Poprvé se u nás o pivu píše v roce 1088 v nadační listině vyšehradské kapituly. Tehdy ještě pivo mohl vařit kdokoliv, kdo na to měl. Ve 13. století už měl monopol na vaření piva jenom panovník. Protože by toho sám příliš mnoho uvařit nestihl, uděloval právo várečné. Jeden z nejstarších pivovarů stojí právě v Černé Hoře.
Privilegium vaření zlatavého moku dostávala především královská města, ovšem také ta či ona vrchnost. Ani ona si je nenechávala a postupovala je dál, a ti „dál“, to byli poddaní, hlavně v městech a městečkách. Na konci středověku u nás vařila nejvíc piva právě královská města. Právo vařit pivo měl prakticky každý měšťan hodný toho jména. Pivovarnictví se totiž kupodivu nebralo jako řemeslo. Pivovarnictví byl obchod, a tím se mohl volně zabývat každý starousedlík – prodával pivo ve svém domě, nebo ho dodával hospodskému.
Vdova prodávala bečky dobré i zlé
V Černé Hoře znali chuť svého, doma uvařeného, piva odedávna. Měšťané si tam na více místech ve více domech vařili pivo pro vlastní potřebu. Toto sousedské vaření je možné písemně doložit tak zvaným purkrechtním registrem už z poloviny 16. století. Roku 1550 stál v Černé Hoře dozajista pivovar. Byl sousedský a patřil Vávrovi Kuchařovi, což byl vážený a jistě i zámožný měšťan, koneckonců zasedal i v konšelské radě. Za tři roky nato sice nebyl již mezi živými, vdova po něm však ano, a díky ní máme první doložitelnou zmínku, že se v Černé Hoře vařilo pivo. Ona totiž prodala statek nebožtíka Vávry Kuchaře, dům, sladovnu a pivovar s všemi potřebami (pánev, 2 kádi veliké, 3 káděčky, 5 beček zlejch i dobrejch, půl lánu a čtvrt rolí, kopaninu ve Větrnejch, 2 klisny, vůz, pluh, brány, řebřiny i s jiným hospodářstvím) za 320 bílých peněz Janu Ráčkovi. K této transakci svolil jménem tehdejšího majitele Černé Hory, pana Václava z Boskovic, černohorský úředník vladyka Jiřík z Vojenic. Další zápis pochází hned z roku 1558, kdy jistá Dorotka Vařečka (těžko soudit, zda jde o příjmení nebo přezdívku) prodávala svůj grunt včetně dvou kádí velkých a malých kádí, zlých i dobrých, pět beček pivních a po dvou vědřích. Že páni z Boskovic vařili v Černé Hoře už roku 1530 a zřejmě i předtím, o tom nepřímo vypovídá listina datovaná 28. říjnem 1530. Tas z Boskovic přenechával podle ní svému bratru Jaroslavovi polovinu městečka i zámku, za to (a mnohé jiné) mu měl Jaroslav dát (mimo mnohé jiné) koně, krávy, vůz a po dvaceti korcích sladu a žita. A k čemu by byl Tasovi slad a žito navrch? Byl-li součástí majetkového vyrovnání slad, musela být poblíž sladovna. A možná i pivovar. Někde hodně poblíž. Nejspíš při zámku. Lze předpokládat, že pokud tu pracoval panský pivovar, tak už nějakou dobu. Ať již pivovar v Černé Hoře pracoval před rokem 1500 nebo po tomto datu, patří k nejstarším na území České republiky, ve kterých proud piva od té doby nevyschl.
