text: Aleš Meduna
První známé mince na našem území se datují do období vlády starověkých Keltů. Keltové přišli do styku s mincemi během svých výprav do Řecka a Itálie, kde jako žoldnéři sloužili v cizích vojskách a pobírali v mincích svoji odměnu. První mince se označují jako tzv. duhovky, mince miskovitého tvaru, ražené od 3. století do 1. století před naším letopočtem. Lidé začali nazývat mince duhovkami z toho důvodu, že je nacházeli hlavně po dešti, který z nich smyl nánosy špíny a ony se krásně třpytily ve slunci. Spojovali je s duhou a domnívali se, že padají právě z ní nebo, že se nalézají tam, kde se duha dotýká země.
Mince z drahých kovů byly známy též starým Slovanům, ale do českých zemí se dostávaly zprostředkovaně díky obchodním stykům se západní Evropou a Byzancií. Ani vládcové nejstaršího známého státního útvaru, Velké Moravy, nepřikročili k ražbě vlastních peněz. Ačkoliv zpracování kovů a zlatnické řemeslo dosahovaly na Velké Moravě vysoké úrovně, neměla říše zřejmě dostatečné zdroje stříbra nebo zlata.
Skutečný vznik nejstarších peněz na území českého státu spadá do 10. století. Do poloviny tohoto století se Praha stala významným centrem středoevropské směny zboží, jak dokládá známá zpráva obchodníka Ibrahima Ibn Jakuba z roku 966. Ta poskytuje první písemný doklad o tom, že se na pražském trhu platilo. Nejstarším českým mincím říkáme denáry. Byly raženy z velmi kvalitního stříbra a udržovaly si stálou hmotnost okolo 1,4 gramu. Na nejstarších typech je zobrazeno znamení kříže nebo ruky spolu s opisy „BOLEZLAVZ“ a označení místa vydání „PRAGA CIVITAS“. Ať už nejstarší české denáry spatřily světlo světa za knížete Václava či až ve druhé polovině 10. století, není sporu o tom, že na konci 10. století byly Čechy jednou z nejvýznamnějších oblastí evropské těžby a exportu stříbra, dodávaného na zahraniční trhy v podobě kvalitních ražených mincí.
V 11. století si mince českých knížat udržovaly svou kvalitu a zdokonalovalo se jejich výtvarné zpracování. Nejčastějším motivem se stalo vyobrazení zemského patrona a prvního českého světce svatého Václava. Český kníže Břetislav provedl kolem roku 1050 první známou zásadní měnovou reformu. Obsah stříbra byl výrazně snížen a nové mince měly menší průměr. Tím ztratily funkci obecně v Evropě přijímaného platidla a po další dvě století zůstaly určeny hlavně pro vnitřní domácí oběh.
Zásadní zlom ve vývoji české měny přinesla až vláda Přemysla Otakara I. (vládl 1197- 1230). Tento politik přivedl český stát mezi evropské velmoci a získal pro sebe a své potomky královskou korunu dědičně. Růst moci byl do jisté míry podmíněn objevením nových nalezišť drahých kovů, především stříbra na Českomoravské vrchovině. K peněžní reformě přistoupil někdy v letech 1210 a 1230. Nové mince dostaly zcela odlišnou podobu, byly vyráběny z tenkého stříbrného plechu – jehož latinské označení brattea dalo novým mincím i český název – brakteáty. Byly raženy jednostranně s velmi plastickým a jednoduchým reliéfem. Většina mincí neměla žádné opisy se jmény panovníků či s názvy mincoven, mají jen obrazovou část. Obsahují v různých podobách panovníka sedícího na trůnu. Z různých pramenů víme, že české a moravské brakteáty se razily na více místech. Hlavním producentem domácího stříbra byla Jihlava.
Za vlády Přemysla Otakara II. (1253-1278) se objevuje charakteristický masově ražený kvalitní brakteát s figurou dvouocasého českého lva, nejstarším dochovaným heraldickým předobrazem dnešního státního znaku. Tragickou smrtí Přemysla Otakara II. roku 1278 bitvou na Moravském poli končí více než půl století stabilního vývoje české měny. Mladý král Václav II. přijímal zděděné království ve zbídačeném stavu. Peněžní systém země musel budovat znovu.
„Od prvotního původu země České bylo užívání peněz nespořádané, jako bývá dosud v četných krajinách. Neboť po všechna ta léta měnila mince v jednotlivých českých městech a obcích tvar denáru jednou nebo dvakrát, takže který denár byl často včera a předevčírem dobrý a platný, přestal býti po krátké době několika dní k potřebě… A to zlo chytře zamýšlel zameziti, aby více rozšířil obecné dobro, zbožný Václav, český král šestý… A tak byla léta Páně 1300 v měsíci červenci zavedena mince grošů pražských a malých penízků, jichž jde na groš dvanáct, a každý peníz byl označen jménem Václava, který je zavedl…“, píše autor Zbraslavské kroniky o počátcích měnové reformy předposledního českého krále z rodu Přemyslovců. Václav II. přebíral království v zuboženém stavu. Bezuzdné kořistění Oty Braniborského, poručníka kralevice Václava, zanechalo tragické důsledky vrcholící velkým hladomorem roku 1282. Teprve v polovině osmdesátých let 13. století mohl Václav II. začít s obnovou královské moci. Zásadní změny v českém mincovnictví konce 13. století přinesly až objevy nových, mimořádně bohatých ložisek stříbrné rudy v Kutné Hoře. Václav se snažil získat kutnohorské bohatství pod svou kontrolu. Václav II. si proto pozval do Čech italské právníky a finanční rádce. Mezi nimi byl italský právník Gozzio z Orvieta, aby králi pomáhal se zákonodárnou činností. Sestavil nový horní zákoník Ius regale montanorum, jehož součástí byla též mincovní reforma. Zákoník upravoval podmínky pro těžbu a zpracování stříbra. Přesně stanovil podíl panovníka na těžbě, obsahoval pravidla pro zajištění bezpečnosti práce, předpisy o výplatě mezd, délce pracovní doby a také nařízení, zakazující horníkům a kovářům samostatně se organizovat ve spolcích. Byla zavedena ražba pražského groše. Groš byl na svoji dobu poměrně těžká a velká stříbrná mince. Hmotnost se pohybovala mezi 3,5 a 3,7 gramu s velkou ryzostí stříbra. Pražský groš se dělil na 12 menších peněz, tzv. parvů. Po celou dobu ražby měla mince v podstatě stejný obraz rubu i líce. Lícní strana nesla obraz české královské koruny a v dvojitém opisu jméno panovníka a text DEI GRATIA REX BOEMIE (Z boží milosti král český). Rub mince nesl obraz českého heraldického lva. Nevíme, kdo konkrétně navrhl vnější podobu nových mincí, inspirace francouzskými ražbami je jen rámcová, nové české mince vyjadřovaly mimořádnou moc a suverenitu českého krále i jednotu jeho korunních zemí. Podle přání krále Václava měl zůstat nový peníz „věčnou mincí“, raženou stále v neměnných parametrech i beze změny v jejím obrazu. Soudobé obchodníky a finančníky zajímal obsah ryzího stříbra v nových mincích. Ten byl poměrně vysoký, podle technologických parametrů měl dosahovat až 93 %, zbytek tvořila hlavně měď.
Horní zákoník Václava II. byl díky svým ustanovením, jež dosud neměla obdoby, přeložen do mnoha jazyků a používal se v řadě zemí světa. Ražbu pražského groše ukončil až roku 1547 král Ferdinand I. Habsburský. Poté se objevují nové druhy mincí, o kterých si povíme zase někdy příště.
