text: Aleš Meduna
Jedna necudná píseň o dráteníkovi uvádí: „Drátovali půl hodiny, bajo, drátovali celý den, ráno řekla smutným hlasem, sbal si nářadí a ven, ráno řekla smutným hlasem, když mě nechceš, čert tě vem.“
Drátenictví, jež zažilo největší rozmach v 19. století, má daleko starší tradici. Drát byl potisíciletí drahým materiálem. Provází lidstvo stejně dlouho jako kovy a jejich slitiny. Již Keltové se naučili používat železné dráty ke zpevňování poškozených nádob. Ve středověku se slovem „dráteník“ označoval zpravidla kovář, jenž se zabýval výrobou drátů.
V 16. a 17. století se z Balkánu do Uher a poté přes Slovensko k nám rozšířila známější drátenická technika spočívající v opletení nádoby drátěnou sítí. Za její proměnu na plnohodnotné řemeslo vděčíme především slovenským „drotárom“, mezi nimiž se tradovala legenda o vzniku tohoto řemesla. Podle tradice bylodrátenictví trestem za to, že obyvatelé slovenské obce Veľké Rovné zradili na počátku 18. století legendárního zbojníka Jánošíka. Ten je proklel velmi zvláštními slovy: „Vezměte si drát a kleště a toulejte se světem, protože si nic lepšího nezasloužíte.“ Jeho slova se splnila, Veľká Rovná se stala jedním ze středisek slovenského drátenictví, dokonce měla postavu dráteníka na své pečeti.
Zpočátku se dráteníci zaměřovali především na opravy zejména zemědělského nářadí a zařízení, ať už to byly cepy, hrábě, truhly či sudy, postupně opravovali i rozbité a prasklé hrnce, mísy a džbány. Pro jejich majitele to bylo levnější než kupovat nové, a přestože se už pak nemohly používat k vaření, sloužily i dále například k uchovávání suchých potravin a zásob. Zvlášť pečlivě se opravovaly porcelánové dýmky, nejžádanějším artiklem však byly pastičky na myši a další hlodavce, které se pro nedostatek vhodnějších a účinnějších prostředků staly na dobu více než sto let nejpopulárnějším drátenickým artiklem. K dalším jednoduchým výrobkům, které dráteníci nabízeli při podomním prodeji anebo na trzích, patřily podstavce pro primitivní litinové žehličky, náhubky pro hovězí dobytek, z plechu pak různé cedníky, struhadla, hrnce, plechy na pečení atd. Dráteníkům stačily k jejich práci pouze kleště, kladivo a šídlo, které si spolu s materiálem nosili v krosně na zádech. Pro práci s hrnky, hrnci či mísami používali dráteníci obyčejný železný drát a jednoduchý vzor se čtvercovými oky. Pokud ale dostali zakázku se skleněnými či porcelánovými předměty, pouštěli se do vázání s dražším mosazným nebo měděným drátem, také si dávali více záležet na provedení.
Drátenictví se díky svému charakteru rozšířilo po celé Evropě, Malé a Střední Asii, Blízkém východu, severní Africe a Americe. Někteří se tam trvale usadili a zakládali malé drátenické firmy, z nichž někdy vznikly i velké průmyslové podniky. Ve Francii a Belgii se navíc dílny specializovaly na výrobu drátěných stojanů na lampy, v Bel-gii a Holandsku se vyráběly velké květinové koše, v Německu pak držáky na pivní lahve, hitem polských a ruských dílen byly ptačí klece a dětské hračky.
Po první světové válce drátenické dílny postupně zanikají, ať už z důvodů ekonomických nebo politických, anebo vzhledem ke konkurenci rozmáhajícího se průmyslu a nástupu nových materiálů, zejména plastů. V období první republiky se drátenictví mění z řemesla na formu žebravé potulky. Jako prosperující řemeslo se již nepodařilo obnovit a v polovině 20. století v podstatě zaniklo. K oživení drátenictví došlo na konci minulého století, nikoliv však jako řemesla, ale pro výrobu předmětů-různých šperků, lamp, svícnů, kraslic či ozdobných košíčků.
