text: Aleš Meduna
K první vlně vzniku měst v Čechách došlo na počátku 13. století za vlády Přemysla Otakara I. Rychle jich přibývalo po celé 13. století a na jeho konci byla síť měst v podstatě vybudována. O založení města rozhodoval většinou panovník či jiná vrchnost. Za vlády Lucemburků se městská síť rozšířila o početná poddanská města a městečka.
Vraždou krále Václava III. roku 1306 končí vláda Přemyslovců v českých zemích a zároveň první století existence středověkých měst. Síť více než 250 měst a městeček přispěla k převratným změnám. Přemyslovští panovníci se tak stali otci českých, moravských i některých slezských měst. Vedle úrodnosti krajiny hrála klíčovou roli při vzniku lidských sídel přítomnost vodního toku. Nebylo města bez řeky. Řeka byla prvotním zdrojem vody, potřebovala ji řada řemesel, poskytovala levnou a stálou energii pro mlýny, napájel se u ní dobytek městských i předměstských usedlostí, dobyvatelům ztěžovala přístup do města, pomáhala při požárech, poskytovala zdroj obživy. Ne vždy byl vody dostatek, docházelo k zakládání umělých vodních nádrží, rybníků.
První rybníky u nás zřizovaly kláštery, které také zavedly chov kapra, kláštery pak následovali velmoži, později šlechta i města. Se zakládáním měst se rozšířilo umění hloubit studny. Studny zřizovala obec na veřejných prostranstvích, ale i jednotlivci na svých pozemcích. Během 14. a 15. století se správa měst odhodlávala k budování vodovodů, ty se tím stávají jedním z prvních technicky náročnějších zařízení. K vlastnímu odběru vody sloužily kašny.
Srdcem středověkého města bylo náměstí, často označované počeštěným německým slovem „rynk“. Náměstí mělo většinou čtyřúhelníkový tvar, výjimečně kruhové, trojúhelníkovité, či nepravidelné. Plošný rozsah náměstí odpovídal velikosti a hospodářskému významu města. Je tedy pochopitelné, že největší náměstí nalezneme v Praze, a to Dobytčí trh /dnešní Karlovo náměstí/. Počet obyvatel středověkého města byl poměrně nízký, pouze Praha dosahovala úrovně velkých měst západní a jižní Evropy.
Podobně tomu bylo i u počtu domů, jen Praha jich měla v řádu několika tisíc, do kategorie 500–1000 domů náležela pouze moravská města Brno, Olomouc a Znojmo. Města v Čechách měla většinou jen 100–300 domů, poddanská zpravidla jen několik desítek. Sídlem městské správy byla zpočátku rychta, ve Slezsku a na severní Moravě zvaná fojtství. Rychtář či fojt, který ji držel a často i vlastnil, náležel k předním představitelům města a někdy i jeho budovatelem. Rychta stávala na náměstí a často se jednalo o největší dům ve městě. Kromě soukromého bydlení se zde nacházela místnost pro písaře a vězení, v přízemí se šenkovalo a nezřídka vyvíjela také obchodní činnost. Během 14. a 15. století význam rycht klesá a s rostoucím významem městské samosprávy byly nahrazeny radnicemi.
Radniční budově a někdy i celému městu dominovala věž, která měla významnou funkci v obraně města. V horní části se zavěšovaly zvony a cimbály. Svolávaly obecní schůzi, vyhlašovaly poplach, vyzývaly k pomoci před požáry. Měšťané využívali radnice jako hlavní městské budovy k umístění ukazatele času. Zprvu se jednalo o sluneční hodiny, od 14. století strojové. Vedle kostela to byla budova, která požívala největší vážnosti. Jednání byla respektována, přestupky proti slušnému chování či proti městskému řádu a právu přísně trestány. Ne vždy byl hrdelní ortel vykonán, někdy se viník přiznal před městskou radou a slíbil nápravu, jak učinil např. Jiřík Rohan roku 1566 v Sušici:
„Já, Jiřík Rohan, známo činím tímto zápisem přede všemi, jakož jsem se pro své zlé skutky a cizoložství v městě Sušici do vězení dostal a potom z jistého poručení Jich Milostí pánův zřízených rad pro též zlé skutky a cizoložství pořadem práva hrdla odsouzen byl, nadto vejše potom, jsa v témž vězení, z něho jsem se dobyl a ven vyšedší, na zdech městských jsem zase do téhož vězení vzat. … A potom po všem jest mi ta milost vždy učiněna, že jsem při hrdle zuostaven, z čehož předkem Jeho Milosti Arciknížecí, pánu mému nejmilostivějšímu, Jich Milostem pánům regentům Jeho Milosti Císařské, že sou se Jich Milosti nade mnou slitovali a mě při hrdle zuostaviti ráčili, velice děkuji.“ (Registra památná města Sušice, Ústí nad Labem, 2016).
