Do Liverpoolu vlakem za hodinu z Prahy? Do toho našeho českého ano, leží východně sto kilometrů od Prahy a každou druhou neděli v říjnu se jím stávají Pardubice. Na akcích jako je Velká pardubická, konaných na místním dostihovém závodišti, si celá vaše rodina užije zábavu a společně příjemně stráví čas.
Příznivci špičkového dostihového sportu, kteří se na Velkou pardubickou sjíždějí, už vědí, že tato akce je nejen o koních, ale i o setkávání lidí a zábavě pro celou rodinu. Hlava rodiny se nechá unést vzrušením z dostihového sportu a jeho rodina, která přijela s ním, si může odskočit na projížďku kočárem, nebo statečně vyskočit do sedla koně. Dámy jistě nepohrdnou některou z módních prohlídek, kluci si mohou prolézt rychlá luxusní auta, která jsou zde vystavována. A na své si jistě přijdou všichni sběratelé autogramů, VIP či celebrit je tu každoročně dobrá úroda.
Hony, zvěř a překážky
Na samém počátku byly parforsní hony, které se v 19. století staly velkou módní zálibou šlechty. Skupinky jezdců v barevných kabátcích, na koních se smečkou psů, pronásledovaly zvěř a překonávaly přitom různé přírodní překážky. Z Anglie se tato zábava brzy rozšířila i do Čech. První hon uspořádal na svém chlumeckém panství v roce 1836 hrabě Oktavián Kinský. V roce 1841 byly parforsní hony z iniciativy knížete Františka Lichtenštejna, velitele 9. husarského pluku, přeneseny do Pardubic. Tady také dosáhly největšího rozmachu. Nejen proto, že tu vznikla parforsní společnost, ale i kvůli charakteru krajiny, která se podobala velkému anglickému parku. Již v prvních desetiletích 19. století začaly být v Anglii součástí parforsních honů překážkové dostihy. Nabývaly velké popularity a rychle se rozšiřovaly. V roce 1836 se pak běžel první ročník Velké národní steeplechase. Velká liverpoolská, jak se také dostih nazývá, inspirovala české milovníky rychlých koní k vybudování závodní dráhy v Pardubicích. Stalo se tak roku 1856. A protože pořadatelé chtěli postavit jiný druh překážek, než jaké byly běžné v ostatních evropských zemích, vznikla ojedinělá a mimořádně náročná překážková dostihová dráha. Velká steeplechase se však zrodila až o osmnáct let později. S jejím vznikem jsou spojena jména hraběte Maxe Ugarta, prince Emila Fürstenberga a Oktaviána Kinského. První Velká pardubická steeplechase se běžela 5. listopadu 1874 o osm tisíc zlatých. Startovalo v ní 14 koní a jezdců. Vítězství si nakonec odnesli plnokrevný hřebec Phantome s anglickým žokejem Sayersem. Průběh dostihu i výsledek vzbudily mimořádný ohlas nejen u nás. Od té doby se Velká běžela každý rok. Výjimkou byla pouze válečná léta, politické události v roce 1968 a v letech 1876 a 1908 zmařilo konání dostihu počasí.
Nejobávanější překážka
Když se řekne Velká pardubická, většině z nás se vybaví Taxisův příkop. Je nejznámější, nejobtížnější a nejdiskuto
vanější překážkou pardubického závodiště. Bývá označován za mezník celého dostihu, přestože je teprve čtvrtou z jedenatřiceti překážek 6 900 metrů dlouhé trati. Buď anebo. Upadnout na Taxisu znamená téměř jistou prohru. Teprve po jeho úspěšném překonání se dá mluvit o taktice v dostihu. Původně se překážka jmenovala Velký příkop. V 80. letech předminulého století se dokonce uvažovalo o jejím vypuštění z kursu dostihu. Zasáhl však šlechtic Thurn-Taxis. Vahou své osobnosti a údajným výrokem: „Jasnosti, vy ani já nebudeme už tuto překážku překonávati, a proto není důvodů, proč bychom ji měli vyřaditi a někomu ulehčovati…“, přesvědčil odpůrce tohoto příkopu uprostřed dráhy a překážka byla zachována. Od té doby se jí říká Taxisův příkop. V zájmu objektivity je třeba podtrhnout, že překážka proslavila Velkou pardubickou více než samotný dostih. Tento pět metrů široký a jeden metr hluboký příkop, vpředu ohraničený přírodním plotem 140 cm vysokým a 140cm širokým, je zkrátka pardubickým fenoménem. Přeskočit ho s patřičným odskokem znamená pro koně a jezdce udělat nejméně osmimetrový skok. Není divu, že právě Taxis se stal nejsnadnějším terčem útoků odpůrců dostihu a takzvaných ochránců přírody u nás i v zahraničí. V roce 1993 prodělalo závodiště, a především pak dráha, radikální změny. Účast nejlepších světových překážkových jezdců z Anglie – Richarda Dunwoodyho a Normana Williamsona – ve Velké pardubické v roce 1996 pak dala jasný signál, že česká steeplechase v Pardubicích se směle může zařadit do světového turfu.
P.S.: Budeme všem, koním i jezdcům, 10. října držet palce!
Jak skočit Taxis?
Josef Váňa, desetinásobný vítěz Velké pardubické a trenér říká: „Vždycky jsem měl štěstí, že jsem Taxis zdolával na koni, o němž jsem věděl, že ho přeskočí. Ale já nepovažuji Taxis za nepřeskočitelný skok. Beru ho jako normální heku s příkopem, jako každou jinou překážku, snad jen trochu větší. Dnes, když je navíc plot upraven na výšku a šířku 140 centimetrů, na něm dobrý skokan nemá problémy. Na Taxisu jsem spadl – díky cizímu zavinění – dvakrát. V roce 1992 se Železníkem, to, když rádoby ochránci zvířat vnikli na dostihovou dráhu a po druhé překážce úplně rozhodili pole cválajících koní. Ti pak přes Taxis skákali, jak se dalo. Železník to sice zvládl, ale upadl přes francouzského koně Hartiche, který ležel za Taxisem. A pokud mám být upřímný, Železník a před ním ještě Paramon byli koně, kteří by dovedli skočit dva Taxisy za sebou. Po druhé jsem upadl s Barokem. Ruský jezdec Ševljakov nezvládl před Taxisem svého koně a – jak se říká v žokejském slangu – tři jezdce už před odskokem zametl. Já jsem na to doplatil tím, že Barok skákal Taxis rozpadlý a zešikma. Proto příkop za plotem nepřeletěl.“ Zdeněk Matysík, čtyřnásobný vítěz Velké pardubické v sedle Peruána zase o této překážce prohlásil: „Nesouhlasím s tvrzením, že Taxis je nejtěžší překážkou Velké pardubické. Je to velká překážka, ale srovnatelný s ní je Popkovický skok, Velký anglický skok… V Pardubicích se dá upadnout na každé překážce. Podívejte se na průběhy dostihů za posledních deset let a srovnejte, kolik koní padlo na Taxisu a kolik jinde. Taxis je třeba překonávat s respektem, ale je to překážka jako každá jiná.“
