Cihlový skvost v srdci Pardubic

Cihlový skvost v srdci Pardubic
text: Aleš Meduna
Krajské město Pardubice není jen městem perníku, hokeje, krásného renesančního náměstí s přilehlým zámkem, ale může se pochlubit řadou dalších mimořádně cenných staveb, které získávají stále větší zájem návštěvníků i odborníků. Mezi takové stavby patří i Automatické mlýny, monumentální architektonické dílo jednoho z nejvýznamnějších českých stavitelů 20. století, Josefa Gočára (1880-1945).
V Pardubicích na počátku 20. století kvůli rovinatému povrchu a nevyhovujícím podmínkám vodních toků probíhala rozsáhlá regulace řek, z jejichž slepých ramen vznikala umělá jezera a při Chrudimce i Labi parkové plochy, kolem kterých se rozšiřovala výstavba města, neboť město zažívalo prudký nárůst obyvatel.
Na počátku stál podnikatelský záměr Egona a Karla Winternitzových, vlastníků Nemošického statku a mlýnu Štětín u Mělic a nově také zrušeného mlýna Valcha na dolním toku městského kanálu. Bratři Winternitzové byli Židé a patřili k městské elitě. Egon zemřel roku 1932, Karel předsedal pardubické židovské obci a zahynul v koncentračním táboře Osvětim. Právě díky tomuto mlýnu dostali na jaře roku 1910 majitelé za náhradu nový pozemek na lukrativním místě u vstupu do města od východní strany.
Současně se schválením záměru poskytnutí stavebního pozemku městským zastupitelstvem byly vypracovány plány staveb mlýna a hospodářské budovy. Josef Gočár, který začal pracovat na architektonické podobě vnějšího vzhledu jinak čistě technicky navržené budovy, změnil charakterem blokovou stavbu, členěnou pouze výškově vysazením patra nad čistírnou a silem, a půdorysně vyčlenil trakt obilného sila do osamostatňujícího se boku akcentovaného navíc odlišným členěním průčelí geometrickými kompozicemi ploch vměstnaných mezi vysoký řád pilastrů.
Ostatní fasády objektu navržené v režném cihelném zdivu a vyrůstající stejně jako z omítaného postamentu přízemí členil rytmem světlých pásů lizén a světlejšího soklu.
Hlavní stavební práce probíhaly v letech 1910-1911. Ke kolaudaci mlýna došlo v srpnu roku 1911. Budova byla členěna do čtyř traktů odpovídajících technologickým účelům. Severní úzký trakt sila obsahoval 2×5 hlubinných zásobníků provedených jako monolitická železobetonová konstrukce vyztužená pravidelně rozmístěnými pilíři. Vedlejší trakt dosahující stejně jako silo do výše čtvrtého podlaží byl příčně dělen na poloviny. Západní polovina obsahovala provoz čistírny, východní pak byla ještě podélně rozdělena. Vlastní rozhlehlá mlýnice obsahovala ve čtyřech podlažích technologie pro zpracování žita a pšenice.
V červnu roku 1919 vypukl v areálu požár, který zničil veškeré konstrukce a vybavení. Bleskově provedené plány obnovy mlýna provedla firma Josef Prokop a synové. Josef Gočár vypracoval následně plány průčelí. Patrně roku 1921 došlo k rozhodnutí rozšířit skladovací kapacity mlýna o nové obilné silo. To bylo navrženo jako proporčně převýšená stavba. Zadní část severní budovy vyplnil trakt čistírny. Teprve čtvrté patro ukryté ve vysoké atice a osvětlené okny z východu bylo téměř celé otevřené a sloužilo k obsluze plnění zásobníků.
Po znárodnění v roce 1948 se stavební vývoj areálu odvíjel od plánovaného rozšíření kapacit především na straně skladovací a zásobování energií. Stavební zásahy ve druhé polovině 20. století se soustřeďovaly především na drobnou stavení údržbu.
Provoz mlýnů byl ukončen roku 2013. Jejich vlastník pak dlouho hledal pro objekt kupce, až roku 2016 objekt koupili manželé Smetanovi. Do nutné rekonstrukce a přestavby se zapojil původem architekt Lukáš Smetana, město Pardubice a Pardubický kraj. Rekonstrukce, která začala v květnu roku 2020, trvala tři roky a stála téměř 1 miliardu Kč.
Z bývalé mlýnice, skladů zrní a expedice pytlů se nyní stává nový domov pro výtvarné umění. Budova má renovovaný původní vnější vzhled. V bývalé mlýnské budově působí krajská Gočárova galerie, v severní části městské vzdělávací centrum Sféra a městská galerie Gampa.