Mezilidské spory, šarvátky i násilné střety se nevyhnuly ani městům. K ochraně města před nepřáteli sloužila propracovaná soustava hradebního pásma, s branami k ní náležel hrad, strážní věž, církevní budovy, zbrojnice, prachárna, předsunutá opevnění, řeka či rybník, městská hotovost nebo žoldnéřská posádka.
Městské peněžní příjmy pramenily z městské daně, soudních poplatků, různých dávek a podobně. Největší příjem poskytovala hlavní městská daň, nazývaná sbírka či lozunka, která se vyměřovala podle majetku jednotlivých měšťanů a podle výkonu řemesla. Další příjmy plynuly za různé úkony městské rady, za vyhotovení listiny či zápis do městské knihy. Vysokých částek dosahovaly pokuty v trestních záležitostech, například za vraždu se podle jihlavského práva platilo rychtáři 5 hřiven o 48 groších, za krvavé poranění po 16 a 8 groších. Cla a mýta se vybírala za zboží, jež se dováželo do města. Nejvyšší příjmy plynuly z dopravované soli, piva a vína.
Hlavním výrobním odvětvím měst a jejich charakteristickým znakem byla řemesla. Ve většině převažovala potravinářská řemesla. Mimořádného rozšíření dosahovala výroba piva. To se nejprve vařilo ve všech domech, jejichž majitelé měli plné měšťanské právo. Toto právo se udržovalo trvale a z majitelů vznikla významná vrstva právovárečníků. Poptávaná piva se vyplatilo dovážet i na větší vzdálenosti. Na předních místech stálo pivo pražské, rakovnické, kadaňské a na Moravě jihlavské.
Přes domácí chov drůbeže a dobytka se uživilo hojně řezníků. Oděvy se zhotovovaly z tkanin, kůže a kožešin. Tkalci se ve městech příliš nevyskytovali oproti soukenictví, jež bylo velmi hojné. Největším soukenickým střediskem ve středověku byla patrně Chrudim.
Rovněž u oděvu a obuvi se ve městech přešlo od domácího zhotovování k řemeslné výrobě. Vznikla tak dvě další řemesla, krejčovství a ševcovství. Dřevo se používalo zprvu ke stavbám, ale postupně jej vytlačoval kámen. Dřevo se stalo hlavním materiálem k výrobě nábytku. Ve 14. století se ustanovují cechovní řády, které upravovaly vztah mistra a učně. Učeň přicházel do řemeslnické dílny zpravidla nevyškolen ve věku kolem 15 let, učební doba trvala tři roky, získání zručnosti umožňovalo podrobit se tovaryšské zkoušce. Jednotlivá řemesla se sdružovala do cechů. V čele stál volený cechmistr potvrzený městskou radou. Každý cech měl svůj znak, jenž zobrazoval hlavní výrobek nebo charakteristický nástroj. Řemeslnictvo bylo nejpočetnější vrstvou ve městech, ale teprve časem tomu odpovídalo i postavení v rámci městské samosprávy.
Nejlidnatějším městem byla Praha, která se mohla srovnávat s největšími městy západní a jižní Evropy. Za vlády Karla IV. zde žilo kolem 40 000 obyvatel. Více než 4000 obyvatel měla Kutná Hora, Cheb, Plzeň, České Budějovice, Hradec Králové, na Moravě Znojmo, Olomouc, Brno, Jihlava, ve Slezsku Opava a Vratislav. Ostatní města měla méně než 4000 lidí. Před husitskými válkami žilo v Čechách asi 2 miliony lidí, z toho asi 1/6 žila ve městech.
Nejbohatší vrstvu tvořil městský patriciát, který tvořili bohatí řemeslníci a obchodníci obývající domy na náměstí a v jeho blízkosti. Je zřejmé, že přední měšťané vytvářeli horní vrstvu od počátků měst, tato vrstva však nebyla neměnná, k základním znakům patří zejména movité vlastnictví. Střední vrstva tvořila zhruba polovinu obyvatel města. Převažovali v ní řemeslníci, ale i obchodníci. Měli své silné zastoupení v městské radě, v období husitství se města s českým obyvatelstvem stala oporou husitů, zatímco u měst s německou většinou tomu bylo naopak. Nejníže stála městská chudina, kterou tvořili nádeníci, pomocní dělníci, tovaryši, zchudlí řemeslníci. Chudina tvořila asi třetinu obyvatel. Zcela na okraji společnosti stáli žebráci.
