Lásky a manželské svazky korunovaných hlav jsou vděčnou látkou pro romanopisce i fi lmaře. Sledují vztahy, určené mocenskou i majetkovou politikou, jen málokdy vstoupila do královských ložnic láska bez intrik a postranních úmyslů. Vydejme se napříč staletími a vyslechněme několik pohnutých příběhů. Nebude chybět láska, ale ruku v ruce s ní půjdou intriky, únosy, vraždy i sebevraždy… Dynastická spojení se často podobala šachové partii. Královští a knížecí rodiče pramálo dbávali na přání a názory svých nadějných ratolestí. Mnohem víc je zajímaly sňatkem získaná území, spojenectví nových příbuzných ve válkách proti těm starým, a plné pokladnice.
Jablko nepadá daleko od stromu
Na přelomu 10. a 11. století se pod vládnoucí přemyslovskou dynastií počal knížecí stolec nepěkně otřásat. V rychlém středu se střídali o vládu tři problematičtí synové Boleslava II. – Boleslav III. Ryšavý, Jaromír a Oldřich. Trojice bratrů si vzájemně nic dobrého neudělala, a tak v roce 1004, kdy se náš první příběh měl odehrát, byly karty rozdány následovně: nejstarší Boleslav byl internován v polském vězení, z něhož už neměl na svobodu nikdy vyjít. Na trůnu seděl prostřední Jaromír, kterého ale starší bratr nechal vykastrovat, takže se zaopatřením dědice se nedalo počítat. A nejmladší Oldřich byl sice při síle, ale jeho šlechtická manželka nebyla s to jej obdařit potomkem. Jednoho dne lovil Oldřich na Lounsku a v místech dnešní Peruci spatřil nad studánkou se sklánějící pradlenu Boženu, ženu sedláka Křesiny. Očarován spanilou mladou ženou nedbal svého, ani Boženina, zákonného svazku a odvezl si půvabnou mladici na svůj knížecí dvůr. V těch časech bylo zcela běžné, že muži, zejména ti mocní, měli více žen a pro Přemyslovce bylo štěstím, že již následujícího roku se Oldřich dočkal vytouženého potomka, budoucího schopného vladaře, Břetislava I. Co na to říkali Oldřichova choť a sedlák Křesina, o tom nám kronikáři žádný záznam nezachovali…
Uběhlo 25 let. Břetislav je údělným knížetem na Moravě a při cestách Evropou se svou družinou navštěvuje i klášter Schweinfurt (Svinibrod) v Bavorsku. Právě tou dobou zde dlí i patnáctiletá Jitka, dcera nordgavských hrabat. Zda byla zaslíbena Bohu, nebo ji v klášteře pouze připravovali na vstup do života, opět nevíme. Víme ale, že Břetislavovy hormony se daly na pochod. A protože byl Břetislav rytíř bez bázně a hany (ne nadarmo mu Kosmas přezdíval „český Achilles“), rozhodl se jednat. Namísto zdlouhavého vyjednávání šel přímo k činu a Jitku z kláštera unesl – posadil ji na koně, mečem přesekl (prý) ochranný řetěz klášterní brány a posléze ji učinil svou manželkou, která jej po celý život vroucně milovala a dala mu 5 synů a 2 dcery.
Král Přemysl a Anežka Palcéřík
Přeskočme dvě století. Na pražském hradě vládne král železný a zlatý – Přemysl II. Otakar. A spolu s ním patrně nehezká, o 13 let starší, Markéta Babenberská. Dvacetiletý Přemysl si ji bral pro věno, zisk Rakouska mu za to asi stál, ale nelze se divit, že temperamentní král pokukoval i po jiných sukních, zvláště, když rodová kolébka zůstávala stále prázdná. Přemysl se zahleděl do mladičké rakouské šlechtičny Anežky z Kuenringu, již pro krátký, chlapecký účes přezdívali Palcéřík. I jinak to na svou dobu muselo být emancipované děvče: slušně vládla mečem a nevyhýbala se ani nošení mužského oblečení. Anežka dala Přemyslovi 3 nemanželské děti, a především Mikuláš Opavský (otec mu svěřil do správy Opavsko) byl důstojným potomkem svého otce. Ještě o něm uslyšíme.
V roce 1260 skončilo Přemyslovo manželství rozlukou, což byla v té době věc poměrně nevídaná. A Markétu vystřídala v manželském loži ohnivá uherská kráska Kunhuta, vnučka krále Bély, Přemyslova soupeře v mocenském boji.
Nebezpečná hra Záviše z Falkenštejna
Jako by neměl Přemysl dost zahraničních nepřátel! Na jihu Čech mu nepřestávali dělat problémy ambiciózní Vítkovci, jejichž výraznou osobností byl Záviš z Falkenštejna. V tragickém roce 1278 patřil ke skupině mocných pánů, kteří, před osudovou bitvou u Suchých Krut, nechali svého krále na holičkách a přispěli tak k jeho trudnému konci. Záviš ale mířil vysoko. Pohlednému, urostlému Vítkovci asi nedalo příliš velkou práci vemluvit se do přízně vdovy Kunhuty a stát se jejím ochráncem a později i manželem a poručníkem nezletilého prince Václava II.
Dokud byla Kunhuta naživu, bylo Závišovi hej. Nikdo si na něj netroufl a stal se de facto správcem království. Jenomže Kunhuta zemřela v roce 1285 a na scénu se vrací kníže Mikuláš. Má všechny důvody Záviše nenávidět a podaří se mu jej zajmout. Jeho „vyděračská“ cesta po jihočeských hradech je obecně známá, hrady Falkenštejnových příbuzných se vzdávají jeden po druhém, až u Hluboké padne kosa na kámen. Závišův starší bratr Vítek se odmítne podrobit a Mikuláš svou hrozbu splní – na Falkenštejnův zátylek dopadne meč mistra popravčího. Dojde k tomu 24. srpna 1290.
