Historie mýdlařství

Aleš Meduna

Mydlářské řemeslo po staletí provázelo každodenní život lidí a jeho význam dalece přesahoval pouhou výrobu mýdla. V dobách, kdy byly hygiena i péče o domácnost závislá na dovednostech místních řemeslníků, představovali mydláři nepostradatelnou součást měst i venkova. Tradice mydlařství se na našem území začala výrazně rozvíjet již ve středověku, kdy se mydláři sdružovali do cechů a předávali své znalosti z generace na generaci. Průmyslová výroba v 19. a 20. století většinu malých dílen postupně vytlačila, ale zájem o poctivě vyráběná přírodní mýdla v posledních letech znovu ožívá.

Se špínou se lidé potýkali odnepaměti a po tisíciletí se snažili vynalézt prostředky, které by jim to usnadnily. Archeologické nálezy prozrazují, že již před několika tisíci lety používali mýdlo Egypťané a Sumerové. Prvním národem, jenž pravděpodobně již prováděl očistu nikoliv z náboženských, ale z estetických důvodů byli pravděpodobně Římané. Římský válečník Plinius starší v encyklopedii starého Říma Naturalis historia uvádí, že mýdlo vynalezli Galové, kteří do roztaveného kozího oleje přidávali popel z bukového dřeva. Od 14. století se na evropských trzích prosazovali hlavně španělští a italští mydláři. Jejich receptury posléze pronikly i do Francie, která se stala novým vyhlášeným centrem řemesla. Zvláště proslulá byla mýdla z města Marseille. Zpočátku se používalo zejména zámožnějšími vrstvami ve městech vzhledem k jeho vysoké ceně.

Na venkově si lidé vystačili s domácími prostředky, jako byl louh z dřevěného popela nebo různé bylinné odvary. Cechy dohlížely na kvalitu, určovaly pravidla výroby a chránily své členy před nekalou konkurencí. Mydlářské dílny bývaly často spojovány se zpracováním živočišných tuků, a proto se nacházely spíše na okrajích měst. Výroba se vyznačovala výrazným zápachem a vyžadovala dostatek prostor pro skladování surovin i samotné vaření mýdla. Mistr mydlář předával své zkušenosti učňům a tovaryšům, kteří se řemeslu učili několik let. Výroba kvalitního produktu vyžadovala zkušenost, přesné odhady poměrů surovin i správné načasování jednotlivých kroků. U nás se mydlařství jako řemeslo začalo rozvíjet od 14. století a roku 1464 vznikl na Novém Městě pražském první cech mydlářů. Ti se často spojovali se svíčkáři a voskaři.

Ještě v 18. a 19. století si mnoho venkovských domácností vyrábělo mýdlo svépomocí. Po zabijačkách shromažďovaly zbytky tuků, které nebyly vhodné ke konzumaci, a společně s louhem z popela je zpracovávaly na prací a hospodářské mýdlo. To sloužilo především k praní prádla, mytí podlah nebo čištění nádobí. Pro osobní hygienu se používalo méně často než dnes. Teprve v 19. století se s rostoucí úrovní hygieny a rozvojem průmyslu začala spotřeba mýdla výrazně zvyšovat. U nás se do jeho velkovýroby pustil roku 1882 podnikatel Johann Schicht v Ústí nad Labem, kde vybudoval podnik, který se stal před první světovou válkou největší továrnou na zpracování tuků v Evropě. Právě on si také zaregistroval i v současnosti oblíbenou značku „mýdla s jelenem.“ Zhruba ve stejné době František Otto založil v Rakovníku podnik, jehož nejznámějším produktem se stalo „mýdlo s rakem.“ V tisku a na ulicích se objevovaly reklamy s důvtipnými texty: „S praním nemáš nikdy trampoty, máš-li mýdlo s rakem od Patty.“

Samotná výroba probíhala poměrně jednoduchým způsobem. Do kotle či jiné nádoby s tukem se nalil louh a zpravidla na venkovním ohništi se směs vařila tak dlouho, až se proměnila na kýžený produkt. Proces trval většinou 5–10 hodin. Vyrobené mýdlo se však vůbec nepodobalo dnešnímu; šlo o řídkou hmotu nevábné vůně, která nicméně plnila svou funkci a usnadňovala praní a případně i mytí. Historie mydlařství u nás je příběhem spojení řemeslné dovednosti, chemických znalostí a každodenních potřeb obyvatel. Od jednoduchých směsí tuku a popela přes cechovní díly až po moderní přírodní výrobu prošlo mýdlo dlouhým vývojem.