Postavení ženy odpovídalo středověké představě a žila v podřízeném vztahu vůči muži. Při uzavírání manželství hrály značnou roli majetkové zřetele, zejména u bohatších vrstev. S tím souviselo i věno nevěsty, které pak tvořilo hlavní náplň svatební smlouvy, která se zapisovala do městské knihy. Podle kanonického práva muži dosahovali tělesné zralosti mezi 15–19 lety, ženy mezi 13–15 lety. O sňatku rozhodovali rodiče snoubenců, svobodná volba byla odsunuta do pozadí. Rozhodující roli v rodině měl otec, a to vůči ženě, dětem i svým rodičům, jakmile převzal živnost. Manželství platilo za nerozlučitelné.
Smilstvo bylo poměrně časté, ale také přísně trestáno. Pokud došlo k násilí na ženě, měla možnost se bránit před městským či církevním soudem, ale musela své obvinění věrohodně prokázat, jinak jí hrozil pranýř, bičování a vyhnání z města. V případě znásilnění ženy byl viník sťat či lámán a vpleten do kola. Pro městské prostředí byla důležitá aktivní role žen v oblasti hospodářské, k častým ženským povoláním patřilo šití, krejčovství, předení, hedvábnictví, prodej na trhu či hokynářství. K péči o domácnost přistupovala u ženy péče o členy domácnosti v čas nemoci a ve stáří. I ve městech zůstalo hlavní úlohou ženy rození dětí. Těhotenství bylo respektováno a okolí pečovalo o to, aby dospělo k bezpečnému narození dítěte. Kazatelé důrazně varovali před tancováním, poskakováním a pitím alkoholu. Porod probíhal doma a byl v péči porodní báby, křest následoval bezprostředně po narození, často ve stejný den narození.
Nejmenší děti spaly v kolébkách, ale i v postelích jiných členů rodiny. Škola pro chlapce začínala v sedmi letech, ale ani pro ně nebyla povinná. Čtení, psaní a počítání však potřebovali v kterémkoliv řemesle. Dívky do školy nechodily, první dívčí třídy lze doložit až od 16. století.
Soubor obyčejových nebo zákonných ustanovení, která se týkala města jako celku i jeho obyvatel, byla zaručována městskou vrchností, uplatňována městskými orgány a uznávána obyvateli ve věcech veřejných i soukromých. Jakmile se trestné činy staly veřejnou záležitostí, nastupoval trest ve formě peněžní pokuty, fyzickým postihem viníka a majetkovou náhradou postiženému. Tělesné tresty byly kruté, např. ztráta očí, nosu, údů nebo zmrzačení jiných částí těla. Viník odsouzený k nejtěžšímu trestu končil obvykle na šibenici, na níž zůstal i několik let. Provinilým ženám někdy hrozilo probodnutí kůlem, nebo utopení v pytli. K trestání menších provinění sloužil pranýř. Vězení mohlo být jen krátkodobé a stravu si vězeň sám platil.
V čele městské správy stál rychtář, byl především soudcem. V královských městech ho jmenoval král, v poddanských pak vrchnost. Prvním rychtářem byl zpravidla zakladatel města, zvaný lokátor. Časem však moc rychtáře klesala. Městskému soudu podléhali všichni měšťané i obyvatelé, jen duchovní spadali pod církevní orgány. Městský soud, jemuž rychtář předsedal, tvořilo většinou dvanáct konšelů. K rychtářově pravomoci pomáhal biřic a kat. Biřic obesílal žalované strany, účastnil se útrpného práva atd. Kat náležel k osobám „povrženým“, bydlel v šatlavě či v domku za městem, v kostele stál vzadu a jen v některých městech mohl přijít do hospody. Často se vyznal v lékařství a byl vyhledáván obyvateli měst i venkova. Městská rada se scházela nejprve v kostele, později v radnici. Městská rada měla právo vydávat nařízení trvalé platnosti, výběr daní, stanovení poplatků, spravovala jmění, ustanovila úředníky, volila či potvrzovala cechmistry, přijímala nové měšťany i obyvatele, starala se o sirotky, dozírala na dobročinnou péči. V čele městské správy stál zprvu rychtář, ale omezováním jeho pravomoci vstupuje do popředí purkmistr. Ten měl v úschově městskou pečeť, klíče od bran, vykonával rozhodnutí městské rady, připravoval její jednání. Konšelé byli navrhováni městskou radou, potvrzoval je zástupce vrchnosti.
