text: Aleš Meduna
Dne 23. listopadu Léta Páně 1457 umírá sedmnáctiletý Ladislav Pohrobek, český král. Otrava, špitali si mnozí. Ladislava otrávil Jiří z Poděbrad, říkali jiní. Ani jedni neměli pravdu. Jiří z Poděbrad, tehdejší zemský správce, nenesl žádnou odpovědnost za nečekaný skon Ladislava Pohrobka. Až moderní výzkum kosterních pozůstatků prokázal, že Ladislav Pohrobek zemřel na leukémii, kterou tehdejší medicína nedokázala pochopitelně léčit.
O českou korunu se strhla nevídaná bitva. S nároky na trůn se hlásil císař Friedrich III., polský král Kazimír IV., kurfiřt Vilém Saský i vévoda Albrecht Rakouský. Nezahálel ani Jiří z Poděbrad. Urovnával staré spory, sliboval, podplácel. Uvědomoval si sílu katolické opozice i výhrady z vlastní strany, že snahami o rovnoprávnost zrazuje svoji kališnickou víru. V agitaci mu zdatně pomáhala manželka Johana z Rožmitálu i její bratr Lev, kteří měli jako katolíci značný vliv v táboře protivníků. Jiří z Poděbrad složil mistrovskou zkoušku z diplomacie. Po smrti Ladislava Pohrobka propustil jeho rukojní, Matyáše Korvína, z vězení, ubytoval ho v jednom z pražských paláců a často ho navštěvoval. Zasnoubil ho se svou devítiletou dcerou Kateřinou a nabídl mu veškerou pomoc při získání uherské koruny. Jeho přímluva a slib vojenské pomoci na uherské velmože zapůsobily a v lednu 1458 zvolil uherský sněm Matyáše králem. Touto volbou získal Jiří z Poděbrad silný argument pro svoji vlastní královskou kandidaturu, neboť ani Matyáš nepocházel z královského rodu. Matyáš se odvděčil královsky. Daroval mu 16 000 zlatých, čtrnáct centů stříbra, což byl již značný příspěvek do kampaně a vydatný zdroj pro podplácení celého zástupu tehdejších politiků. Volební sněm na přelomu února a března roku 1458 projednával kandidatury nejvážnějších uchazečů celé čtyři dny. Až čtvrtý den rokování poklekl před Jiřím nejvyšší pražský purkrabí, Zdeněk ze Šternberka, a zvolal: „Nechť pan správce je králem naším.“ Na český trůn tak usedl Jiří z Poděbrad. Poprvé, a nutno také říci, že naposled, se českým králem stal příslušník domácí šlechty, který nepocházel z žádné panovnické dynastie.
Jiří z Poděbrad vládl poměrně krátkou dobu, jen třináct let. Musel řešit řadu problémů. Především odolával tlaku papežské kurie. Papež Pavel II. vyhlásil nad Jiřím z Poděbrad klatbu. Tím ho formálně sesadil z trůnu, vyhlásil zabavení jeho majetku a vyzval svět ke křížové výpravě proti českým utrakvistům. Další nebezpečí hrozilo ze strany domácí katolické šlechty. Její přední představitelé vytvořili tzv. Zelenohorskou jednotu. V čele stanul Zdeněk Konopišťský ze Šternberka. Název jednoty je odvozen od hradu Zelená hora, kde se předáci českého katolického panstva v listopadu 1465 sešli. Jiří z Poděbrad se snažil s českým katolickým panstvem vyjednávat, ale marně, následně zasáhl vojenskou silou. Zdeněk Konopišťský uprchl k uherskému králi Matyáši Korvínovi, záhy vypukly česko-uherské války, neboť část zemských stavů zvolila Korvína jako českého vzdorokrále. Do poloviny šedesátých let 15. století spadá usilovná snaha na vypracování projektu, který měl českému králi i království vrátit vážnost. Ve spolupráci se svým rádcem, kterým byl francouzský ekonom Antonio Marini z Grenoblu, vytvořil projekt Smlouvy o nastolení míru v celém křesťanstvu. Jedním z hlavních důvodů projektu bylo pronikání Turků, kteří čím dál více ohrožovali hranice křesťanské Evropy. Plánoval vytvoření mezinárodní unie, jejímiž členy by se stali na principu dobrovolnosti evropští panovníci. Ti by se zároveň zavázali, že vzájemné spory nebudou řešit vojenskou silou, ale výhradně nenásilnými prostředky u mezinárodního soudního dvora. Diplomatický projekt nazývaný Cultus pacis nepočítal s významnou pozicí papeže, ani římského císaře. V čele měl naopak stát francouzský král. Plán rovněž uvažoval se spojením vojenských branných sil všeho křesťanstva pod vedením českého krále, toto spojení mělo zasadit rozhodující úder tureckým silám, znovudobýt Cařihrad, který Turci získali roku 1453.
Vytvoření projektu a jeho úspěch vyžadovaly získání co nejvíce spojenců. Plán byl již projednán mezi českým králem a polským králem Kazimírem, kteří dospěli ke shodě, ale ještě bylo nutné vyjednat podporu u dalších panovníků. Jiří z Poděbrad se záhy obrátil na uherského krále Matyáše Korvína. Ten návrh neodmítl, ale ani neschválil, podmínil ho však souhlasem francouzského krále a papeže.
V květnu 1464 se vydalo poselstvo vedené Albrechtem Kostkou z Postupic z Prahy do Francie. Pro jeho úspěšné splnění bylo vybaveno pověřovacími listy českého, polského a uherského krále. Francouzský král Ludvík XI., ovlivněný papežskou kurií, která Jiřího z Poděbrad obviňovala z kacířství, návrh nepřijal a souhlasil pouze s oboustrannou smlouvou o přátelství. Přesto se český král nevzdal a následujícího roku vypravil nové poselstvo k evropským dvorům pod vedením svého švagra Lva z Rožmitálu. Výprava, trvající čtrnáct měsíců, procestovala řadu zemí – Německo, Anglii, Španělsko, Portugalsko, Itálii či Francii. Zprávy o výpravě podal ve svém deníku Václav Šašek z Bířkova. Ani tato mise neskončila úspěšně, jelikož většina evropských zemí byla výhradně katolická a neodvažovala se vzdorovat papeži. Myšlenka mezinárodní organizace, která narušovala tehdejší společenské myšlení a zejména papežský univerzalismus, byla zřejmě až moc odvážná a většina evropských panovníků se nechtěla k tomuto projektu připojit. Nicméně myšlenka, kterou Jiří z Poděbrad inicioval, zůstala nadčasová a byla realizována až o půl tisíciletí později.
