V dnešním pokračování genealogického kurzu si povíme o některých jazykových a písemných úskalích, která nás čekají při bádání v archivních dokumentech. Nejsložitější bývá vždy písmo, které se výrazně odlišuje od dnešního a některé zápisy činí velké obtíže i zkušeným odborníkům. Při řešení tohoto problému je zapotřebí velké míry trpělivosti, jelikož četbu písma z matrik se nenaučíme za několik hodin, ale pouze dlouhodobým studiem. Přesto existují postupy a praktické rady, jak se se zdánlivě nečitelným písmem vypořádat.
Matriky byly vedeny v těchto jazycích – češtině, němčině a latině, někdy i kombinací dvou i všech tří jazyků. Němčina se vyskytovala především v oblastech, kde převládalo německé obyvatelstvo, tedy zejména v pohraničí a některých velkých městech. Zde najdeme záznamy v němčině i v nejstarších dochovaných matrikách, tedy těch ze 17. století. Německý jazyk se hojně rozšířil po josefínských reformách a stal se hlavním jazykem matrik do poloviny 19. století, kdy začíná již dominovat čeština. Nutno říci, že v pohraničí německé matriční zápisy setrvaly i po roce 1918.
Latinské a české zápisy v matrikách by neměly činit větší obtíže, jinak je tomu u německého kurentního písma. Tento druh písma je mnohem odlišnější od současné podoby. Dříve, či později se s tímto druhem písma setká každý badatel a kurent představuje zlomový bod, přes který se nedokážeme dostat, pokud nejsme schopni přečíst zápisy v něm zapsané. Kromě specifického psaní písmen je třeba mít v úvahu, že ani rukopis nebývá jednotný. Jeden farář mohl psát krasopisně, písmo jiného bylo oproti tomu naškrábané. Mladší duchovní psal patrně jistější rukou než starý kněz, jehož rukopis mohl být roztřesený.
Vzhledem k tomu, že se setkáme při studiu matričních zápisů s němčinou a latinou, měli bychom si opatřit alespoň základní genealogický německý a latinský slovníček. Množství slov je poměrně úzké a omezuje se na rodinné vazby /otec-syn, matka-dcera, vdovec-vdova, manžel-manželka/, náboženství /katolické, protestantské/, povolání /na venkově sedlák, rolník, domkář, chalupník, zahradník, podruh, děvečka, žebrák/, ve městech pak různé druhy řemesel a některá další obvyklá slova matričních zápisů /porodní bába, svědci, kmotři, atd./.
Nyní si povíme o praktických radách, které nám mohou usnadnit četbu kurentního písma. Předně existují tabulky tohoto písma s ukázkami nejobvyklejších tvarů jednotlivých písmen. Je vhodné si tuto tabulku vytisknout a mít ji kdykoliv k dispozici, pokud se pustíme do čtení matričních záznamů. Uvedené tabulky lze najít na internetu či v genealogických příručkách a knihách. Zkoušejte kurent nejen číst, ale také jím psát, jedině tímto způsobem si uvyknete tvarům písmen. Nečitelný text si přepisujte písmeno po písmenu. Jestliže nemůžete rozlušit nějaké písmeno, zkuste ho vyhledat v jiné části matriky v jiném slově, to vám může pomoci objasnit hůře čitelné slovo. Jedná-li se o německý text a nemůžete písmo rozluštit, zkuste projít německý slovník.
Kromě písma samotného existují velké odlišnosti i v samotné podobě slov, používání diakritiky, psaní „i“ a „y“. Křestní jména jsou vesměs uváděna v jazyce, v jakém je text matriky. Např. českému jménu Jan odpovídá německé Hans a latinské Johannes. Diakritika se ve starších matrikách prakticky nevyskytuje. Písmeno „š“ bylo nahrazováno spojeními „ss“ či „sch“, místo „č“, „cz“, místo „ř“, „rz“. Podobné je tomu u samohlásek. Ani v tomto případě se diakritika neuvádí. Příjmení Novák je psáno jako Novak či Nowak. Zcela rozdílné bylo používání i a y. Naši předkové nebrali ohled na to, jaké písmeno by měli používat, tato písmena zaměňovali, vyměňovali a někdy ani y nepoužívali. Proto se můžeme setkat se slovy jako: „neystarssj“ /nejstarší/, „milnarz“ /mlynář/, „Czernij“ /Černý-příjmení/ apod. S těmito uvedenými odlišnostmi je nutné počítat, aby nám nečinily potíže ve studiu matrik a písma.
V příští lekci si povíme o dalších úskalích, která nás mohou potrápit při hledání předků, a také se seznámíme s vhodnou literaturou k uvedené problematice i odkazy na některé genealogické webové stránky. Máte otázky?
Ptejte se autora článku, Mgr. Aleše Meduny; alesmeduna@seznam.cz
