Text: Aleš Meduna
18. srpen se u nás před více než sto lety slavil jako státní svátek. Narozeniny císaře pána. Bez tří set hodin vládl 68 let, zdaleka nejvíc ze všech našich panovníků. Za tu dobu se několikrát změní vládní systém ve Francii a ve funkci prezidentů stabilního republikánského systému USA se vystřídá 17 prezidentů.
Jeho otec arcivévoda František Karel z habsbursko-lotrinského rodu byl prostoduchý nevyrovnaný podivín, zato matka Žofie Bavorská je považována po Marii Terezii za druhou nejschopnější ženu dynastie, do níž se přivdala. Ovlivní svého syna ve všech směrech: jak svou zbožností, tak cílevědomostí. Od počátku bude s Francim nakládat jako s budoucím panovníkem. Arcivévoda Franci byl vždy hodný a poslušný chlapec s příslovečně vrozeným smyslem pro pořádek a ochotou přizpůsobit se požadovaným způsobům chování a jednání. Ani stopa dětského vzdoru či odmítání. Už jako jedenáctiletý ovládal s naprostou samozřejmostí běžné vyjadřování dospělých vzdělanců.
Pochodovat uměl pomalu dříve než chodit. Bylo mu něco přes rok, ani ještě neuměl pořádně mluvit, a už dokázal rozlišovat řadového vojáka a důstojníka. Ve dvou letech dostal vlastní malou pušku a šavli, jako tříletý znal všechny hodnosti.
Jako dítě se bál koní, měl v povaze jistou úzkostlivost. Přesto strach překonal a stal se vynikajícím jezdcem. V prvním školním roce se učil 18 hodin týdně, ve druhém už 32 a v šestém dokonce 50 hodin. Ovládal sedm jazyků, včetně češtiny. Anglicky se nikdy neučil. Byl též skvělým tanečníkem, ač mu naprosto scházel hudební sluch. Zcela upadlo v zapomnění, že mladý František velmi dobře kreslil. Bude mít smysl pro detail a vynikající, ba fenomenální paměť na jména, fakta i tváře.
Na trůn nastoupil osmnáctiletý František Josef v olomoucké arcibiskupské rezidenci ve výroční den bitvy u Slavkova, 2. prosince 1848. Na doporučení rádců přijímá druhé a stále populární jméno, které zní ještě reformami „selského císaře“ Josefa II. (1780-1790) Josef. V prosinci příštího roku nastolí režim absolutismu, v němž byl vychován a jemuž věřil jako jediné možné formě úspěšné vlády.
„Mladý císař působí velmi důstojně, chová se velice zdvořile, ale je poněkud chladný. Veřejnost si myslí ve Vídni kladou mnozí důraz na vlídnost, že není příliš srdečný. V jeho povaze se neprojevuje ani stopa po laskavé povrchní dobrosrdečnosti ostatních vévodů, chybí mu touha udělat radost, působit navenek dobře. Na druhé straně je ale velmi přístupný, trpělivý a má předpoklady být spravedlivý ke všem.“ Tak charakterizoval mladého císaře kníže Schwarzenberg v listu knížeti Metternichovi.
Jedním z prvních opatření bylo nařízení umožňující zasáhnout proti „nevhodným“ tiskovým kampaním. Prvním novinářem, proti němuž se uplatnilo, byl Karel Havlíček. V závěru roku 1851 se jeho jméno ocitá na seznamu osob, k jejichž vystěhování z místa bydliště dal císař osobní souhlas.
V únoru 1853 ho při odpolední procházce zezadu bodne maďarský krejčovský tovaryš Libényi. „Císař unikl téměř zázrakem, protože nůž, jenž mířil vzadu na krk, což mohlo mít fatální následky, se sklouzl po lebeční kosti. Rána silně krvácela a František Josef na chvíli oslepl. Byl schopen dojít domů, ale pak musel ulehnout do postele se slabou horečkou. Mimoto ztratil hodně krve a dolehl na něho šok…“ píše lord Westmoreland v listu královně Viktorii.
