rozhovor vedl: Karel Harazím
Adriana (40) se léčí s bipolární afektivní poruchou. V jejím životě se střídají záchvěvy euforie s občasnými depresivními propady. Mezi těmito výkyvy zažívá vyrovnané, stabilizované období. Ačkoli se léčí od 18ti let, zvládla vystudovat vysokou školu a pracuje ve vystudovaném oboru. Baví ji plavání, malování a hlavně péče o syna.
Ahoj Adriano, známe se asi 2 roky. Vím, že se ve Tvém životě objevily psychické problémy. Mohla bys, prosím, našim čtenářům popsat, jak a kdy vlastně Tvé problémy začaly?
Ahoj Karle, předem děkuji za možnost si s Tebou o tomto tématu popovídat. A nyní k otázce. Začátek psychických problémů jsem pocítila, když mi bylo kolem 15ti let. Projevovaly se mi občas lehčí deprese. Ale psychiatra jsem tehdy nevyhledala. Vlastně jsem ani ty občasné stavy smutku nebrala ani jako něco, co by bylo nutno řešit.
A jak se Tvůj psychický stav vyvíjel v čase dál? Co na něj mělo vliv?
Začala jsem studovat střední školu a s tou přišly do mého života různé stresové události. Více učiva, zkoušek, blížící se maturita. Nejvýraznější událostí však byly celorepublikové povodně v létě 2002. Tehdy jsem jako osmnáctiletá odjela s dalšími dobrovolníky odklízet následky záplav do Prahy. A právě tam jsem zažila první výrazné psychické obtíže.
Můžeš, prosím, popsat trochu blíže, co se Ti tehdy stalo?
Určitě. Pamatuji si to jako by to bylo dnes. Při pomáhání s odklízením následků povodní jsem najednou začala pociťovat různé zvláštnosti – nepotřebovala jsem jíst, nechtělo se mi ani spát a v hlavě se mi honila spousta popletených myšlenek. Díky pomoci ostatních dobrovolníků, a hlavně mých rodičů, se mi dostalo vhodné péče.
Tehdy jsi se poprvé setkala s psychiatrickou péčí. Jak jsi to všechno prožívala?
Cítila jsem se strašně špatně, jako bych padla na samotné nejhlubší dno. Najednou jsem byla pacientkou v psychiatrické léčebně a musela brát léky. Netušila jsem, jestli mi zase někdy bude lépe, jak vůbec můj další život bude vypadat…
Vzpomeneš si na konkrétní zážitky z psychiatrické léčebny?
Vzpomínám si na pokoj, který byl uzavřený. Byl pro mě šok, že se z něj nemůžu dostat ven. Tam jsem byla asi týden. Brečela jsem, modlila jsem se, byla zavírána do klecového lůžka, no hodně náročné to bylo. Po přesunu na klasický pokoj jsem se začala sžívat s určitým režimem léčebny, začala jsem poznávat ostatní spolupacienty. Zjistila jsem, kde to vlastně jsem a co se mi to vlastně stalo. Chvilku jsem i koktala, jakýmsi šokem z toho, co se mi děje. Od spolupacientů si vybavuji jejich konkrétní životní peripetie a také rady. Jak právě oni s nemocemi bojují, co jim pomáhá a jak se v životním kolotoči doprovázeným nemocemi zorientovali.
Tak taková zkušenost musela být hodně náročná. Co Ti dalo naději, že pobyt na psychiatrii zvládneš?
Když nad tím tak přemýšlím, tak nejvíce mi pomohla rozhodně má rodina a životní styl, ve kterém jsem byla vychovávána. Rodiče mě podporovali, jak mohli. Navštěvovali mě, volali mi, dodávali mi sílu, naději. V naší rodině se hodně sportovalo, byla jsem zvyklá závodit v několika sportech, zabojovat bylo pro mne typické. A přesně to jsem udělala i tehdy. Zabojovala jsem o své zdraví. Naslouchala lékařům, věřila v uzdravení. A postupnými krůčky jsem se začala uzdravovat.
Teď mne ještě napadá, že jsi jako osmnáctiletá a před propuknutím nemoci rozhodně musela mít spoustu plánů. Ty Ti ale nejspíš narušil pobyt na psychiatrii.
Přesně tak. Plánů jsem měla spoustu. Jedním z plánů bylo věnovat se práci hostesky, to mne velice naplňovalo. Měla jsem již domluvenou konkrétní spolupráci, která ale právě hospitalizací padla. Ta konkrétní hospitalizace vše nezničila, ale strašně mě oslabila. Ze sebevědomé holky jsem se začala stávat nesebevědomou, začaly se opět objevovat deprese, pochybování nad sebou.
Takže i návrat do reality po hospitalizaci musel být náročný. Jak se Ti dařilo se zpět navrátit ke studiu, brigádám, snům?
Úplně původně jsem si myslela, že s koncem hospitalizace skončí i všechny problémy. To se ale bohužel nestalo. Nastoupila jsem do maturitního ročníku a s hrůzou začala zjišťovat, jak moc mne léky tlumí, že mi učivo do hlavy vůbec neleze, že je pro mne všechno najednou tak těžké. To vše byla živná půda pro vleklé těžké deprese. Studium jsem se tehdy rozhodla o rok odložit. Po roce jsem opět nastoupila do maturitního ročníku. Vše šlo už snáze. Získala jsem více sebevědomí, zvykla si na léky a necítila již původní útlum. Odmaturovala jsem a udělala přijímací zkoušky na vysokou školu. Tu jsem úspěšně dokončila a začala pracovat ve vystudovaném oboru. Pracuji v něm na plný úvazek přes 15 let. Mám také úžasného syna. S ním mě moc baví sportovat, vařit, hrát si. Můj život mne baví.
Je vidět, že i přes psychickou zátěž dokážeš žít naplněný život. Máš nějaké rady a postřehy pro ostatní?
Děkuji, nejdůležitější je neztratit sílu a chuť žít. A také vzdělávat se a hledat cesty. Není to jednoduché, ale stojí to za to. Všem přeji, aby se mohli v životě realizovat v tom, co je baví. To je podle mého velký hnací motor.
Moc Ti děkuji za rozhovor, přeji Ti dobré zdraví a ať se Ti v životě daří.
Děkuji moc. Přeji čtenářům hodně zdraví, lásky a naděje, že se dá vše zvládnout.
