text: Karel Harazím
Město Týn nad Vltavou vzniklo původně jako osada mezi Lužnicí a Vltavou. Díky své výhodné poloze v blízkosti řek se brzy stalo významným ekonomickým a obchodním střediskem. Nejstarší dochovaná písemná zpráva, potvrzující existenci Týna, je z prosince roku 1229. Týká se návštěvy pražského biskupa Jana II., který zde osobně figuroval v jednom z církevních sporů. Toto datum je dnes připomínáno jako počátek Týna nad Vltavou.
K prudkému rozvoji Týna došlo v druhé polovině 13. století za biskupa Tobiáše z Bechyně. Ten založil na západním okraji osady nové městské centrum, tzv. Nový Týn, soustředěný kolem kostela sv. Christofora, postaveného po r. 1251 při komunikaci spojující dva zdejší brody. Na vltavském toku byly vybudovány čtyři mlýny a tři jezy pro regulaci hladiny. Zaplavení původních brodů si vyžádalo stavbu dřevěného mostu, tehdy jediného na Vltavě v úseku mezi Budějovicemi a Prahou. Přestože se nejstarší listiny nedochovaly, lze podle rychlého vzestupu osady předpokládat, že ji biskup „nadal“ městskými právy a pravděpodobně i znakem (první určitá zmínka o Týnu jako městě je doložena až k roku 1327).
Po smrti krále Přemysla Otakara II. byl Týn nad Vltavou vypálen odbojnou šlechtou v čele s Vítkovci, jako pomsta královu stoupenci Tobiášovi z Bechyně. Na jeho popud byl následně opevněn kostel sv. Christofora a na místě původního dřevěného sídla vznikl kamenný hrad pro ochranu města a obchodní stezky vedoucí z Norimberka přes Týn na Vídeň. Hrad spravoval zástupce arcibiskupa – purkrabí – s několika podřízenými, jehož pravomoc obsahovala také vojenské záležitosti a věci soudní. Obranu hradu i města zajišťovali v případě nebezpečí tzv. „nápravníci“ (nápravci) z okolních vsí.
Město získalo celnici, opravňující k výběru mýta, spojení s Prahou zajišťovala plavba vorů a lodí po Vltavě a Týn z čilého obchodního ruchu bohatl. V roce 1335 sice byla stará obchodní stezka vedoucí z Prachatic přes Týn do Prahy z královského nařízení odkloněna na Vodňany, ale většina kupců nadále používala původní směr.
Záhy po povýšení pražského biskupství na arcibiskupství (30. 4. 1344) vznikla v Týně při kostele sv. Christofora kolegiátní kapitula, sestávající z probošta, děkana a tří kanovníků. Pro město bylo přínosem především zřízení kapitulní školy.
V 80. letech 14. století měl Týn nad Vltavou již 132 domů a na protilehlém břehu řeky, Malé Straně, bylo 33 vlastníků domů spolu s 9 podsedláky. Ve městě vyrábělo pivo 6 pivovarů a bylo zde 43 hospod. Nadále pracovaly čtyři vltavské mlýny. Z řemeslníků je zaznamenáno: 7 pekařů, 7 ševců, 6 soukeníků, 3 tkalci, 2 krejčí, kožišník, postřihač, 6 řezníků, 2 kramáři, 2 kotláři, kovář, svíčkař, 2 vozkové, 3 rybáři a pištec.
Arcibiskupské panství sousedilo, vyjma bechyňského královského majetku při severním okraji, s několika menšími samostatnými državami. Na západě s nejstarším samostatným statkem pánů z hradu Újezda (Újezdce), na jihu s dominiem vladyků z Březí a na Vysokém Hrádku, na východě s drobným zbožím vladyků ze Žimutic.
Spory o směr „Solné stezky“ z Pasova přes Písek, Vodňany nebo Týn nadále pokračovaly, až byla stezka v rozmezí let 1407–1409 králem Václavem IV. definitivně od Týna odkloněna.
Roku 1415 změnilo týnské panství i hrad majitele. Arcibiskub Konrád z Vechty je zastavil Janovi ze Sobětic. Téměř dvě stovky následujících let pak zůstal majetek v rukou světských osob, arcibiskup se totiž r. 1421 přiklonil k podobojí a vzdal se církevních statků ve prospěch královské koruny.
Nadcházející husitství do dějin města nijak významněji nezasáhlo, přestože centrum revoluce, Tábor, leží nedaleko. Pouze jednou byl v nevýznamné šarvátce vypálen kostel sv. Christofora. Město postihl v roce 1564 ničivý požár, při němž lehla popelem většina domů na náměstí včetně kostela sv. Christofora. Koncem 60. let byl kostel rozšířen a přesvěcen na sv. Jakuba.
