V kurzu jsme se seznámili s matrikami, jejich typy, uspořádáním, informacemi, které obsahují, také jsme se seznámili s různými typy písma a také, kde matriky nalezneme. Prakticky jsme si ukázali, jak vyhledat konkrétní informace o našich předcích. V dnešní, závěrečné části, si povíme něco o dalších pramenech, které můžeme využít při tvorbě rodokmenu.
Jednou z nejdůležitějších jsou tzv. gruntovní knihy. Gruntovní knihy neboli gruntovnice jsou dochovány z velmi odlišných období. Na některých panstvích existují již od 16. století, tedy ještě dříve než matriky, jinde jsou nejstarší knihy k dispozici až ze století 19. Nejednotnost je způsobena častým střídáním majitelů panství. Jazyk je také velmi různorodý, v oblastech s českou většinou dominuje čeština s výjimkou první poloviny 19. století, kdy se objevuje němčina, v německých oblastech pak byly gruntovní knihy po celou dobu vedeny německy. Pozemkové knihy obsahují zápisy o prodeji a koupi jednotlivých usedlostí. Kromě toho v nich najdeme i další zajímavé informace, například určení vejminku pro rodiče, prodeji polí, informace o splácení podílů na gruntech atd. V zápisech lze také najít informace o movitém vybavení gruntu. Pozemkové knihy jsou cenným zdrojem poznání toho, jak naši předci žili, jaké byly majetkové poměry atd.
Dalším zdrojem informací je berní rula, která je nejstarším katastrem v Čechách. Její název je odvozen od staročeského slova berně, které znamená daň. Jedná se o soupis hospodářů na poddanských usedlostech, jejich pozemkové držby a chovaných hospodářských zvířat. V roce 1654 byla vyhotovena po jednotlivých krajích vrchnostenská přiznání, která tvoří základ berní ruly, panství jsou rozdělena podle typu vrchnosti. Sem patří panský stav, duchovenstvo, rytířstvo, městský stav, svobodníci a Židé. K berní rule vznikl v roce 2003 tzv. generální rejstřík, který by měl zahrnovat všechny vydané i nevydané svazky berní ruly, doplněné soupisem poddaných podle víry tam, kde se svazky nedochovaly. V současné době pokračuje zveřejňování dosud nepublikovaných svazků, originál berní ruly je uložen v Národním archivu v Praze.
Nejstarším moravským soupisem všech hospodářů, kteří žili na území Moravy, je lánový rejstřík. Byl zde uveden počet kusů polí, které hospodář drží, výměra osévané půdy. Lánový rejstřík je veden v tehdejším úředním jazyce, kterým byla němčina. Hospodáři jsou rozřazení podle rozlohy polí-podle tzv. berního lánu. Tabulka v lánovém rejstříku uvádějící jednotlivé sedláky v jednotlivých vesnicích má vždy ustálenou podobu-první jsou uváděni největší sedláci-tedy ti, kteří drží největší rozlohu orné půdy. Díky skutečnosti, že uvedené soupisy proběhly po třicetileté válce, která zahubila nebo vyhnala velkou část obyvatelstva, ukazují nejen stav hospodářství, ale také to, kolik usedlostí bylo v té době pustých/tedy neobydlených/. V soupisech jsou zaznamenáni pouze lidé držící půdu. Nenajdeme v nich ani informace o jejich rodinách, ani osoby neusedlé, mezi které patřili podruzi, nádeníci atd.
Protože berní rula i lánové rejstříky se ukázaly jako nepřesné a tudíž pro daňové účely nepříliš použitelné, bylo za vlády Karla VI. rozhodnuto o vyhotovení nového katastru, který dnes známe spíše pod názvem tereziánský katastr, protože byl schválen až za vlády Marie Terezie. Byla zaměřena veškerá půda na území Čech a Moravy, tak i dříve nezahrnutá vrchnostenská, aby mohlo dojít i k jejímu zdanění. Panstvo se proti uvalení daní na vlastní půdu bránilo, proto převážná většina daňové zátěže zůstala i nadále na poddaných. U jednotlivých hospodářů jsou uvedeny informace o tom, jaké pozemky v jaké výměře drží. Mezi zajímavé údaje patří pomístní názvy lokalit, které v katastru najdeme. Ty nám pomáhají určit, na kterých místech se nacházela pole našich předků, která díky tomu můžeme zmapovat. Tereziánský katastr pro Čechy najdeme stejně jako berní rulu v Národním archivu v Praze. Moravská verze katastru, tzv. rektifikační akta, je uložena v Moravském zemském archivu v Brně.
I katastrální reforma za vlády Josefa II. byla velmi radikální. Patent z roku 1785, který zaštítil nové vyhotovení katastru pro celou habsburskou monarchii, stanovil povinnost každé obce a každého držitele půdy přispívat do státní poklady dle výnosnosti pozemků. Všechny pozemky, bez ohledu na jejich držitele, měly být zaměřeny a vyobrazeny v mapě a měl z nich být přiznán výnos. Tato přiznání měly zkontrolovat krajské a vrchní komise, které zároveň vedly celé měření. Pozemky byly rozděleny podle druhů na role, louky, vinice a lesy, přičemž dále byly rozděleny na rustikální /selské/ a dominikální/ panské/. Díky perfektní organizaci byly práce na katastru dokončeny během pouhých čtyř let. Bohužel se v platnosti udržely jen jeden rok, poté byl kvůli rozsáhlému odporu šlechty zrušen. V roce 1792 byl nahrazen kombinací přesného josefínského mapování a zvýhodnění šlechty z tereziánského katastru. Tato kombinace platila až do roku 1860, kdy vstoupil v platnost stabilní katastr. Fond josefínského katastru je uložen v Národním archivu v Praze/pro Čechy/ a Moravském zemském archivu v Brně/pro Moravu a Slezsko/.
Tímto přehledem dalších archivních pramenů končí stručný kurz genealogie. Přeji Vám hodně úspěchů a trpělivosti při hledání předků.
Máte otázky? Ptejte se autora článku, Mgr. Aleše Meduny; alesmeduna@seznam.cz
Použitá a doporučená literatura: Lednická: Sestavte si rodokmen, Praha, 2012 Peremská: Váš rodokmen krok za krokem, Brno, 2013
