text: Aleš Meduna
Karel IV. (1316-1378) byl bezesporu největším státníkem Evropy pozdního středověku a naším nejslavnějším panovníkem. Byl to člověk mimořádně vzdělaný, dostatečně sebevědomý, koncentrovaný a disciplinovaný. Právě české země učinil jádrem své panovnické moci a moci Lucemburské dynastie. Skvěle využil situace v době, ve které vládl. Zatímco české země procházely prudkým ekonomickým rozvojem, vzniku měst, ukončení kolonizace důležitého území, tak západní Evropa prochází hlubokou depresí. Je sužována morovými epidemiemi a válečným konfliktem mezi Francií a Anglií. Karel IV. dbal především na vzdělání. Sám ovládal pět jazyků – němčinu, latinu, francouzštinu, italštinu a češtinu. Jako jeden z mála českých králů uměl číst a psát. Sepsal vlastní životopis, později nazvaný Vita Caroli, kde se o významu vzdělání zmiňuje takto: „… král (francouzský) mne velice miloval a přikázal mému kaplanovi, aby mě poněkud vycvičil v písmu, ačkoliv král sám nebyl písma znalý…“ Založení univerzity v Praze, první ve střední Evropě, mělo dalekosáhlý přínos nejen pro české země. Často se hlásil kodkazu svatého Václava. Právě na lebce tohoto našeho národního světce měla trvale spočívat nově zhotovená královská koruna. Ta je sama o sobě mimořádným uměleckým dílem. Váží téměř 2,5 kilogramu, obsahuje 96 drahokamů a zdobí ji jedny z největších safírů na světě. Sám Karel sepsal svatováclavskou legendu. Karel IV. zplodil za svůj život dvanáct dětí, jedenáct manželských, jedno pravděpodobně nemanželské, přičemž dívky převažovaly nad chlapci. Z legitimních potomků byli čtyři chlapci, dědicové trůnu. První z nich, Václav, se narodil roku 1350, ale již následujícího roku zemřel. Druhý syn, rovněž Václav, narozený Karlovi a jeho třetí manželce Anně Svídnické, se stal pozdějším králem Václavem IV. Z posledního manželství s Alžbětou Pomořanskou přišli na svět ještě další dva chlapci – Zikmund (1368-1437) posléze český a římský král, získal přezdívku „liška ryšavá“, a Jan (1370-1396). Zda měl Karel nějaké tajné milenky, lze jen spekulovat. Nicméně svědectví o jednom levobočkovi se jeví jako velmi pravděpodobné. Roku 1365, kdy Karel IV. pobýval v Burgundsku, zplodil syna, který mu byl představen roku 1377 při pobytu ve Francii. Jednalo se o jistého Guillauma, o matce není nic známo. Přední český historik prof. Petr Čornej uvádí, že se Karel k otcovství přihlásil a snažil se Guillauma finančně zabezpečit výhodným sňatkem. Jak vypadal Karel IV.? O tom nám mnohé napověděl antropologický průzkum ostatků císaře, který provedl profesor E. Vlček v 70. letech minulého století. Karel měřil asi 173 centimetrů, jeho výška byla ve své době nadprůměrná. Obloukovité prohnutí páteře zad způsobilo, že působil shrbeným dojmem. Měl mírně vystouplé oči, převislá horní víčka a mohutný, ve spodní části rozšířený nos. Na kosterních pozůstatcích byla nalezena řada stop po zranění, které utrpěl v bojích či rytířských turnajích. Je až s podivem, že až do své smrti si zachoval zdravý chrup. Závěr jeho života sužovala dna. Při poslední zahraniční cestě do Francie jsou zaznamenány informace v kronikách, že pro velké bolesti nemohl chodit a služebnictvo jej přenášelo v nosítkách či v křesle. Zemřel na zápal plic, který následoval po předchozí zlomenině krčku stehenní kosti. Dožil se 62 let. Ne každý jeho státnický plán skončil úspěchem. Pokus o přijetí zemského zákoníku, tedy jakési ústavy, jenž byl později nazván Maiestas Carolina, se nezdařil. Zde narazil na odpor šlechty, které vadilo ustanovení o zákazu zástavy některých královských měst a hradů, rovněž omezení některých šlechtických výsad. Aby se uchránil dojmu, že podlehl nátlaku šlechty, vydal roku 1355 zvláštní prohlášení, že zákoník shořel a nelze ho projednávat. Nebyla to pravda, dochoval se v několika