text: Aleš Meduna
České kronikářství má téměř tisíciletou tradici. Kroniky patří mezi první díla naší literatury. Literatura v národním jazyce vzniká poměrně pozdě, starší díla byla psána staroslověnsky, německy či latinsky. Jedním z prvních spisů je tzv. Fredegarova kronika. Nevznikla sice na našem území, není znám ani její autor, ale je cenným zdrojem informací o Slovanech na území střední Evropy a je jediným původním pramenem o existenci Sámovy říše. Dle kroniky vznikl v 7. století první státní útvar Slovanů pod vedením franckého kupce, který sjednotil slovanské kmeny.
Nejstarším známým kronikářem byl Kosmas (asi 1045-1125), autor Kroniky české. Dílo, psané latinsky, zachycuje české dějiny od nejstarších, mytických dob po svoji současnost. Zformuloval pojetí národa a státu: národ tvoří potomci praotce Čecha, kteří si zvolili vládce z přemyslovského rodu. Kostrou letopisu je posloupnost českých knížat a pražských biskupů. Kosmas byl děkanem svatovítské kapituly, své vzdělání získal v belgickém Lutychu a bývá považován za zakladatele našeho dějepisectví.
První česky psanou kronikou je tzv. Dalimilova kronika. Vznikla na počátku 14. století a je veršovaná, zaposlouchejme se do jejich rýmů:
„Chytili se čeští páni špatných mravů, vrhcáby začali hrát pro zábavu. Dřív pán vyčítal své chase, že se chová čeládka, jak ta boží hovádka a nyní sám na hru dal se. Jsou i dobré cizí zvyky, které přijímáme s díky a z nichž užitek nám plyne. Zdalipak však v zemi jiné viděl někdo zabedněnce co naduté cizozemce.“
Autor českému panstvu připomíná národní a rodové tradice. Proč Dalimilova, ač autor kroniky není znám? Pobělohorský historik Tomáš Pěšina z Čechorodu ztotožnil autora s pravděpodobně vymyšleným boleslavským kanovníkem Dalimilem. Už Josef Dobrovský rozpoznal, že jde o omyl, ale označení již zůstalo.
Počátky doby vlády Lucemburků zachycuje Zbraslavská kronika. „Na četná naléhání některých přátel jsem se rozhodl vypsati jasným prozaickým slohem některé zprávy o životě a o povaze nejjasnějšího knížete pana Václava, blahé paměti někdy českého krále šestého, polského pak druhého, co jsem se o něm tajně i veřejně dozvěděl ne tak z doslechu, upraveného řečmi nezúčastněných vypravěčů, jako na vlastní oči, což je svědek nad uši spolehlivější.“ Tak začíná stěžejní dílo 14. století, jehož autorem byl Petr Žitavský. Petr Žitavský, opat zbraslavského kláštera, pocházel ze Žitavy, dostalo se mu vynikajícího vzdělání a zachytil události z let 1278-1338. Široký rozhled, bohatý a kultivovaný jazyk učinily z díla prvotřídní historický pramen.
Syn Jana Lucemburského, císař a král Karel IV., zaměstnal hned několik kronikářů, chtěje po vzoru francouzských kronik představit světu své předky, domov a zvýraznit svůj majestát. Patřili mezi ně Beneš Krabice z Weitmile, italský právník Jan Marignola či opat benediktinského kláštera v Opatovicích nad Labem Neplach. Ani jednomu z nich se nepodařilo vytvořit dílo, které císař očekával a překonal by význam Zbraslavské kroniky.
Od Karla IV. se dostáváme k přelomovému období českých dějin, husitství. I z této epochy se zachovalo cenné svědectví v Husitské kronice, latinském díle Vavřince z Březové. O jeho životě mnoho nevíme. Studoval na pražské univerzitě, působil ve službách krále Václava IV. a patřil k zastáncům husitství. Jeho dílo je považováno za věrohodné a základním pramenem pro poznání událostí, které změnily politické i náboženské poměry v českých zemích.
Jednou z nejpopulárnějších kronik, jakýmsi evergreenem po několik staletí, byla Kronika česká Václava Hájka z Libočan (zemřel roku 1553). Tento spisovatel, utrakvistický a později katolický kněz, ve svém díle zachycuje české dějiny od příchodu Slovanů až do korunovace Ferdinanda Habsburského roku 1526. Všechny události opatřil přesnými letopočty, které si patrně vymyslel. Ačkoliv osvícenští kritici hodnotili kroniku jako knihu „pohádek a výmyslů,“ zůstala populární a stala se zdrojem inspirace až do 19. století.
Konec 16. a počátek 17. století je ve znamení střetu katolické a protestantské víry. A také předzvěstí bělohorské tragédie. Na počátku 17. století vymírá nejvýznamnější český šlechtický rod Rožmberků. Jejich historii sepsal vzdělaný Václav Březan (asi 1566–1618?). Zachytil dějiny rodu až po poslední mužské členy: Viléma a Petra Voka. Celkem vytvořil pět svazků, ale zachovaly se pouze poslední dva. Kromě toho spravoval i rozsáhlou knihovnu, považovanou za toho druhu největší ve střední Evropě.
Z počátku národního obrození vyniká osobnost Františka Jana Vaváka (1741-1816). Tento spisovatel, písmák a autor veršů, pocházel ze selské rodiny. Vzdělával se jako samouk četbou knih a stykem se vzdělanci. V jeho díle lze sledovat duchovní život na tehdejší vsi. Z jeho Pamětí můžeme uvést krátkou ukázku: „Na začátku dubna obdrželi jsme patent, v němž se nařizuje, aby se víc na mračna zvony nezvonilo, nebo prý ten zvuk zvonu netoliko hromobití a bouřky nerozhání, ale ještě takové moci těch kovů, z nichž zvonové sliti jsou, přitahuje a nebezpečenství činí…“
České kronikářství má staletou tradici. Kroniky jsou neocenitelným zdrojem informací o zásadních historických i všedních událostech.
