text: Aleš Meduna
Dožínky jsou ve slovanské kultuře svátkem slaveným na konci žní. Slavnost je typická zejména pro ty kraje, v nichž pěstování obilí představovalo hlavní zdroj obživy. V horských oblastech, kde se lidé živili především přadláctvím či chovem dobytka, měla sice většina rodin také malá pole, ale po sklizni se dožínková zábava nekonala. Skončení sklizně se na venkově slavilo od nejstarších dob, až do 16. století však žádné přesnější zprávy nemáme. Šlechta tehdy začala hospodařit ve vlastní režii a teprve v té době se začaly osívat velké plochy obilí. Vznikl tak zvyk, že po skončení sklizně uspořádala šlechta pro žence malou oslavu, z vrchnostenského pivovaru se dovezl sud piva, v panské kuchyni napekly koláče, přišli hudebníci a všichni poddaní společně popřáli vrchnosti.
Zábava provázela už vlastní žně. Při nich se pracovalo tak, aby na poslední den zbylo obilí právě tak na jeden žebřiňák. Na pole se sekáči dostavili ve slavnostním oblečení a zbytek pole sklidili. Někde se nepožalo všechno, ale nechávalo se stát pár klasů, kterým se říkalo stodola, panenka nebo také dědova brada. Na pole pro ně přijel předem vyzdobený žebřiňák, jehož bočnice byly ovinuté fábory, visely na něm květiny a kytice z obilí. Závěrečná cesta z pole měla charakter výpravné slavnosti. K ní si ženci a žnečky ozdobili polní nářadí: kosy, srpy, hrábě. Ověnčili je klasy a polními květy, stejně jako se ozdobily dívky věnci ve vlasech. Nejdůležitějším atributem dožínek a celé slavnosti byl dožínkový věnec. Ten ženci uvili ze všech druhů obilí, které se na poli daného hospodářství urodilo, a vpletli do něj polní květy, vložili ho do rukou nebo i na hlavu nejhezčí dívce ze žneček a s takto vystrojeným průvodem šli nebo jeli na ozdobeném voze spolu s posledním snopem a celou společností ženců do statku. Zde vyvolená dívka předala připravený věnec hospodáři: „Hospodáři, my neseme vám dar, který Bůh všemohoucí dal, z úrody zemské, z rosy nebeské, z tichého deštíčka, z teplého větříčka, aby vás Bůh všemohoucí v tento rok požehnal.“
Věnec nebyl jen dekorací a symbolem zakončení žatvy. Byl v něm podle tradice obsažen důkaz síly, která dala vzniknout celé úrodě. Věnec byl proto držen ve vážnosti, hospodář ho obvykle pověsil do hospodářské části domu: do průjezdu či stodoly a ponechal ho tam až do jara, do časů setby. Před ní zrno z věnce vydrtil a přidal do připraveného zrní k setí. Tím se symbolicky zajistil koloběh plodnosti a řetězec vegetace. Tradice dožínek zakořenila v prostředí českého venkova hlavně v 19. století. V minulém století ztrácí svůj původní význam a byly nadále pořádány více jako společenská událost než skutečný obřad, spojený s ukončením nejvýznamnější činností rolníkova roku.
Použitá literatura: Langhammerová: Lidové zvyky, 2004; Zíbrt: Veselé chvíle v životě lidu českého, Vyšehrad, 1950; Vondrušková: Český lidový a církevní rok, 2015.
