Bilancování

text: Pavlína Kravcivová
Nedávno nastal konec roku a s tím se pojí i rozjímání o něm. Co se nám povedlo, co naopak ne, co bychom chtěli zlepšit, co omezit, čeho dosáhnout. Někteří z nás si automaticky v adventním čase sednou a sepíšou si takové své krédo. Jako ho popsal spisovatel Robert Fulghum ve své eseji Vše, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce (mimochodem velmi doporučuji přečíst). V ní nás seznamuje s jakýmisi životními pravidly, které nenašel na přednáškách univerzit ani ve vědeckých knihách. Objevil je ve třech letech, právě při návštěvách mateřské školy. Jen namátkou zmíníme – uklízej si po sobě svůj nepořádek, mléko a sušenky Ti udělají dobře, když přecházíš silnici, chyť se druhého za ruku. Každý den trochu pracuj, trochu maluj, trochu zpívej a trochu si hraj. A, v neposlední řadě, nezapomínej na odpolední šlofík. Fulghum tvrdí, že tyto poznatky můžeme rozšířit a sofistikovaně je aplikovat na všechny oblasti našeho života, například i třeba vládě doporučit, aby si po sobě uklidila svůj nepořádek. Je to takové jednoduché, možná dětinské, možná naivní, ale přeci jen to v sobě ukrývá moudrost. Jaké by to bylo si každý den chvilku malovat? Nebo si dát ke svačince sušenky s mlékem? Možná až jako troufalost může znít, si po obědě jít dát dvacet!
Co se ale mně poslední dobou honilo hlavou, kolik věcí pokládáme za samozřejmost. A teď nemyslím takové to, buď vděčný za to, co máš, že jsi zdravý, máš práci a tak podobně. Ne, to ne. Možná teď to, co napíšu bude příliš osobní, já to však s Tebou, milý čtenáři, chci sdílet. Před dvěma lety, tedy roku 2022 jsem řešila nemalé zdravotní potíže. Na čtyři měsíce jsem byla úplně vyřazena z běžného fungování a dost mě to sebralo. Nejen mě, celá moje rodina byla nešťastná. Ten další rok jsem si víceméně poskytla pro rekonvalescenci. A rok 2024? Co všechno se mi povedlo a já to jen tak přešla mávnutím ruky. Natočila jsem reklamu, například. Jedna z hlavních rolí, za velice hezké peníze. Našla jsem inzerát na Facebooku a poslala své fotky a následně i video. A oni mě vybrali. Dříve bych z toho cítila obavy (mám nějaké utkvělé představy, že když budu někde, odkud nemůžu utéct, dostaví se panika – a kdo ví, o čem mluvím, ten mi dá za pravdu, že panická ataka je opravdu velmi, velmi nepříjemná). Já však dojela do Prahy, přespala u bráchy a druhý den měla natáčení. A bylo to perfektní. Milý, ne moc velký štáb, za čtyři hodiny hotovo. Do toho učím jazyky a momentálně mám asi 14 studentů. A aby toho nebylo málo, našly jsme si s dcerou nové bydlení, byt 3+1, za velice hezké peníze. A všechny tyto věci, ke kterým jsem já sama přispěla aktivní účastí, jsem vzala jako samozřejmost. Zastavit se, pochválit se, uvědomit si, co jsem dokázala. Jako bych stoupala na pomyslnou horu a ani si neužila výhled a ušlou trasu, ale už koukala, kdy už bude ten pravý vrchol. I malé krůčky jsou úspěchem. Přeji Vám, abyste si to v následujícím roce uvědomovali a patřičně se ocenili!