Píše se rok 1965. v pionýrském táboře v Hojsově Stráži na Šumavě, kam pravidelně jezdím s bráchou a desítkami dalších dětí z plzně každé léto, se dozvídáme denní program. přijedou pro nás pohraničníci a pojedeme k Černému jezeru! Tomu, co leží v zapovězeném pohraničním pásmu, kam se jen tak nikdo nepodívá.
Kdo byl Králem Šumavy?
Nasedáme do autobusu a na Špičáku do něj přistupují dva pohraniční se samopaly. Hned za parkovištěm (dnes zde najdete desítky autobusů turistů z Německa) je totiž závora, přes kterou se bez doprovodu nikdo nedostane. „Nefotografovat, nevystupovat bez souhlasu!“ vydávají nám povely pohraničníci, kteří se uvelebili u předních dveří u řidiče. Pak se autobus plazí asi čtyři kilometry úzkou lesní cestou směrem k jezeru (letos jsme tam se synem potkali vozíčkáře na elektrickém invalidním vozíku, který parkoval na krásné turistické vyhlídce zhruba v polovině cesty a kochal se krásami Šumavy).
Jezero za okny
Pak už to přijde – přímo před námi je černá vodní hladina jezera, která mu dává jméno. A za ní se tyčí vysoká jezerní stěna porostlá vzrostlými stromy. Z autobusu nesmíme vystoupit. Kamarád Jindra porušuje zákaz a mačká spoušť směny, kterou dostal k narozeninám. Pohraničník je rychlý, jak uzávěrka fotoaparátu. Bleskově prolétne autobusem a z fotoaparátu nemilosrdně vytrhuje film (letos jsem zde, přesně z místa, kde tehdy stál náš autobus, pořídil na digitál nějakých sto záběrů jezerní stěny a také hlučných anglických turistů a pojízdného stánku se zmrzlinou).
Pak se ale dozvídáme od průvodce zprávu, která mi od té doby vrtá hlavou: „Vidíte, tak tamhle po té jezerní stěně dokázal někdy před válkou v zimě sjet na lyžích Král Šumavy!“ tvrdí náš průvodce, zřejmě nějaký zasvěcený velitel od pohraničníků z Prášil, kteří k nám na tábor vždycky jezdili i se svými čtyřnohými přáteli. A od té doby mi ta informace nějak nejde na rozum. Vždyť ve slavném filmu „Král Šumavy“, který jsem posléze viděl snad dvacetkrát, je oním králem hajný Paleček a celý příběh se odehrává o pár desítek kilometrů dál, někde ve slatinách na vimpersku. A hlavně až po druhé světové válce, kdy zde tehdejší příslušníci 1. pluku SNB bojovali s převaděči lidí.
Kde je pravda?
V roce 1959 natočil režisér Karel Kachyňa podle námětu rudolfa Kalčíka na Kvildě film „Král Šumavy“. Podle Kalčíka jím byl starý pašerák Kilián, který podle využíval znalosti terénu a tajnou stezkou přes hluboké močály ilegálně z Bavorska do naší socialistické vlasti převáděl imperialistické agenty. V knize i ve stejnojmenném filmu je přetvořen do postavy polesného Palečka nazývaného strážmistry Král Šumavy. Žil tedy ve skutečnosti takový člověk? Ano i ne! Kilián totiž opravdu existoval. Jak vyplývá z pátrání po Králi Šumavy na internetu, si spisovatel Kalčík pocházející ze šumavské rodiny financů od nepaměti pronásledujících zdejší pašeráky pro svou filmovou postavu vypůjčil skutečnou šumavskou legendu jménem Kilián. Vlastním jménem to byl Franz Nowotny, rodák ze Starých Hutí ležících severozápadně od Chalupské slatě. Pocházel z německé rodiny s dlouhou pašeráckou tradicí a sám byl mnoho let pašerákem aktivním a velmi úspěšným. Jeho otec, sám legenda mezi pašeráky, ho bral na nebezpečné výpravy přes hranici již jako devítiletého. Znal proto tuto část Šumavy jako málokdo jiný, věděl, jaké nástrahy na člověka umí přichystat drsná šumavská