Náměstí získalo po požáru novou podobu díky řadě domů s pozdně gotickými a ranou renesancí ovlivněnými průčelími. Dominantní stavbou se v té době stala městská radnice, vyrostly honosné měšťanské domy U Zlatého slunce, U Zlatého lva, jejichž spojením vznikla později Stará pošta, sousedící s radnicí a dům U Modré hvězdy.
Město za vlády Čabelických nebohatlo jen díky obratné politice svých majitelů, ale především zásluhou výnosného solního obchodu. S nástupem Habsburků na český trůn se starý spor o to, zda má pasovská sůl, dopravená po Zlaté stezce do Prachatic, putovat dále přes Písek, Vodňany nebo Týn, ukázal bezpředmětný. Habsburkové preferovali vlastní sůl z gmündenské oblasti, jejíž obchodní trasa vedla z Rakouska do Českých Budějovic a odtud se plavila po Vltavě přes Týn do Prahy. V Týně nad Vltavou byla pro potřeby solního obchodu postavena v roce 1593 prostorná solnice, kde se sůl skladovala a překládala na vory.
Týn nad Vltavou měl kolem roku 1600 již 200 obyvatel. Ve Starém Týně bylo 64 domů, v Novém 106 a na Malé Straně 31. Je patrné, že Nový Týn s městským centrem získal primát v počtu domů i obyvatel. Dne 8. srpna roku 1609 povýšil císař Rudolf II. Týn na město královské. Správa týnského panství byla přenesena z hradu na radnici. Povýšení města se odrazilo i v podobě městského znaku. Městská brána na hradební zdi začala být oproti minulosti zobrazována otevřená, s vytaženou mříží.
Neklidná politická situace na sklonku vlády Rudolfa II. však zasáhla i do vltavotýnské historie. Praha žila mocenskými spory, vrcholícími povstáním českých stavů. Týn se dostal mezi dva mlýnské kameny. „Díky“ jeho výhodné strategické poloze a přechodu přes Vltavu jej střídavě dobývali a obsazovali jak císařští, tak stavovští. Město se v konečném důsledku přiklonilo na stranu vzbouřenců a rozhodující bitvy na Bílé Hoře roku 1620 se účastnila také týnská korveta. Po bělohorské porážce byla městu Týnu veškerá privilegia odňata. 6. května 1621 Týn opět klesl mezi města poddanská.
V průběhu třicetileté války zažil Týn mnoho vojenských vpádů a byl téměř ze dvou třetin zničen. Podle listu týnských měšťanů z r. 1623 bylo město celkem čtrnáctkrát vypáleno a zpustošeno. V roce 1645 byl císařskými vojsky pod vedením generála Götze zdevastován kostel sv. Jakuba, za své vzal i vltavský most. V posledním roce války (1648) pak bylo téměř celé město obráceno v ruiny švédskými vojsky. Úpadek města nadále pokračoval. Ke konci vlády kardinála Harracha, roku 1664, napočetli v celém městě pouze 82 obydlených křesťanských domů a 22 židovských, 105 jich zůstalo spálených a opuštěných. V roce 1680 postihla město další rána – morová epidemie. V důsledku toho museli odejít z města všichni židovští obyvatelé, neprávem označení za příčinu nákazy.
Teprve s nástupem nového arcibiskupa Jana Bedřicha hraběte z Valdštejna získalo město r. 1682 potvrzení starých privilegií a „volnost kšaftu v obchodu a řemesle“. Byl znovuobnoven děkanský chrám sv. Jakuba a na novém hřbitově za městem, založeném při morové epidemii, vystavěn hřbitovní kostelík sv. Víta. V letech 1698–99 pak Valdštejnův nástupce hrabě Breuner vybudoval na náměstí rozsáhlou arcibiskupskou rezidenci jako náhradu za neobyvatelný hrad, zpustošený třicetiletou válkou. Poškozené domy v městském centru byly rekonstruovány v barokním slohu.
V roce 1721 bylo město již téměř cele obnoveno do podoby před třicetiletou válkou, především díky rozvíjející se síti erárních silnic. Nevýznamnějším spojením, Norimbersko-Vídeňskou obchodní trasou, projížděly směrem od Protivína přes Týn dále na Veselí nad Lužnicí formanské vozy a kurýři zestátněné říšské pošty. V roce 1728 vydal arcibiskup Ferdinand městu nový řád. Pamatoval zde na všechny oblasti městského života včetně prevence požárů, časté zkázy města. Tento požární řád je považován za první uzákoněnou podobu požární ochrany a v druhé polovině 19. století se stal základem stanov místního hasičského spolku.
