„Horymír patami stiskl slabiny koňovi, Šemík se rozehnal k valu, vzepjal se a mocným skokem přelétl hradbu. všecko shromáždění vzkřiklo úžasem a zděšením. Mysleli nejinak, než že se jezdec s koněm zřítili se skály a s rozbitými údy našli hrob ve vltavě,“ praví ve Starých pověstech pražských Adol Wenig.
Vyšehrad je místem, které je pověstmi, legendami a zajímavými příběhy doslova nabité. Od kněžny Libuše věštící budoucí slávu Prahy a zakládající s Přemyslem Oráčem budoucí vladařský rod, přes udatného Bivoje nebo dívčí válku až po legendární Vyšehradské jezdce z padesátých let minulého století. Pověsti povýšily toto území na jedno z nejpamátnějších míst českého národa. Jako opevněné hradiště je však zmiňován až v 10. století, prvním nesporným dokladem jeho existence jsou přemyslovské denáry Boleslava II., ražené v tamní mincovně. Význam Vyšehradu začíná vládou Vratislava II., který si místo na Vltavou vybral za sídlo, zpevnil opevnění a vybudoval zděný palác. Založil nový chrám, baziliku sv. Vavřince, rotundu sv. Martina. Sláva přichází s Karlem IV. Císař celou oblast přestavěl na kamennou pevnost, připojil jí hradbami k Novému Městu Pražskému, vystavěl gotický královský palác, kapitulní chrám, mohutnou bránu zvanou Špička. Od poloviny sedmnáctého století se Vyšehrad změnil v barokní pevnost s vojenskou posádkou.
Kde začít
Procházku významnou památkou začneme od Táborské brány, ke které se snadno dostaneme ze stanice metra Vyšehrad. Mineme zbytky gotické brány Špička, proti Jedličkovu ústavu zahlédneme malý romantický domeček, ve kterém žila kdysi populární spisovatelka Popelka Bibiánová, projdeme barokní Leopoldovu bránu a vpravo v mírném svahu uvidíme nejstarší předmět dnešní procházky, románskou rotundu svatého Martina. Byla postavena za krále Vratislava II. v poslední třetině 11. stol. na východním okraji raně středověkého hradiště a zřejmě sloužila jako farní kostel předhradí. Dnes je považována za nejstarší rotundu v Praze. Jen pár kroků od ní objevíme tří žulové sloupy sestavené do trojúhelníka. Sloupy nad Vyšehradem prý zahodil čert naštvaný prohranou sázkou, jako celistvý sloup je měl donést z kostela Petra a Pavla v Římě. Pověst je sice hezká, ale že by ve Vatikánu používali stavební materiál z dolního Posázaví je velice málo pravděpodobné. Žula, ze které byly sloupy vytesány, podle složení pochází z okolí Krhanic. Půvabné jsou i další pověsti, vypraví o menhirech, časoměrných sloupech starých Slovanů, sloupech z pohanského háje, pilířích z někdejší románské baziliky sv. Petra a Pavla, milnících, pranýři. Jejich skutečný původ bychom však s největší pravděpodobností hledali ve dřících sloupů někdejšího kostela Stětí svatého Jana. Cestou mezi parkem se sochami J. V. Myslbeka a kapitulním chrámem Petra a Pavla projdeme ke štítu negotické stavby upravené architektem Mockerem. Původní trojlodní románskou baziliku postavil král Vratislav II., kryptě byli pohřbeni někteří panovníci z rodu Přemyslovců.
Místo posledního odpočinku
Kovaná mříž odděluje od ostatních prostor hlavní cíl naší pouti, Vyšehradský hřbitov. Je ho možné projít za pár minut, můžeme na něm prožít dlouhé hodiny, ale k detailnímu poznání je potřeba nejméně celého dne. Hřbitov není jen místem posledního odpočinku těch, kteří se nejvíce zapsali do historie národa, je mimořádnou sochařskou galerií, přehlídkou desítek uměleckých směrů i práce významných výtvarníků, najdeme zde práce mistrů secese stejně jako současných autorů. Na náhrobcích se setkáme s řadou nezapomenutelných jmen, odpočívá tam na šest stovek vědců, umělců a dalších, kteří ač nežijí stále mluví. Pozorný pocestný narazí i na zajímavý moment. Obří náhrobek s hrdým dlouhým nápisem o majiteli realit a velkostatku mizí ve stínu třeba snadno přehlédnutelného pomníčku se jménem Karel Hynek Mácha. Věci movité jsou pomíjivé. Málo kde objevíte na hřbitově i prvky humoru. Vzpomeňte si sami. Viděli jste kdekoliv náhrobek s kresleným vtipem od Vladimíra renčína? Ve stínu chrámu je několik míst, která nejsou jen posmrtně vážná, jsou doslova tragická. Jedním z takových je náhrobek komunisty zavražděné doktorky Milady Horákové, nedaleko byly uloženy pozůstatky obětí komunismu z řad církevních hodnostářů.
Honosné pohřebiště
Snad nejvýznamnějším prvkem Vyšehradského hřbitova je Slavín postavený architektem Antonínem Wiehlem. Pohřebiště, jak stojí v zakládací listině z roku 1889, k ukládání nejpřednějších, o vzdělanost, pokrok a blahobyt drahého národa českého vynikajícím způsobem zasloužilých mužů. Zmínka o mužích se pochopitelně dlouho neudržela. Zajímavější ovšem je zmínka, že: „Ve Slavíně nejsou pochovávány osobnosti politického a veřejného života, pokud by toto bylo jejich dominantní charakteristikou.“ Monumentální stavbu zdobí krucifix od sochaře Václava Levého, autora nezapomenutelných plastik v okolí Želíz. Na Vyšehradě sice pohřben je, ale ve Slavíně se pro významného sochaře místo nenašlo. Další plastická výzdoba je dílem Josefa Maudra, tvoří ji po stranách dvě sochy Vlasti, na vrcholu socha okřídleného Génia. Ve zdech Slavína je pohřbeno přes padesát významných osobností. Jsou zde například spisovatelé Julius Zeyer, Jaroslav Vrchlický, Josef Hora, malíři Vojtěch Hynais, Alfons Mucha, Václav Špála, sochaři J. V. Myslbek, Jan Štursa, Bohumil Kafka, Ladislav Šaloun, Jan Louda, architekti Kamil Hilbert, Josef Gočár, Jaroslav Fragner. Z hudebníků zde jsou pohřbeni housloví virtuosové Jan Kubelík, Jaroslav Kocián, klavíristé Jan Heřman, František Maxián, operní pěvci Ema Destinnová, Vilém Zítek, Zdeněk Otava. Z herců zde najdeme například Zdeňka Štěpánka nebo Eduarda Kohouta. Pohřben je zde i vynálezce František Křižík. Nejen hřbitov, ale celý Vyšehrad je místem plným vzpomínek. Na dějiny i na významné lidi, kteří se časem stali jejich součástí. Pokud chceme památná místa poznat jinak, než jako součást zástupu zvědavců, je dobré přijít již v osm hodin, kdy se otevírá brána hřbitova. Máme pro sebe nejméně hodinku relativně klidné a osamělé prohlídky.
