Imaginace neboli představivost, je nedílnou součástí lidské psychiky. Představou začíná prakticky jakákoli činnost – když něco plánujeme, kolikrát vidíme výsledný obraz před sebou? A často i postupy, které potřebujeme absolvovat? Představy jsou také nedílnou součástí umělecké činnosti, a to nejen při malířství, ale třeba i při herectví či tvůrčím psaní.
Já však imaginaci používám po svém – něco jsem vyčetla z chytrých knih, něco sama intuitivně vymyslela. A nutno podotknout, že v hodně věcech mi představivost ulehčuje život.
Základem pro jakékoli imaginativní cvičení je hluboká relaxace. Pustíme si relaxační hudbu (na YouTube najdeme nepřeberné množství – mě vždy nejvíce baví ta, ve které jsou zvuky vody) a položíme se. Nevadí, pokud se nám ze začátku nebude dařit přehlušit tok myšlenek, vše je otázkou praxe a trpělivosti. Při nádechu si vždy pojmenuji část těla a při výdechu si řeknu onu část a k tomu přidám slovíčko uvolním. Začínáme u levého chodidla (takže příklad – levé chodidlo – levé chodidlo uvolním), pokračujeme přes levou nohu až k hýždím. Pokračujeme pravou nohou, poté levá ruka, pravá ruka, záda, břicho a nakonec hlava. Z mých zkušeností jsou vždy nejnapnutější ramena a svaly obličeje. Nakonec si řekneme celé tělo – celé tělo uvolním. Opravdu to chce provádět pravidelně, aby si tělo zvyklo a mysl tolik neštěbetala. Pak si i dokonce můžeme vytvořit podmíněný reflex – pustíme si hudbu, lehneme si a již jsme uvolněni. Nebo si pro začátek můžeme pustit řízenou meditaci na YouTube – pod pojmem scanování těla ji vyhledáme.
Po zrelaxování celého těla si představíme číslo 10 – někdo jej vidí na světelné tabuli, další třeba animované či složené z oblázků. Já vždy sedím v japonské zahradě a píšu čísla štětcem a tuší na papír, který pak odtrhnu a nechám odletět. Od desítky odpočítáváme až k nule, abychom uvolnili i naši mysl.
Samotná imaginace: Kouzelný čaroděj
Tak toho navštěvuji především tehdy, kdy onemocním. Klasická chřipka má (podle mě díky této imaginaci) mnohem menšího trvání. Kouzelný čaroděj bydlí v malé chýši uprostřed lesa. Představte si, jak přicházíte po malé lesní cestičce k obydlí, kde přebývá kouzelný čaroděj. Zaklepejte a nechte se překvapit, kdo vám otevře. Ten můj se jmenuje Alfons (jistě i ten váš vám řekne své jméno) a vypadá trochu jako Brumbál z Harryho Pottera. Má malou světničku s postelí, kam si lehnu a on mezitím připraví kouzelný lektvar. Někdy použije ovoce, které tak zvláštně vymačká, jindy otevře kouzelný šuplík. Lektvar mi občas dá vypít, když je ale potřeba, tak vezme injekční stříkačku a podá mi ho do žíly. Lektvar má většinou jakousi svítící barvu a jak se rozlévá po těle, tak i ta barva léčí celé tělo. Nebo aplikuje speciální světelný kamínek přímo tam, kde cítím bolest. V hodně případech se i stane, že mi něco moudrého sdělí – třeba, co by bylo potřeba udělat, aby mi bylo lépe. Nebo, co se mi ta nemoc snaží sdělit, co mám dělat jinak.
Každopádně celá tato imaginace musí být příjemná! Je zajímavé, že částečně ji řídím sama, a určitou měrou tam putují informace odněkud. Odkud? Sama nevím, snad z mé duše či nějaké části mne, ke které nemám přístup.