Příběh dvojnásobné královny
Deset let po pádu Přemysla II. Otakara se na dvoře Přemysla Velkopolského narodila princezna Richenza, v českých dějinách známá jako Eliška Rejčka. Dětství radostné neměla, její opilý otec ubil (možná před Richenzinýma očima) matku a zanedlouho sám sešel rukou vraha. Řízením osudu se ale mladá princezna stala nevěstou Přemyslova syna Václava II. Václav měl již 5 dětí a jen o málo mladší Eliška Přemyslovna svou macechu srdečně nenáviděla.
Manželství s Václavem trvalo 5 let a ukončila je Václavova tuberkulóza. Vdovou nezůstala dlouho. Již v roce 1306 se stal jejím manželem další český král, Rudolf Habsburský. Ani v jednom svazku nebyla Rejčka příliš šťastná, a tak zřejmě příliš neželela Rudolfovy smrti následujícího roku při obléhání Horažďovic. Královně vdově bylo pouhých 22 let a rozhodně neměla v úmyslu dožít někde v ústraní, jak by se podle dobových konvencí slušelo. Dalších dvaadvacet let prožila po boku své skutečné lásky, vlivného Jindřicha z Lipé, který zastával řadu významných funkcí. Když Jindřich roku 1329 odešel na věčnost, věnovala se dobročinnosti a v roce 1335 spočinula po boku milovaného muže v brněnském klášteře, který založila.
Náruživá princezna Markéta
A nyní trochu ženské vášnivosti. Bratr Karla IV., Jan Jindřich, byl sezdán s tyrolskou princeznou Markétou. Sexuálně náruživé krásce ovšem nesmělý kralevic nestačil, a tak jednoho dne po návratu z lovu našel brány hradu uzavřeny a jeho družinu od nich Markéta nechala rázně odehnat. Navíc do světa pustila zlou pomluvu o impotenci králova bratra. Že to byla lež, dokázal Jan Jindřich ve svém druhém manželství – s Markétou Opavskou měli 6 dětí.
Březnická romance
Na pomezí jižních a středních Čech leží tiché městečko Březnice. Jeho dominantou je skvostný renesanční zámek, v jehož zdech došla naplnění skutečná romantická láska prince Ferdinanda Tyrolského a duchaplné Filipíny Welserové. Filipína byla dcerou kupce, takže na manželství se synem císaře nemohla ani pomyslit, ale princ byl její krásou a intelektem zcela odzbrojen. Filipínina sestřenice byla majitelkou březnického zámku, a tak se v roce 1557 v zámecké kapli odehrál tajný sňatek. Oba potom bydleli na hradě Křivoklát, kde se díky Filipínině přímluvě dostal z vězení, po téměř 10 letech, bratrský biskup Jan Augusta. Vypráví se, že když Filipína na Křivoklátě porodila některé z mnoha dětí, položila je tajně před bránu a hned vzápětí je jakoby „našla“ a ujala se ho. Filipína s Ferdinandem spolu prožili řadu šťastných let a jejich vztah přervala až její smrt.
Krumlovský horor
Hodně drsná historie je spjata se zámkem v Českém Krumlově. V jeho komnatách přebýval choromyslný Julio d´Austria, jeden ze šesti levobočků císaře Rudolfa II. a jeho milenky Kateřiny Stradové.
Syn rovněž ne zcela duševně normálního Rudolfa zahořel láskou k Markétě Pichlerové, teprve šestnáctileté dceři místního ranhojiče. Ta sice jednou vyvázla jen se štěstím z Juliových sadistických rukou, rodiče ji však přiměli k návratu na zámek. O masopustu roku 1604 se její osud krutě naplnil. Julio v záchvatu šílenství svou milenku doslova rozsekal na kusy, které rozházel po komnatě. Teď bylo i Rudolfovi jasné, že mladíka je třeba bezpečně izolovat od okolí a zřejmě se i samotnému císaři ulevilo, když – snad jako třiadvacetiletý – don Julio v červnu roku 1609 zemřel.
Záhadná tragédie na zámku Mayerling
Poslední z historií, které vám vyprávíme o královských láskách, souvisí s Čechami jen okrajově. Odehrála se na konci ledna roku 1889 na loveckém zámečku Mayerling nedaleko Vídně. Jejími protagonisty jsou syn císaře Františka Josefa I., korunní princ Rudolf, a jeho milenka Mary Vetserová.
Rudolf žil v mládí v Praze a do novin psal pod pseudonymem Julius Felix protirakouské články. Vztah k otci nebyl právě vřelý a princ hledal únik z beznaděje ve sklenicích s alkoholem a v náručí, ne vždy počestných, žen. Jeho poslední, osudovou, láskou byla baronesa Mary Vetsera. Dne 30. ledna 1889 byli jedenatřicetiletý Rudolf a jeho milenka nalezeni mrtvi na podlaze jedné z komnat zámečku. Těžko dnes rekonstruovat, co se osudné noci přesně odehrálo, vzájemně si odporujících verzí je celá řada, ale nejpravděpodobnější je ta, že Rudolf (asi po vzájemné domluvě) zastřelil nejprve Mary a potom sebe. Následníka tak tehdy ztratil, mimo jiné, i český trůn.
