text: Aleš Meduna
Dr. Emil Holub patřil k nejvýznamnějším českým cestovatelům a etnografům své doby. Narodil se 7. října roku 1847 ve východočeském městě Holice, na území dnešního Pardubického kraje. Jeho otec provozoval lékařskou praxi, a jelikož Emil byl jediným synem z manželství, dostalo se mu náležitého vzdělání a péče. V Holicích navštěvoval základní školu, rodina se poté přestěhovala do Pátku nad Ohří. Následovala studia na gymnáziích v Praze a Žatci, kde odmaturoval. Zde se u něj poprvé objevuje zájem o přírodní vědy. Rád se toulal po lesích, sbíral rostliny, zakládal herbáře. Pomáhá mu fakt, že byl vynikající kreslíř. Právě jeho vlastní budoucí kresby z cest do Afriky vytěžily cenný zdroj informací o tomto kontinentu. Během studií se seznamuje s etnografem Vojtěchem Náprstkem, který se stal jeho přítelem, vzorem i mecenášem.
Na přání otce Emil vystudoval medicínu na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, sám však cítil, že smyslem jeho života budou objevitelské cesty, a tak již v květnu roku 1872 odjíždí na první cestu do jižní Afriky. Po několika měsících plavby se vylodil v jihoafrickém městě Port Elizabeth. V Africe pracoval jako lékař, posléze podnikl se skupinou místních lovců cestu na území bečuánských kmenů, kde získal první zkušenosti s domorodci. Při druhé vědecké výpravě probádal okraj pouště Kalahari, při třetí expedici navštívil povodí řeky Zambezi a zpracoval první detailní mapu Viktoriiných vodopádů. Holubova první africká cesta trvala sedm let. Po návratu do Prahy se věnoval přednáškám a sepsal a vydal první knižní popis Viktoriiných vodopádů, v letech 1880-1881 vydal pak své stěžejní dílo Sedm let v jižní Africe, které mu zajistilo evropský věhlas.
Ve Vídni se Emil Holub seznamuje s Růženou Hofovou. Začala pracovat jako jeho asistentka a do Holuba se zamilovala. Její otec, který se obával možného skandálu, donutil Emila Holuba, aby se s ní oženil. Svatba se konala 2. listopadu roku 1883 ve Vídni. Manžele oddával misionář, který sám strávil dvacet let svého života v Africe.
Druhá cesta do Afriky, kterou Holub plánoval, byla velmi ambiciózní. Chtěl přejít celý africký kontinent od jihu na sever, z Kapského Města do egyptské Káhiry, což předtím ještě nikdo nedokázal. O přípravách na druhou expedici sám Holub píše ve své knize Druhá cesta do jižní Afriky následovně: „Sluhové moji byli vesměs výborní řemeslníci, kteří zastupovali řemesla na výpravě většinou potřebná, věcem pak, ve kterých se dosud neznali, jako jsou puškařství, stavba člunů aj., dal jsem je před odjezdem několik měsíců učiti… Avšak požadavky moje nesly se ještě nad tyto výkony, neboť záleželo mi na tom, abych si z lidí těchto vycvičil také pomocníky vědecké…“ Výpravy se zúčastnila rovněž jeho manželka Růžena, která sama projevila zájem účasti na dobrodružné cestě africkým kontinentem. Výprava započala v listopadu roku 1883 a v prosinci přistáli v Kapském Městě. Holub se svým doprovodem postupoval k řece Zambezi, kde se účastníci výpravy nakazili malárií, dva členové zemřeli, třetí se musel vrátit zpět do Evropy. V létě roku 1886 skupina opustila území Tongů a vydala se do země bojovného kmene Mašukulumbů. Ti jednoho dne přepadli Holubův tábor, zabili jednoho člena výpravy a ukradli značnou část zásob, sbírek i deníkových záznamů. Holub se svou manželkou musel uprchnout zpět na území Tongů. Manželé Holubovi vážně onemocněli a museli se vrátit zpět do Čech.
Po návratu a zotavení Emil Holub intenzivně pracoval, začal psát knihu Druhá cesta po jižní Africe. V roce 1891 otevírá ve Vídni vůbec největší etnografickou výstavu. Následujícího roku ji přesouvá do Prahy. K převozu sbírek potřeboval 72 železničních vagonů. Sbírka zhruba 13.000 předmětů byla nabídnuta Národnímu muzeu, které ji však odmítlo. Holub pak svoji sbírku rozprodává muzeím, školám a vědeckým institucím. Dnes jsou předměty ve světových muzeích ve Vídni, Paříži či Londýně.
Závěrečné období Holubova života určovaly zdravotní problémy. V Africe překonal malárii, přidala se i rakovina a zemřel v únoru roku 1902 ve věku pouhých 54 let. Pohřben byl na Vídeňském ústředním hřbitově.
Růžena Holubová chtěla být svému choti plnohodnotným partnerem a pomocníkem. V Africe se naučila kafersky a stala se vyhledávanou tlumočnicí. Preparovala kůže ptáků a savců, spravovala oděvy, ošetřovala nemocné, ač i ona onemocněla malárií. Při jedné z událostí, kdy jejich tábor přepadl kmen Mašukulumbů, se jako jediná zachovala duchapřítomně a postavila se jim se zbraní v ruce. Tím zachránila život sobě i ostatním. Po smrti manžela spravovala jeho pozůstalost. Stala se čestnou občankou města Holic a tomuto městu darovala i zbytek pozůstalosti dr. Emila Holuba, kterou spravovala. Již se neprovdala a zemřela v požehnaném věku 93 let ve Vídni, kde je rovněž pochována.
V Holicích byl roku 1966 slavnostně otevřen Památník Dr. Emila Holuba, dnes pojmenovaný jako Africké muzeum Dr. Emila Holuba. Zde se můžete blíže seznámit s touto zajímavou osobností.