Patoky, dolívka, baba
Pšeničnému pivu se říkalo bílé, popřípadě bledé pivo. Poněkud pejorativní význam získalo to zvané patoky – to byl vlastně takový odvar. Ječné pivo bylo tmavé, a hlavně husté a hořké, říkalo se mu taky staré. Výroba starých piv, zvláště ječných, byla technicky náročnější, a proto se připravovala jenom u těch nejkvalitnějších druhů. Vařilo se i z míchaných sladů. Bylo také pivo ovesné, ale to se velké popularitě netěšilo. Dělalo se i pivo společní a řídké, jakož i dolívka a baba. Z instrukcí na některých panstvích se dovídáme, že „po každé jedné várce piva bílého, jeden věrtel piva společního pro řemeslníky a piva řídkého pro spotřebu čeládky i na prodej se nadělati má“ (do jednoho pivovarského věrtele se mohlo vejít od 250 do 600 litrů). Z jedné várky se udělalo jednatřicet věrtelů kromě dolívky. Společní pivo bylo zřejmě lepší než řídké. Mohlo se dávat jen těm řemeslníkům a jiným osobám, „kterýmžto v obzvláštním vyměření našem povoleno jest, a nejinak nežli v té míře, jak to v témž vyměření dostaveno.“ Řídkého piva pro čeládku a všelijaké jiné nádeníky se naopak mohlo vydávat víc. Kolik? Co toho kdy, kdo mohl vypít. Navíc sloužící na černohorském zámku dostávali kromě platu nejenom stravu, ale i pivo. I dělníci, zaměstnaní při dostavbě zámku v Černé Hoře dostávali každý dva a půl mázu denně. Do tehdejšího českého mázu se vešly skoro dva litry, moravský máz byl skromnější, činil prakticky přesně jeden litr. Ale stejně – pět piv denně jako naturálie…
Nad kotlem zněly nábožné písně
Z doby, kdy rod pánů z Boskovic vymřel a jejich panství (i to černohorské) přešlo sňatkem na Lichtenštejny, pochází generální paměť, ve které se každému pivovarskému připomíná, zač je toho (lichtenštejnský) loket: „Do pivovaru nedovoleno přijímati vandrovní. Klíč do sladu má důchodní. Týž má sládkům kvasnice odebrati a sám pod dohledem míti. Taktéž má býti i s kvasnicemi z piva, které jsou na zámku. Pivo zadní, které se prodati nemohlo a čeládce do dvorů se nevydalo, dává se dobytku. Sládkům přísně zakazuje se pálení páleného, jakož i dělání octu z piva. Veškerý popel z pivovaru a ze zámku musí se zpeněžiti. Pivo má býti vařeno dobré, aby se prodalo. Šenkýři nesmějí držeti přespolních piv a sousedí nesmějí choditi do přespolních krčem.“ Pivovar v Černé Hoře vařil v 16. století pivo panské (podle pánů z Boskovic), pak nějakou dobu ve století 17. mok knížecí (když tu hospodařili Lichtenštejnové), v 18. století přešlo panství do rukou Auerspergů, takže se pilo pivo hraběcí. V 19. století patřila Černá Hora ještě dalším rodům a pivovar se dostal poprvé do nájmu, ale pořád to ještě nebyl průmysl. Pivo se vařilo takříkajíc ručně, dokonce i kotel, ve kterém se tak dělo, byl otevřený a míchalo se v něm hřebly a při tom se zpívaly nábožné písně, jednak pro zdar díla, jednak aby pracovníky nepřemohla dřímota. To pivo se pak stáčelo pomocí střívek, namísto fi ltrů sloužily štípané lískové třísky, které se dávaly do ležáckých sudů, aby se na nich alespoň částečně usadily kvasnice a klesly s nimi ke dnu, čímž se pivo pročistilo.
Farářské pivo pil i slezský bard
Až v sedmdesátých letech 19. století se pivovar proměnil. Neoblékl si pouze nový kabát, ale byl postaven nový. Navzdory moderní (anglické) technice se však černohorské pivo zrovna dobré pověsti netěšilo. A tak musela přijít doba piva rolnického, neboť to byla rolnická akciová společnost, která převzala pivovar do nájmu. V jejím čele stanula na čtvrt století postava sice stavu duchovního, leč i světským věcem rozumějící, najmě těm, jež voněly pivem. Páter Vincenc Ševčík, farář (a také poslanec) z Vísek u Letovic pivovar zvednul doslova z popele. Akciová společnost sice oznamovala ve svém názvu, že je „rolnická,“ ale klidně se jí mohlo říkat i „farářská,“ neboť příklad a světlý vzor pátera Ševčíka táhl, a černohorskými akcionáři se stali duchovní z celého blízkého i vzdáleného okolí, celkem ze šestnácti farností, čímž byla výroba zdejšího piva přímo posvěcena. Záhy začala chuť černohorského přitahovat nejenom rolníky a duchovní, ale (a to se dalo čekat) i umělce. Aby si těch pár doušků opravdu zasloužili, putovali do Černé Hory pěšky z Brna-Řečkovic anebo z Blanska, což byla nemalá štrapáce. Pravidelným štamgastem byl i básník Petr Bezruč. Ten se o černohorském vyjádřil (ač jinak na chválu skoupý): „Toto pivisko se dobře pilo na rozdíl od břeček příbuzných.“ O pravdě jeho slov se ostatně při výletě můžete přesvědčit sami.