V dubnu 1854 se oženil s Alžbětou Bavorskou. Sám si ji trochu zbrkle vybere a na to, jak málo se k sobě povahově hodí, přijde dost brzy. Přesto bude léta vyplňovat každé její rozmarné přání, nikdy však si nezíská její srdce. Obrátí se nakonec k jiným ženám, aby mu pomohly zahojit citové jizvy. Anně Nahowské, své milence (o které se do roku 1986 nevědělo vůbec nic), dal pořídit dům v těsné blízkosti Schönbrunnu a takřka denně tam docházel. S Annou se stýkal čtrnáct let. V souvislosti s rozchodem Anna obdrží (1889) peněžní dar 200 tisíc zlatých, a to proti písemnému stvrzení, že „o svém setkání s Jeho Veličenstvem zachová naprosté mlčení.“ Slib splní a svěří se jen svému deníku.
František Josef I. žil velice skromně, vlastním pohodlím se nikdy příliš nezabýval. Když mu navrhli, aby si v Ischlu (rakouské lázeňské město, oblíbené letní sídlo císaře) vybral nějaký jiný pokoj, protože ten jeho býval v létě nepříjemně rozpálený, odmítl, protože nejlepší pokoje přenechával členům rodiny. Aby ušetřil na cestě do Provence, nejel císařským vlakem, ale na cestu nechal k obyčejnému vlaku připojit dva vagony a jídelní vůz. Jeho komorník Eugen Ketterl ve své knize vzpomínek uvádí: „Zjistil jsem s pýchou, že já sám mám mnohem lepší a více šatstva než rakouský císař… Ani ve dvorním hradě vídeňském ani v Schönbrunnu (pozn. barokní zámek ve Vídni, letní rezidence rakouských císařů) nebo Ischlu nebylo koupelny… mycí stolek císařův v Schönbrunnu byl nejprimitivnější kus nábytku, který jsem kdy v životě viděl… Císař se vší mocí zdráhal povolit z důvodů spořivosti opatření nového umývadla…“ Celoživotně bude konzervativně založený vládce odmítat telefon, psací stroj, splachovací záchod i automobil. Na starých známých věcech bude lpět i ve svém bezprostředním okolí.
2. prosince roku 1887 navštívil s manželkou v rámci oslav svého nástupu na trůn galapředstavení divadelní hry Zkrocení zlé ženy. Nikdo nemohl tušit, že herečka, kterou ten večer viděl poprvé, a která představovala Kate, dcera obchodníka z Badenu Kateřina Schrattová, se brzy stane ústřední postavou jeho života. Kateřina se o politiku nezajímala, jak dokládá její list knížeti Ferdinandovi Bulharskému: „O politice nechci nic vědět. Nemohu přece císaři kazit klid, který u mě hledá. Je mi ho tak líto. U mě má zapomenout, že musí vládnout…“
František Josef I. měl čtyři děti: Žofii (1855–1857), Giselu (1856–1932), Rudolfa (1858–1889) a Marii Valerii (1868–1924). Smrt jediného syna Rudolfa nesl velmi těžce. Rudolf trpěl mnoha zdravotními problémy, měl deprese a za ne zcela jasných okolností v lednu 1889 spáchal v Mayerlingu sebevraždu. František strávil u mrtvého syna celou noc. Svědkové uvedli, že do rána zcela zešedivěl. Během zádušní mše se přemohl jen s největším vypětím, ale v kryptě se pak rozplakal a zhroutil. Netajil se tím, že ztratil hlavní motivaci svého konání – nyní už jen bude plnit své povinnosti. V prohlášení k lidu císař řekl: „V těchto dnech hořkého trápení pro mě bylo útěchou vědět o upřímném soucitu mého lidu, o kterém se mi dostávalo důkazů ze všech stran. S hlubokou vděčností vnímám vzájemné pouto lásky, které spojuje mě a můj rod monarchie. Ve chvíli tak hlubokého neštěstí mi dodává sílu a jistotu.“
Konec století přinese císaři dvě tragické události. V květnu 1897 uhoří při dobročinném bazaru v Paříži císařovnina nejmladší sestra Žofie. Odmítla opustit budovu, dokud nebudou v bezpečí všechny dívky, které s ní pracovaly. Nikdo nevěděl, co se s ní stalo, dokud ji neidentifikoval její dentista.