příroda, horské počasí i Finanční stráž. Té se také na počátku 20. let podařilo na hranici zastřelit jeho slavného otce. Kilián měl výbornou fyzickou kondici, uměl se pohybovat obtížným terénem pěšky, na lyžích i na sněžnicích. Po 2. světové válce v roce 1946 museli Němci z českého pohraničí pryč. Do Bavorska byl odsunut i Franz Nowotny. Usadil se v městečku röhrnbach, vzdáleném od našich hranic necelých 25 km, a začal tu obchodovat se dřevem. Co následovalo dále, můžeme se jen domnívat. Do života šumavského krále totiž vstoupily tajné služby. Po komunistickém puči v roce 1948 zřejmě jednoho dne navštívil obchodníka se dřevem major americké CIC, velitel pro úsek Třístoličník, a požádal ho o pomoc při infiltraci agentů na území ČSr. Možná příležitost vrátit se alespoň na pár chvil do rodného kraje, možná také svolení majora přenést při tom trochu toho nedostatkového zboží z Čech do Bavorska i zpět, a hlavně asi touha podpořit snahy o svržení socialismu v jeho vlasti způsobila, že Kilián tuto pomoc přislíbil. Po následující dva roky se pak Franz Nowotny znovu stal králem, převedl přes hranici mnoho agentů, ale hlavně pomohl stovkám lidí utéci z nesvobodného Československa.
Kudy vedla cesta?
V dokumentech Pohraniční stráže a ve svazcích StB byla tajná stezka Krále Šumavy vedoucí přes lesy, horská sedla, slatě a louky oficiálně označována jako „kanál 54“. Ve filmu Karla Kachyni pak byla celá trasa zredukována na cestu přes neprostupný hraniční močál. Bylo to ale jinak!
Kanál 54 začínal na rozcestí U Sloupu nedaleko Vimperka. Stála tu v těch dobách hospoda manželů Koubových, kteří Kiliána znali a pomáhali mu. V hospodě se často skrývali Kiliánovi klienti, kteří zde čekali, až přijde noc a jejich převaděč. Jako úkryt vystrašeným a noční dlouhý pochod očekávajícím lidem sloužila i chalupa Josefa Peka, nacházející se prý u bývalé cihelny nedaleko rozcestí. Z rozcestí U Sloupu Kilián vedl své skupiny uprchlíků do lesů podél železniční trati Vimperk – Lipka, překročil Medvědí potok a u Michlovy Hutě stočil své kroky do sedla mezi Kamennou (1101) a Bukovec (1099). Z lesů se vynořil u osady Nový Svět a čekal jej Kachyňovým filmem tak proslavený močál. Chalupská slať je sice jedinou větší bažinou, kterou skutečný Kilián při svých četných přechodech procházel. Nerozkládá se však na státní hranici, není příliš zrádná ani neprostupná. Je poměrně úzká, je zčásti porostlá klečí i zakrslými břízami a Kilián ji dokonale znal, neboť se nacházela téměř za humny jeho rodného domu. Chalupský močál byl však jen krátkým úsekem dlouhé Kiliánovy stezky. Když Král Šumavy při svých přechodech opustil Chalupskou slať, prošel lesem mezi Janskou horou a Kamenáčem a sestoupil dolů k silnici do Františkova poblíž bývalé papírny, musel směrem k hranici překonat Teplou Vltavu. Někdy spolu s celou skupinou říčku přebrodil, někdy, když bylo hodně vody, využil k překonání Vltavy dřevěný můstek, který si tu horalé postavili k převážení píce. Časem se však o tom, že toto místo používají při svých nočních přechodech převaděči, dozvěděla bezpečnost a začala zde hlídkovat. Její příslušníci k úkrytu využívali nedalekou skálu, vystupující ze zalesněné stráně, odkud měli na můstek i celý údolní úsek stezky dokonalý výhled. Dobře vyzbrojeni vždy k večeru zalehli, trpělivě čekali, až se jedné květnové noci roku 1950 konečně dočkali.