opisech. Z osobních lékařů Karla IV. se nejvíce proslavil Havel ze Strahova, který pro císaře sestavil řadu rad, jež měl Karel dodržovat. Lékař doporučoval střídmost v jídle, pití a dostatek pohybu. Dle sdělení dvorního kronikáře Beneše Krabice dosáhl císař přijetí opatření proti zemským škůdcům, ať jsou jakéhokoliv společenského postavení. O vymýcení loupeživých band se Karel staral v zájmu klidného průchodu zemí, jež byl nezbytný pro úspěšný obchod. Nejznámější je tvrdý zásah proti loupeživému rytíři Janu Pancíři ze Žampachu. Zprvu věrný bojovník císaře získal za své zásluhy o království zlatý řetěz. Začal si však přilepšovat lapkovskou činností. Dle svědectví letopisců přepadával kupce, které trýznil. V roce 1355 vytáhl Karel IV. s vojskem, hrad oblehl a zemského škůdce nechal pověsit. Označení Karla IV. jako „Otce vlasti“ dnes vnímáme již jako synonymum a jeho původ bychom hledali někdy v 19. století, v době národního obrození, které se obracelo k slavným etapám a osobnostem českých dějin. Ale toto označení je daleko starší. Již roku 1378 na pohřbu císaře označil Karla IV. jako „Otce vlasti“ teolog a vzdělanec Vojtěch Raňků z Ježova. Karel byl až fanatický sběratel ostatků svatých. Protože si uvědomoval nebezpečí falešných relikvií, živě se zajímal o jejich původ. Nejjistější tak bylo získat ostatek od nějaké významné osobnosti, která sama byla symbolem hodnověrnosti. Tímto způsobem získal nejcennější přírůstky – například dva trny z Kristovy koruny, ubrus ze stolu Poslední večeře nebo část Kristovy bederní roušky, dar od samotného papeže Urbana V. Poměrně známou skutečností je přátelství Karla IV. s italským spisovatelem a básníkem Francescem Petrarcou. Tento básník naléhal na Karla, aby se usadil v Římě a obnovil slávu antického Říma, což císař odmítl, nicméně oba zůstali přáteli a Petrarca navštívil i Prahu. Jméno Karel přijal až při svém pobytu v Paříži. Do té doby měl jméno Václav, které obdržel při křtu v tehdejší bazilice svatého Víta v Praze. Francouzský král Karel IV. Sličný si chlapce oblíbil a dal mu při biřmování své jméno, jež pak už český princ užíval jako své jméno osobní, ačkoliv v českých zemích nevládl před ním žádný Karel I. či Karel II.-III. Ani Karel IV. se nevyhnul pokusu o atentát. Měl se odehrát v italské Pise krátce po korunovaci na římského císaře. K nepřátelům nového panovníka se dostala zpráva, že se císař hodlá ubytovat při zpáteční cestě z korunovace v jedné z pisánských budov. Jeho odpůrci se rozhodli jednat a palác, ve kterém se císař skutečně nacházel, nechali navečer podpálit. Záměr naštěstí nevyšel, neboť panovníkovi se podařilo na poslední chvíli z plamenů prchnout. Právě odtud pochází často citovaná historka o tom, jak Karel opouštěl Pisu v noční košili. Krátce poté bylo popraveno několik prokazatelných viníků. Karel IV. proslul rovněž svojí zakladatelskou činností. S oblibou nově založené hrady a města nechal pojmenovat svým jménem. Kromě známého hradu Karlštejn sem patří například – Kašperk (Karlsberg), Radyně (původně Karlskrone) v západních Čechách, Hrádek u Purkarce (Karlshaus – neboli Karlův Hrádek) dnes zřícenina hradu v jižních Čechách, Tepenec (původně Karlsburg, v současnosti již zaniklá zřícenina hradu na severní Moravě), Karlsfried – zřícenina hradu na území dnešního Německa či Montecarlo obec a pevnost v dnešní Itálii. Kupodivu v tomto výčtu staveb chybí ikonická památka z doby vlády „Otce vlasti“ Karlův most. Ten se totiž až do 19. století nazýval Kamenný či Pražský. Karel IV. byl osobností evropského formátu. Jako panovník přitom nepřebíral zemi v dobrém stavu. Karlova velikost tkvěla právě v tom, že se této situace nezalekl. Úspěch jeho vlády spočívá, vedle jeho mimořádného talentu a vůle, také v jeho inspiraci a evropském rozhledu.
Co víme a nevíme o Karlu IV.