Významnou roli v životě měst sehrála církev. Doprovázela život člověka od narození až po jeho odchod z tohoto světa. Kostely, chrámy a kláštery dotvářely městskou architekturu, zároveň plnily též důležitou roli v obraně města. Věřícím byl určen největší chrámový prostor, hlavní loď. Interiéry zkrášlovala výzdoba, která předkládala věřícím, kteří neuměli číst, výjevy z Bible či života svatých. K liturgickým obřadům sloužily různé předměty – kalichy, monstrance, relikviáře a další náčiní, často zlacené a vysoké umělecké hodnoty. Krádež v kostelích byla postihována přísnými tresty, často i stětím hlavy, v lepším případě utětím ruky. Před Bohem si byli všichni křesťané rovni, ale ani v kostelích tomu tak nebylo. Přední lavice u oltáře byla vyhrazena pro konšely, ostatní usedali v lavicích v hlavní lodi, v pravé části muži, v levé ženy. Ostatní pak stáli v zadní části chrámové lodi. Církevní svátosti posvěcovaly vstup člověka do života křtem, božskou autoritou upevňovaly svazek mezi mužem a ženou svátostí manželství, posledním pomazáním pak ukončovaly jeho pozemskou pouť. Pohřbívalo se na hřbitově, duchovní a významnější měšťané mohli být pohřbeni přímo v kostele, zatímco sebevrahům a dalším osobám, které zavrhovala středověká společnost, byla posvátná půda zapovězena a jejich těla byla zahrabána za hřbitovní zdí nebo pod šibenicí.
Středověký životní styl směřoval více k péči o duši než o tělo. Nemoc byla chápána jako boží trest i zkouška trpělivosti věřícího. Lidé se myli u studní nebo škopků, mytí hlav obstarávali lazebníci, mýdlo bylo poměrně vzácné. Obyvatele sužoval všudypřítomný hmyz, hlodavci, blechy, vši atd. Ze žlabů vyčnívajících do ulic z okapů vytékaly kromě dešťové vody i nejrůznější nečistoty, domy neměly záchody, po ulicích se toulaly přemnožení psi a kočky, potřebu lidé běžně vykonávali na ulici i na náměstí. Města byla vystavena opakujícím se morovým epidemiím. K nejvážnějším patřil tzv. dýmějový mor s hlavním příznakem zduření uzlin a odumření tkání. V takových případech byla úmrtnost velmi vysoká, např. v roce 1380, kdy české země postihla jedna z největších morových epidemií, poklesl počet obyvatel o zhruba 15 %.
Město probouzel hlas zvonu, který zval k bohoslužbě. Končily noční hlídky a otvíraly se městské brány. Strava byla poměrně střídmá, k jídlu dlouho sloužila jen dřevěná lžíce a maso se jedlo rukou. Vařila se hlavně moučná jídla, kašovité pokrmy z mouky, krupice, prosa, ovsa. Chléb někdy nahrazoval hrách, maso patřilo k dražším pokrmům. Ze zeleniny se užívalo nejvíce zelí, z ovoce pak jablka, hrušky, sbíraly se také trnky, ostružiny, maliny, jahody a borůvky. Jídla se dochucovala kořením, kmínem, pelyňkem, muškátem, myrtou, mátou, rozmarýnem. Jižní ovoce bylo dostupné jen majetným měšťanům. Mezi nápoji vládlo pivo, produkce vína nepokrývala domácí spotřebu, proto se také dováželo z jiných zemí. Zvláštní funkci měly půsty nařizované církví, které plnily funkci ekonomickou i zdravotní. Městské prostředí poskytovalo také čas na hru a zábavu. Nejrozšířenější byla hra v kostky, které holdovaly všechny vrstvy včetně kněží. Nejčastěji se hrálo v krčmách, ze hry se rozvíjely šarvátky končící i rvačkou a zraněním. Starého původu byla „dáma“, historicky doložené jsou rovněž šachy a hry s kartami.
Lidská sídla jsou jedním z mnoha svědectví o lidské společnosti a jejím dějinném vývoji, o její hmotné a duchovní úrovni. Vznik a vývoj měst tvořil výrazný mezník v českých dějinách. Města byla oporou královské moci, protiváhou moci šlechty, zdrojem královských příjmů. Města vytvářela svébytnou kulturu. Dodnes si mnohá z nich zachovala svá historická jádra s náměstími, ulicemi i jednotlivými domy. Važme si jejich dědictví.
Použitá literatura: Hoffmann: Středověké město v Čechách a na Moravě, 2009, P. Hora: Toulky českou minulostí, 1. a 2. díl., Registra památná města Sušice, 2016.
