Dušičky jako by symbolizovaly tok času. Dny se krátí, ubývá slunečního svitu, na člověka dopadá zvláštní nálada. Čas ztratil svoji rychlost, svoji zběsilost. A člověk si uvědomí, jak rychle vše plyne. Ale také si uvědomí, že mu něco chybí. Vlastně ne něco, ale někdo. Někdo, koho miloval. Někdo, kdo mu byl blízký, kdo ho provázel životem, s kým prožíval chvíle veselé i smutné. Někdo, kdo odešel z našich životů. Naše duše pohltí vzpomínky i smutek. Vzpomínky na blízké, na členy rodiny, přátele i sousedy, které jsme tu a tam potkávali. Počasí ukazuje svoji nevlídnou tvář. Ranní mlhy střídá zamračená obloha, mrholení a slunce se skrývá kdesi za oblaky. A v této době chodíme na hřbitovy, zapalujeme svíčky, pokládáme věnce a květiny a vzpomínáme. Takovou atmosféru má tradice svátku, který známe jako Dušičky.
Samotná smrt a úvahy o ní patří k nejstarším myšlenkám vůbec. Téměř všechna náboženství jsou založena na myšlence, že smrtí život nekončí. Památku věrných zemřelých zavedl roku 998 opat z Cluny, svatý Odilo, který se snažil pokřesťanštit pohanskou tradici. Z Cluny se slavení rozšířilo po všech benediktinských klášterech. Kořeny svátku jsou však ještě starší a vztahují se ke keltskému svátku Samhainu. V noci z 31. října na 1. listopadu slavili Keltové konec léta a nový rok. Oslava Samhainu začínala po setmění rituálním zapalováním nového ohně. Plamen vítal nový rok a symbolizoval obrození přírody a znovustvoření světa. Od nového ohně se zapalovaly lucerny, které měly magickou moc ochraňovat příbytky a svítily na cestu duším zemřelých, jež přišly oslavit svátek společně se živými. Světlo mělo důležitou úlohu i v antických náboženských kultech a v hebrejském a křesťanském náboženství. V antických chrámech hořelo věčné světlo. Pro Izraelity bylo světlo zdrojem štěstí i radosti. Podle Nového Zákona je světlem vše, co pomáhá najít cestu k Bohu. Zatímco o keltských oslavách vedl svit luceren duše zemřelých zpět do podsvětí, křesťané zapalovali o listopadových svátcích svíce a lampy jako symbol věčného života v Kristu. Ve středověku se na farních hřbitovech stavěly před jižními portály kostelů tzv. lucerny zemřelých, připomínajících tvarem antické majáky. Zvyk přinesli do Evropy křižáčtí rytíři.
Tradice zakotvila i u nás. 2. listopadu navštěvujeme hřbitovy, abychom zavzpomínali na své pozůstalé. Pokládáme věnce na hrob, neboť kruhový tvar věnce symbolizuje nekonečný vesmír, ale také stále se opakující počátek a konec, koloběh přírody i života. Zelená barva jehličnanů, které tvoří základ věnců, znamená naději na další život, zmrtvýchvstání a nekonečnost. Přinášíme živé kytice, nejčastěji chryzantémy, kterým se výstižně říká „listopadky“. Chryzantémy jsou krásné květiny, které byly obdivovány již ve staré Číně a Japonsku. Svoji oblibu získaly nejen škálou barev, ale i odolností vůči počasí a květům, které vydrží do prvních mrazíků. Zdobení hrobů květinami je poměrně mladá tradice. Katolická církev květinové dary mrtvým nepodporovala, neboť příliš připomínaly předkřesťanské náboženské kulty.
K tradici Dušiček se váže řada lidových tradic a pověr. Podle jedné v předvečer Dušiček vystupují duše z očistce, aby si odpočinuly od útrap. Lidé odjakživa věřili, že po smrti se duše oddělí od těla a odchází do nebe, k Bohu. V Čechách v předvečer svátku naplnil hospodář lampu máslem místo oleje, aby si dušičky mohly popáleniny způsobené očistcem natřít a trochu ochladit. Blízcí se večer napili studeného mléka, nebo se jím postříkali, a to proto, aby se duše ochladily. Pro dušičky se vhazovaly do ohně různé pokrmy, což bylo chápáno jako částečné vykoupení z hříchů. Když se ráno ozvalo zvonění z kostela, musely se dušičky do očistce vrátit. V Podkrkonoší se na dušičky konaly průvody strašidelných masek. Na den svátku Všech svatých se peklo pečivo- -housky ve tvaru hnátů, položených křížem, kterým se říkalo „kosti svatých“.
Dušičky by neměly být jen o povinnosti zvelebit a navštívit hroby příbuzných, je to příležitost zastavit se a přemýšlet o svém životě, o jeho konečnosti, uctít svůj rod a to, že na světě jsme jen díky naším předkům.