Králův konec
Kilián tehdy dostal od svého amerického velitele za úkol dovést spolu se svým komplicem Ottou Grabmüllerem do ČSr dva muže pracující pro CIC – rudolfa Veselého a Bohuslava Beneše. Všichni se sešli v Kiliánově bydlišti v röhrnbachu, odkud je král vlastním náklaďákem odvezl ke státní hranici. Tu úspěšně překročili, prošli náročným hornatým úsekem a dospěli právě k Vltavě u dřevěného můstku. Poté, co říčku přebrodili a ocitli se na silnici k Františkovu, ozvala se náhle od nedaleké skalky prudká střelba. Nastal zmatek a každý se pokoušel na vlastní pěst někam skrýt. Kilián byl ale zasažen. Zdálo se, že slavný Král Šumavy byl konečně dopaden. Ten ale zachoval chladnou hlavu a pokusil se o starý pašerácký trik. Začal velmi hlasitě naříkat, předstíral, že je neschopen pohybu, že je zneškodněn a přesvědčil tímesenbáky, aby ho nechali ležet a vydali se pronásledovat jeho společníky. Ti zatím zmizeli v zalesněné stráni. Když Kilián u můstku osaměl, vyskočil, vběhl do lesa a svou starou stezkou zamířil zpět do Bavorska. A byla to jeho cesta poslední. Naposled vystoupal mezi Stanovou a Stolovou horu, obešel obloukem Bučinu, kde dříve bývala stanice Finanční stráže, a poblíž pramenů Vltavy překročil hranici. Překročil jí z posledních sil. Jeho zranění velmi krvácelo a on měl namále. Téměř bez života jej na poslední chvíli našla na bavorské straně hranice americká hlídka, která jej odvezla do vojenské nemocnice a zachránila ho tak před vykrvácením.
Dopadení agentů
Ještě hůře se ale po incidentu u můstku vedlo oběma agentům a Kiliánovu společníkovi Grabmüllerovi. Zoufale se pokoušeli uniknout ze spárů bezpečnosti, která na ně upořádala rozsáhlý hon. Tři zoufalí muži museli zpět do lesů, byli promoklí a zmrzlí, cítili, jak se kolem kruh jejich pronásledovatelů uzavírá. Nad ránem byli vojáci už jen asi 50 metrů od nich. Bohuslav Beneš se rozhodl uniknout sám na vlastní pěst a byl chycen! Zbylým dvěma mužům se zázrakem o něco později podařilo proniknout obklíčením a vydali se bažinami směrem na Vimperk. I zkušený Otto Grabmüller zcela ztratil orientaci. Pak je překvapila střelba, a oni začali utíkat. Do rukou esenbáků padl Grabmüller a rudolfa Veselého, který bloudil Šumavou ještě celé tři dny a noci, nakonec zcela vysíleného dopadla vojenská hlídka. Pro Kiliána však bylo přepadení u Františkova dostatečným varováním, aby se už do Čech nikdy nevrátil. Kiliánův společník Otto Grabmüller dostal 20 let těžkého žaláře za velezradu a vyzvědačství. Kiliánův příbuzný a komplic Pösl 10 let, Josef Pek, u něhož se čekatelé na přechod hranic schovávali, 25 let a rudolf Veselý doživotí. Bohuslav Beneš byl 13. 2. 1951 odsouzen k trestu smrti a 8. 6. 1951 na Pankráci popraven.
Králova motivace
Proč to vše Kilián vůbec dělal? Proč absolvoval dlouhé, nesmírně namáhavé a nebezpečné noční pochody v zimě a dešti, přes hory a bažiny, s lidmi, kteří ho mohli kdykoliv prozradit? Peníze za své převaděčství nedostával. Trochu si přilepšoval svým starým řemeslem a během převádění uprchlíků pašoval speciální jehly, nylonky, žiletky a zapalovače do ČSr, cigarety zase zpět do Bavorska. To mu však zcela jistě nemohlo vynahradit podstupované riziko. Navíc se kvůli tomu musel při svých přechodech vyhýbat i německým celníkům. Kilián chodil přes hranice silně ozbrojen, ale přímého střetu s pohraničníky se snažil vyvarovat. O důvodech jeho nebezpečných výprav na nepřátelské území si musí závěr udělat každý sám. Mnoho lidí, které dostal za čáru, by mu však rádo za jeho pomoc srdečně poděkovalo. Již to není možně. Zemřel v Bavorsku ještě za dob panování socialismu u nás jako ctihodný obchodník se dřevem.
