůn usedá Karlův syn Václav IV., české země zasahuje nebývale silná epidemie moru, narůstají spory mezi církví a šlechtou a království upadá do celkové ekonomické, sociální i politické krize. Právě v této době byl pražským arcibiskupem, v pořadí třetím, Jan z Jenštejna, od jehož úmrtí uplyne 625 let. Připomeňme si osud této rozporuplné osobnosti našich dějin. Narození Jana z Jenštejna se klade nejčastěji do roku 1350, není však přesně známo. Pocházel z bohaté rodiny pánů z Vlašimi, která již po tři generace působila ve službách Lucemburků. Janův otec Pavel z Jenštejna zastával úřad notáře královské komory, strýc Jan Očko z Vlašimi byl pak od roku 1364 pražským arcibiskupem.
Po studiu na pražské univerzitě Jenštejn vyrazil doplnit si vzdělání a rozšířit obzory do zahraničí. Během své studijní cesty navštívil čtyři prestižní univerzity. V Padově a Bologni se věnoval studiu kanonického práva, poté zamířil do Francie. Paříž a tamní univerzita ho nadchly. Mladému Janovi byly cenné nejen nabyté mezinárodní zkušenosti, ale také setkání s významnými osobnostmi a učenci té doby.
V Paříži strávil Jenštejn dva roky a dosáhl titulu bakaláře. Již v necelých šestadvaceti letech byl roku 1375 jmenován míšeňským biskupem. V přelomovém roce 1378 se pak stává pražským arcibiskupem. Tak rychlý postup v církevní hierarchii nebyl obvyklý, pravděpodobně tak úřad získal díky svému strýci Janu Očkovi a oblibě u císaře Karla IV. V tomto roce vypuklo papežské schisma, kdy proti volbě Urbana VI. vystoupila většina kardinálů, prohlásili římskou volbu za neplatnou, a v září 1378 zvolili vzdoropapeže Roberta ze Ženevy, jenž přijal jméno Kliment VII. a přesídlil do Avignonu. Papež Urban znal Jenštejna z jeho pobytu v Avignonu a spoléhal na jeho oddanost. Jenštejn po celou dobu Urbanova pontifikátu patřil k nejvýznamnějším podporovatelům římského papeže. Jenštejn označil dvojpapežství za nejhorší zlo, které kdy církev postihlo. Svůj postoj k papežskému schismatu vyjádřil Jenštejn ve své písni: „Jen se přidej k Urbanovi, u bran Říma jistota, sice vzdoropapež nový, jako had tě omotá.“ V dubnu 1380, když doprovázel krále na cestách po Německu, Jenštejn vážně onemocněl. Po dva měsíce jej sužovaly vysoké horečky a zimnice, ztratil mnoho tělesných sil a lékaři počítali s nejhorším. Nakonec se arcibiskup uzdravil, za což dle svých slov vděčil přímluvě Panny Marie. Blízkost vlastní smrti na Jenštejna zřejmě silně zapůsobila a byla impulzem k jeho postupné životní proměně. Smrt byla častým námětem arcibiskupova rozjímání. Jan se na ni připravoval, modlil se za šťastnou hodinku smrti, ale také se jí nesmírně bál. Blízkost smrti zakusil několikrát, zvláště roku 1380, kdy sám vážně onemocněl a několik jeho známých a přátel zemřelo.
Coby arcibiskup si Jan z Jenštejna počínal velmi sebevědomě a někdy i nekompromisně. Neváhal použít i tvrdé tresty, exkomunikace z církve nevyjímaje, což vedlo k odklonu části duchovních od pražského arcibiskupa. V 80. letech 14. století se vyostřuje též spor s králem Václavem IV. Roku 1381 vypukl otevřený střet mezi Janem z Jenštejna a moravským markrabím Prokopem, který poskytoval ochranu sesazenému vyšehradskému děkanovi Kunešovi z Veselé, přívrženci vzdoropapeže Klimenta. Litomyšlský biskup Jan Soběslav byl papežem jmenován jako rozhodčí sporu. Lucemburk však v této roli odmítl vystupovat a Jan z Jenštejna jej neuváženě uvrhl do klatby a nad kapitulou vyhlásil interdikt. Král Václav to vnímal jako urážku celé dynastie, zbavil Jenštejna funkce kancléře, zakázal mu přístup ke dvoru a ztratil řadu hmotných statků. Zastání papeže se nedočkal. Naopak. Papež Urban uvrhl Jana do klatby roku 1387 za to, že včas nezaplatil papežský desátek. Zřejmě to byl zlomový okamžik, kdy se Jenštejn, zklamaný papežovým postupem i marností svého boje, stahuje z politického života, aby posléze utekl do světa mystiky a kontemplace.
Spory s králem vyvrcholily umučením generálního vikáře Jana z Pomuku roku 1393. Takové násilí vůči představiteli církve bylo zcela mimo tehdejší normy, proto Jan z Jenštejna podal žalobu na krále papežské kurii. Papež Bonifác IX. si uvědomoval, že na boj proti vzdoropapeži potřebuje podporu českého krále, proto do sporu nijak nezasáhl. Arcibiskup se uchýlil do ústraní a roku 1395 rezignoval na svůj úřad. Poté se uchýlil na hrad Helfenburk, kde se věnoval kontemplaci, psaní a uspořádání svého literárního odkazu. Na sklonku života podnikl ještě cestu do Říma, kde 17. června roku 1400 zemřel. Je pochován v kostele sv. Praxedy.
Jan z Jenštejna byl nejen pražským arcibiskupem, ale také význačným literátem. Literární pozůstalost je poměrně rozsáhlá, obsahuje kázání, modlitby k nejrůznějším příležitostem, traktáty, v nichž se vrací k papežskému schismatu, zabývá se otázkami lidského života, nevyhnutelnosti smrti, svobodnou vůlí člověka a zodpovědností za hřích.
Život Jana z Jenštejna byl plný vypjatých okamžiků, vzletů i pádů. Najdeme v něm období vysoké angažovanosti, politické aktivity, boje o moc i období hluboké introspekce, odloučení od světa i rezignace na pozemské starosti. Složitost jeho osobnosti je pak ještě umocněna složitostí doby, ve které žil.
