text: Aleš Meduna
Ema Destinnová patří bezesporu k nejvýznamnějším a nejznámějším operním pěvkyním. O jejím životě byla vydána řada knih, článků, na podkladě knihy Z. Mahlera byl natočen i film Božská Ema. Zatímco o její pěvecké dráze víme mnoho, podstatně méně je známa jako spisovatelka a velká vlastenka.
Stručně o jejím životě: Ema byla nejstarší dítě rodičů Emanuela Kittla, důlního podnikatele, majitele realit a kulturního mecenáše, a operní pěvkyně Jindřišky, rozené Šrutové. Narodila se 26. února 1878 jako Emilie Václavka Jindřiška Pavlína, zkráceně Ema. Dítě prý nebylo moc hezké, matka se jeho ošklivosti lekla: „Byla jsem prý maličká, svrasklá a se špičatou hlavou, takže moje krásná mamá z toho byla nešťastná.“ Už od malička projevovala neobyčejné hudební nadání. Učila se hře na housle, posléze vyměnila housle za klavír. Svůj pěvecký hlas zdokonalila u pedagogů operního zpěvu manželů Thomase a Marie Destinnových, kteří působili v Praze. Z úcty ke své učitelce si Ema zvolila pseudonym Destinnová. O Emině dětství máme jen málo spolehlivých zpráv. Víme, že uličníkovala s kluky a trápila svoji často nemocnou matku. Se sourozenci se nesnášela, byla neposlušná, svéhlavá a podřizovala se jen otci.
Rok 1897 přivedl Emu Destinnovou do Národního divadla v Praze. Prahu i divadlo Destinnová milovala, toužila po členství v souboru i publiku, o to těžší bylo její zklamání. Ředitel divadla Šubert prohlásil: „Slečno, zdá se, že se při zpívání příliš rozčilujete. Doporučuji vám, abyste brala sprchy…“ Před kapelníky se vyjádřil v tom smyslu, že nemá hlas. Zklamání bylo tak silné, že přemýšlela o ukončení pěvecké kariéry. Odmítnutí se dočkala i v drážďanské opeře. Angažmá získala nakonec v Berlíně. Začátky nebyly jednoduché, Emě se stýskalo po domově: „Nevydržím to zde, sama nad sebou si zoufám. Ráno se válím do půl desáté v posteli a chci vstát. Schází mi síla k tomu a zůstanu ležet. Pak mi zas chybí odhodlanost obléci se. Z města toho zoufalého, v dál, domů, kde bych zas našla vše, po čem má smutná duše touží. Má celá duševní nemoc je Berlín…“ Poprvé vkročila na scénu v červnu 1898 a v pomyslném boji s vedením opery zvítězila. Nadšené kritiky hovoří o mimořádných kvalitách pěvkyně, císař Vilém ji ve svém výnosu potvrdil jako první sopranistku dramatického odboru v ansámblu Dvorní opery. V Praze poprvé vystoupila roku 1900 na koncertě v Rudolfinu. Kritika nešetřila slovy chvály: „… svými výkony překvapila a překonala vše, co pochvalného slyšeli jsme o ní…“ Berlín byl první velkou a významnou stanicí v umělecké dráze. Pohostinská vystoupení ji vedla do dalších německých měst. Záhy byla mnohými odborníky označována za vůbec první operní umělkyní Evropy. Nebylo druhé pěvkyně, která by obsáhla tak obrovský repertoár a dokázala jej ovládat do nejmenších detailů tak mistrovsky. Berlínská epocha jejího uměleckého působení byla pevným základem růstu a celé její umělecké dráhy. Po úspěšných hostováních v Praze, Paříži, Vídni a Londýně následovala roku 1908 pozvánka do Metropolitní opery v New Yorku. Vystoupila zde poprvé v opeře Aida se svým dlouholetým pěveckým partnerem E. Carusem. Americký tisk výkon Destinnové označil za „nejvelkolepější výkon všeho jevištního zpívání posledních desetiletí.“
Jak vypadal pracovní den Destinnové? Vstávala časně brzy, po ranní toaletě, k níž patřila i studená sprcha, masáž a úprava bohatých tmavých vlasů, nemnoho posnídala, často četla. Dechová cvičení pěstovala s příkladnou péčí, odpoledne měla volno. Pokud však večer zpívala, zcela se uzavřela a nikdo k ní nesměl. Večer ji odvezl elegantní vůz do divadla. Mezi šestiměsíčními sezonami v Metropolitní opeře zajížděla pravidelně do Evropy, vystupovala ve Vídni, Bruselu, Hamburku, Stockholmu, Budapešti, Bělehradě, Bruselu a zejména v Londýně. Roku 1916 se rozhodla na delší dobu opustit Ameriku a zatoužila po klidu českého domova. Pro rakouské úřady se jednalo o nepohodlnou osobu a ocitla se v internaci na svém zámku ve Stráži nad Nežárkou, který zakoupil její přítel D. Gilly. Stráž se jí stala domovem, ale také smutným osudem. Zde zastihl Destinnovou životní i umělecký soumrak. V září 1923 se provdala za leteckého důstojníka Josefa Halsbacha. Manželství však nebylo šťastné, oba si to po čase uvědomili, Destinnová rozčarována, Halsbach znuděn. Nedobrá se jevila ekonomická situace. Destinnová investovala velké peníze do rekonstrukce zámku a okolí, její manžel rozprodával vzácné starožitnosti z majetku pěvkyně. Venkovskému prostředí se zcela oddala. Chodila na dlouhé procházky, oblíbila si rybaření a ráda chodila na houby. Živelně milovala přírodu, napodobovala zpěv ptáků. Ze zvířat milovala zejména kočky. Během času jich měla několik, vozila je s sebou na cesty, což se neobešlo bez komplikací: „Mám hrozný zármutek. Macinka se mi včera ztratila…“, píše v dopisu roku 1917.