Těžké období opět městu nadešlo s nástupem nové panovnice Marie Terezie (1740), která byla nucena po téměř celých čtyřicet let vlády bojovat o hranice své země. Památkou na množství bitev v okolí Týna jsou dodnes četná Boží muka a název městské čtvrti u starého mostu Bojiště. Také týnský most se pro svůj strategický význam stal nesčíslněkrát dějištěm krvavých bitev mezi válčícími stranami. 5. června roku 1742 zde svedli bitvu Francouzi s rakouskými vojsky pod osobním velením Karla Lotrinského, o dva roky později se tady střetla rakouská armáda s Prušáky. Např. jen v tříměsíčním období od prosince 1744 do února 1745 přešlo po mostě 52 skupin vojenských.
Roku 1749 zřídila armáda nedaleko Týna na vrchu Posekaném rozsáhlé cvičiště císařských polních dělostřelců. Název byl více než příznačný: zde začal r. 1742 vítězný útok armády Karla Lotrinského proti Francouzům a v r. 1744 potupný ústup pruských vojsk krále Fridricha. Velký počet mužstva ve vojenském táboře a časté návštěvy vysokých hodnostářů napomohly rychlému rozvoji živností v Týně.
Tragická událost zasáhla dělostřelecký tábor 20. června roku 1753. Při přípravách prezenčního cvičení, jemuž měla osobně přihlížet sama císařovna Marie Terezie, explodoval ve dvou laboratořích střelný prach. Více jak 80 dělostřelců bylo zabito a přes 40 vážně poraněno. Podle tradované pověsti byl prý výbuch připraven jako atentát na císařovnu, která se cestou zdržela opravou kočáru. Marie Terezie však ve skutečnosti přijela do Týna nad Vltavou až 6. srpna. Když se dozvěděla o neštěstí, nechala na místě vztyčit pískovcové sousoší ukřižovaného Krista, Panny Marie a sv. Jana. Tři bílé sochy tvoří dodnes typickou dominantu při silnici z Týna nad Vltavou do Tábora.
Následující léta hrozila kvůli tvrdým robotním povinnostem násilnými konflikty. Koncem března 1775 byly do ležení u Týna povolány tři setniny vojáků. Naštěstí se vše podařilo vyřešit pokojnou cestou, panská správa obdržela písemné napomenutí a zámecký písař, jemuž bylo dokázáno fyzické napadení robotníka při práci, vsazen do vězení. Povinná školní docházka zavedená roku 1780 pro děti od 6 do 12 let přinesla městu zvýšení počtu žáků nejen z Týna, ale i blízkých vesnic a vojenské posádky.
Díky rozvoji výnosného solního obchodu pokračovaly práce na splavňování vltavského řečiště, v roce 1777 byly upraveny jezy mezi Týnem a Prahou a nové zřizování jezů, komplikujících průjezdnost lodí a vorů bylo přísně zakázáno. Plavba se stala bezpečnější a původní rozdělení trasy České Budějovice – Praha na sedm částí, z nichž každou projížděli specializovaní kormidelníci, mohlo být zrušeno.
Vláda Josefa II. nastolila období velkých změn. Císařskými patenty byla povolena náboženská svoboda, zrušeno nevolnictví a více než třetina klášterů. Patenty napomohly zmírnění robotních povinností i na Vltavotýnsku. Po r. 1783 začal dokonce rozsáhlý pronájem panských pozemků jednotlivým soukromým osobám.
Konec poměrně klidného období přinesl závěr 18. století. Napoleonské války znamenaly další finanční zátěž pro obyvatele panství a opětné transporty vojsk přes vltavský most. 12. března roku 1796 navíc postihl Týn nad Vltavou největší požár v celé jeho historii. Sto čtyřicet osm domů do základů shořelo, s nimi i zámek, radnice s celou registraturou, škola, děkanství, mlýny, špitál a částečně také kostel. Jeden z očitých svědků požáru zaznamenal, že: „slovem, co jen dřevo jméno mělo, v každém stavení do kruntu jest shořelo“. Ohni podlehlo i 13 osob.
Zchudlé město jen pozvolna získávalo svoji bývalou podobu. Bylo rekonstruováno téměř celé náměstí, opraven kostel i radnice, postavena nová školní budova. Třičtvrtě roku se ve městě na znamení smutku nekonaly žádné zábavy ani hudební vystoupení. Na obnovu města však nebylo příliš času kvůli dalším válečným nepokojům a průchodům vojsk ruského cara Pavla I.
