text: Pavlína Kravcivová
Chystá se do školky. Dnes si trochu přivstal, aby měl na všechno dost času. Obléká si bílou dětskou košili, kterou mu maminka včera vyžehlila. Tatínek mu pomáhá připnout motýlka. „Páni, tobě to ale sluší. Už vypadáš jako dospělý muž!“, rozplývá se.
Jde do kuchyně, kde už má na stole připravenou misku s cereáliemi. Musí jíst velmi opatrně, v tak důležitý den opravdu nechce, aby se mu na košili skvěla nějaká skvrna. Ještě dobalit baťůžek – to nejdůležitější má – obléct bundičku, obout boty a hurá na cestu.
Sedá si do auta, má tam svoji dětskou sedačku s motivy Spidermana (toho totiž přímo zbožňuje, kdyby se dala koupit košile se Spidermanem, určitě by ji teď měl na sobě), maminka rovněž usedá do auta a můžou vyrazit. Maminku dnes také čeká velký den – má před sebou důležitou prezentaci, na kterou se připravovala týden – ale ví, že to není nic oproti tomu, co dnes čeká jejího chlapce.
„Tak co, Maty, jak se těšíš?“, opatrně se ho ptá. Chlapec se zachvěje a dál zírá z okna. Maminka jeho nereagování pochopila, a proto se dál nevyptává. „Mami, v kolik mě dneska vyzvedneš?“, ozve se ze zadní sedačky. „Broučku, pokusím se co nejdřív, ano?“, odvětí maminka.
Ještě tak pět minut a už budou před školkou. Maminka je lehce nervózní, ale nebude to tou prezentací, spíš si přivlastnila pocity svého syna. Už dorazili na místo, okna budovy jsou krásně vyzdobená papírovými vločkami. Některé jsou vystřižené opravdu pečlivě, další jsou pokreslené barvami. Která je asi Matyho? Stejně jako v přírodě, každá papírová vločka je originál. Žádná není stejná, ba dokonce ani podobná druhé. To taky tak hezky koresponduje s individualitou dětí. Každé jedno dítě je unikátní. Jedinečné.
Oba vchází dovnitř, zdraví paní učitelku a jdou do šatny. „Mami, já mám trochu strach“, ozve se Maty. Maminka ho konejšivě chlácholí, „Broučku, to bude v pohodě, uvidíš. Já bych taky měla strach, ale stojí to za to ne?“. „Jo, to máš asi pravdu. Koupili jsme dobře? Růžová je fajn?“, ujišťuje se chlapec. „Růžová je úplně nejlepší.“
Maty v ruce svírá malou taštičku, loučí se s maminkou a nejistým krokem vstupuje do třídy. Očima hledá a nachází. Vzadu u hraček stojí Ona. Verunka. Má na sobě tmavě hnědé šaty, bílé punčošky, vlasy stažené do culíku. Právě se nad něčím rozčiluje – nejspíš chce půjčit právě tu hračku, kterou druhá holčička odmítá dát z rukou.
Maty se nadechuje a vyráží k ní. „Ahoj Verunko“, oslovuje dívku. „Ahoj Maty“, říká vesele Verunka. „Já… já, no, tady máš. K svátku víš. Dneska, ne? Dneska přeci má Verunka svátek, viď? No, tak, tohle jsem ti koupil. Teda jako maminka to koupila, ale já jsem to vybíral. Na, tady máš.“, koktá chlapec a podává dívce dárkovou taštičku.
Verunka si ji překvapeně vezme a opatrně nahlédne dovnitř. Taštička ukrývá malou růžovou růži. Dívce se začervenají tváře, zamumlá poděkování a zlehka chlapce políbí na tvář. Celá zmatená se pousměje a rychle odchází.
Chlapci se ulevilo a zalil ho pocit štěstí. Tak takhle tedy vypadá první láska.