V září 1898 se císařovna Alžběta vydala do Ženevy. O městě se říkalo, že v něm přebývají nejnebezpečnější evropští revolucionáři, ale nad obavami člena jejího doprovodu, který požadoval změnit plán cesty nebo uvědomit policii, mávla rukou. Ptala se, co by kdo mohl chtít po staré ženě, jako je ona. V září ji italský anarchista Lucheni probodl pilníkem a způsobil smrtelné zranění.
Zhoršující se mezinárodní situace, zejména na Balkáně, vedla k reakci císaře. V roce 1908 Rakousko anektovalo Bosnu a Hercegovinu, ale císař se i nadále důrazně vyslovoval proti válce: „Moje politika je politikou míru. Této politice se musí všichni přizpůsobit. … Je možné, že k válce dojde. Bude však vedena teprve tehdy, až nás Itálie napadne. Dokud nás nenapadne, válku nepovedeme…“ prohlásí František Josef I. v rozhovoru s náčelníkem generálního štábu.
V květnu 1910 se vydal na horkou bosenskou půdu a 30. května dorazil do Sarajeva. Před cestou byl varován, ale odbyl to slovy, že je to riziko jeho úřadu. Během této návštěvy se ho chystal zabít srbský student Bogdan Žerajič. Mladík ale přiznal, že nedokázal svůj čin uskutečnit, protože ho odradila důstojnost ve tváři starého pána. Místo toho vystřelil na guvernéra Varešanina a pak namířil zbraň sám proti sobě. Žerajičův hrob navštíví student Gavrilo Princip a bude přísahat, že jeho smrt pomstí.
A stalo se v červnu roku 1914. Byl spáchán atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželku Žofii Chotkovou. O měsíc později byla Srbsku oficiálně vyhlášena válka. Ironií osudu je, že dokument podepsal panovník, který mnoho let usiloval o udržení míru. Aniž to tušil, dopustil se na sklonku života, když mu už docházely síly, snad nejosudovějšího rozhodnutí: „Pletichy protivníka plného nenávistí nutí Mne, abych na obranu cti Svého mocnářství, na ochranu jeho vážnosti a moci k zabezpečení jeho državy po dlouhých letech míru chopil se meče…“ (Manifest Mým národům, 28.7.1914)
V listopadu roku 1916 se zdravotní stav císaře výrazně zhoršil. 21. listopadu vstal umírající panovník tak jako vždy, o půl čtvrté ráno. S námahou sedl k psacímu stolu a začal pracovat. Viditelně chřadnoucímu mocnáři zavolali dvorního faráře Seydla, k jehož překvapení ho na smrt nemocný císař přivítal vzpřímeně uprostřed místnosti. Odpoledne již musel ulehnout, po půl deváté večer se dostavil farář, aby mu udělil svátost. Krátce po skončení modlitby za umírající vydechl naposledy.
Kateřině Schrattové, před níž se za jeho života všichni hluboce klaněli, chtěli příbuzní v přístupu k lůžku mrtvého zabránit. Silně rozrušená stála osaměle v předsíni úmrtního pokoje. Zde ji zahlédl nový, teprve 29letý císař Karel, nabídl jí rámě a uvedl k lůžku mrtvého přítele. Do ztuhlých rukou mu vtiskla dvě bílé růže ze své zahrady.
V požehnaném věku 86 let zemřel rakouský císař, uherský a český král, který vládl po tři lidské generace.
Přední český historik Josef Pekař na smutečním shromáždění pražské univerzity v prosinci roku 1916 prohlásil: „Byla to šťastná doba, tak velká a neobyčejná, že snad uplynou staletí, než lidstvo pozná jí něco rovnocenného… Převážná část toho, čím žijeme a pyšníme se jako národ kulturní, byla nám dána v této době…“ Jiný historik Jiří Pernes uvádí: „Češi se sice dovolávají svých demokratických tradic, nejsou však ochotni přiznat, že kolébkou jejich demokratických a parlamentních zkušeností byla právě říše, jíž vládl František Josef I.“