Nucený pobyt ve Stráži znamenal období práce pro spisovatelku. K literární činnosti měla velké nadání. Literární tvorba ji provázela velkou část jejího života. Již roku 1902 na sebe upozornila sbírkou básní Sturm und Ruhe (Bouře a klid), vydanou v Berlíně. Nejhojněji je v jejím literárním odkaze zastoupeno drama. Některá byla provedena i v pražských divadlech: například dramata U cíle, Dvojí hřích, Pod praporem, Nadarmo, Rahel či Tůně, které bylo provedeno ochotníky ve Stráži pod vedením samotné Destinnové roku 1919. Za války začala pracovat na svém stěžejním díle Ve stínu modré růže, kde zpracovala skutečné události ze života příslušníků rodu baronů z Leonhardi, někdejších majitelů zámku ve Stráži nad Nežárkou.
Její přítel K. M. Čapek-Chod prohlásil, že tímto dílem vstoupila slavnostně na pole literární. Je také autorkou autobiografického románu Dr. Casanova, v němž popsala mnoho ze svého uměleckého života. Vyhlášení samostatného československého státu přivítala také E. Destinnová. Na zámecké věži dala zavěsit národní vlajku a v prosinci 1918 zazpívala v Národním divadle roli Libuše u příležitosti příjezdu prezidenta Masaryka, který se slavnostního koncertu zúčastnil. Destinnová znovu zatoužila po pěvecké činnosti, ale okolnosti se změnily. Ačkoliv do Ameriky zavítala ještě několikrát, předchozího věhlasu nedosáhla. Popularitu již získaly pěvkyně mladší generace. Překročením čtyřicátého roku svého života začíná Ema Destinnová pociťovat soumrak života. Dostavují se hmotné i zdravotní potíže. Neuměla hospodařit, nemyslela na finanční zajištění ve stáří. Většinu svých zlatých klenotů nechala již za války roztavit a výtěžek věnovala na dobročinné účely. Obětovala také své osobní šperky, mnohdy skvostné umělecké práce. Zklamání v mnoha lidech, které považovala za své přátele, vědomí neradostných hmotných poměrů i nemožnost vystupovat v podnicích její úrovně byly příčinou nedůvěry k lidem, touhy po samotě v tiché Stráži i těžké melancholie. Jak asi trpěla umělkyně, která pronesla tato slova: „I ta nejžhavější náruč jednou zchladne, i to nejvěrnější srdce jednou zradí. Nejsladší vzpomínka jednou zhořkne a nezbude nic, jen věčně neukojená touha a žal. Nevěřte lidem, zklame vás každý. Stulte se v náruč přírody, ale nechtějte nic od člověka…“ Poslední pražské vystoupení se konalo v prosinci roku 1926, v Národním divadle o dva roky dříve. Až na několik příležitostných vystoupení již nezpívala. Její žádost o profesuru zpěvu zůstala nevyřízena, stejně tak návrh na státní penzi pro světoznámou pěvkyni. I tak se chovaly československé úřady k Emě Destinnové. Výrazně se zhoršoval zdravotní stav umělkyně. Trpěla vysokým tlakem, arteriosklerózou, nedbala doporučení lékařů. Nepravidelná životospráva zhoršovala její zdravotní stav. V úterý 28. ledna roku 1930 odjela do Českých Budějovic k lékařskému ošetření, během něhož ji ranila mrtvice a téhož dne zemřela ve věku pouhých 51 let. Tak zemřel ústy skladatele a obdivovatele Destinnové, Richarda Strausse, jeden z nejkrásnějších sopránových hlasů minulého století. Ema Destinnová byla nejen světovou operní pěvkyní, spisovatelkou, ale také vášnivou sběratelkou. Kromě již výše uvedených starožitností vlastnila rozsáhlou knihovnu čítající 7 000, podle jiných odhadů až 15 000 svazků. Byla nadšenou čtenářkou, knihy četla nejen ve volném čase, ale často i ve společnosti, při stolování apod. Knihovna obsahovala řadu vzácných svazků, nejstarší pocházely už ze 16. století. Velmi se zajímala o esoteriku, věštění, spiritismus, výklad karet, proto není divu, že knihovna obsahovala literaturu věnovanou alchymii, astronomii, čarodějnictví, svobodnému zednářství, herbáře, báje o strašidlech, pověsti o pověrách, chiromantii (věštění z ruky), staré bible, ale i pohádky, romantickou literaturu v mnoha jazycích. Knihovna Emy Destinnové se bohužel nedochovala. Většina knih byla rozprodána v aukcích s dalšími památkami po slavné pěvkyni. Takový byl život první české pěvkyně světového formátu. Smrti se nebála, věřila v posmrtný život, přesto konec svého života si asi představovala jinak.
