TÉMA
Autor nesmrtelné České mše vánoční je většinou vykreslován velice romanticky jako chudý vesnický kantor s hudebním nadáním. Nepochopený vrchností a klérem a žijící v nuzných podmínkách, páchá sebevraždu. Ovšem podrobnosti a zajímavosti z jeho života již tak známy nejsou.
Zhruba 15 km od Příbrami leží město Rožmitál pod Třemšínem, které je spojeno s jedním z nejtalentovanějších muzikantů české historie – Jakubem Janem Rybou. Ryba nebyl sice místním rodákem, ale díky svému působení na rožmitálské škole je s jeho jménem město neochvějně spjato.
Zmařená kariéra
Pokud shrneme momenty a události, které nejvíce utvářely osobnost Jakuba Jana Ryby, musíme začít v jeho mládí, kdy byl otcem povolán ze studií v Praze zpět do Rožmitálu (oklikou přes Nepomuk). Toto byl asi nejzásadnější moment Rybova života. Ryba byl velice talentovaný – již v pěti letech hrál klavírní koncerty a v patnácti letech odešel do Prahy, kde s podporou strýce studoval gymnázium. Hrál v kvartetu a zdokonalil se ve hře na varhany a gregoriánském chorálu. Po získání teoretických znalostí začíná komponovat, hudbě je plně oddán a touží po životní dráze muzikanta. Náhle je násilím vytržen ze slibně se rozvíjející kariéry a „uvězněn“ pro zbytek života v Rožmitále jako vesnický kantor.
Duševní choroba
V jeho denících například čteme: „Postihla mě obvyklá choroba“. Tato „choroba“ mu znemožnila vyučovat třeba celé dva týdny, během nichž ovšem horečně komponoval. Tyto stavy měl Ryba pravděpodobně často, navíc byl člověk nadmíru citlivý a všechny neúspěchy a prohry si bral velice osobně (zvláště ty na půdě školy), což jeho zdravotnímu stavu příliš nepřidávalo. Svoji práci měl i přesto rád. Velice ho trápilo například to, že děti nechodí pravidelně do školy a vedl kvůli tomu časté spory s jejich rodiči, kteří raději, než do školních škamen posílali děti pomáhat na grunt. Již při nástupu do rožmitálské školy můžeme vypozorovat možnou přítomnost duševní poruchy – určitě možné deprese, která provázely Rybu po celý život.
Falešná chudoba
Jednou z mylných, ale všeobecně vžitých domněnek je ta, že Ryba a jeho rodina žila ve značné chudobě. Tímto tvrzením si svoji „polívčičku“ rád přihříval komunistický režim, který chtěl Rybu stylizovat do role chudého, avšak „pokrokového“, kantora, bojujícího proti vzpupné, všemocné a zlé vrchnosti a kléru, který byl (například ve filmu Noc pastýřů) ztělesněn v osobě pátera Zachara, který byl vyobrazen jako fanatická osoba, nenávidící kantora z celého srdce. Přitom ve skutečnosti i přes časté reprize udržoval Ryba se Zacharem povětšinou korektní vztahy, po Zacharově smrti dokonce složil „truchlozpev“, což o nenávisti moc nesvědčí. Navíc kdyby žil Ryba až v takové bídě, jak se traduje, jen stěží by mohl poslal svého syna na studia do Prahy a bez otcovy podpory by se z Josefa Arnošta Ryby stal jen těžko zakladatel českého moderního očního lékařství a děkan Karlo-Ferdinandovy (dnešní Karlovy) univerzity v Praze.
Sebevražda z nemoci
Právě ona zmíněná duševní porucha byla s největší pravděpodobností důvodem sebevraždy tohoto výjimečného skladatele. Nesmíme zapomenout na fakt, že Ryba byl silně věřící osoba, tudíž sebevražda byla pro něj z pohledu víry něčím nepřípustným, k tomuto činu ho proto muselo dovést ještě něco silnějšího, než byla jeho víra. Jakub Jan Ryba zemřel 8. 4. 1815 v obci Voltuš u Rožmitálu pod Třemšínem. Příčinou sebevraždy bylo proříznutí krční tepny a naříznutí průdušnice břitvou. Jako sebevrah byl Ryba pochován na morovém hřbitově bez obřadu. Přenesení těla na nový hřbitov u kostela Povýšení sv. Kříže inicioval Rybův syn Josef Arnošt spolu s Rybovými přáteli z Rožmitálu. Povolení přenesení ostatků vyřídil na konzistoři především mistr farář Fähnrich za podpory městské rady.
Česká lidová hra
Nejslavnější Rybovou kompozicí je bezesporu Česká mše vánoční. Avšak sám Ryba skladbě nepřikládal nějakou větší důležitost než ostatním dílům, kterých bylo více než tisíc. Dokonce ani neexistuje žádný záznam o prvním uvedení mše (ačkoliv si Ryba psal deníky). Za správný se považuje rok 1796, kdy měla být uvedena ve farním kostele Povýšení svatého Kříže v Rožmitále pod Třemšínem. Dílo má sice formu mše, ale jde spíše o lidovou pastýřskou hru o narození Ježíška, melodie jsou lehce zapamatovatelné, ale přitom hudebně dokonalé, slova okouzlují svojí lyrikou a co víc – jsou to v té době potřebná česká slova, ne latinská, ne německá. V tomto všem tkví nesmrtelnost tohoto díla a fakt, že lidé přijali mši za svoji.
Mše v utajení
Nejtemnější dobou pro „Rybovku“ bylo období mezi léty 1948–1989. Česká mše vánoční byla mezi lidmi udržována zejména díky nadšencům, většinou díky jádrům farnosti, lidmi, kteří chodili do kostela pravidelně. Málo se ví o tom, že komunistického režimu měli učitelé neoficiální zákaz podílet se na přípravě mše jak ve sborech, tak v orchestrech. Několik učitelů dokonce přišlo o zaměstnání, když toto „doporučení“ nedodrželi. „Rybovku“ tedy zpívali a hráli většinou lidé, na které režim tolik nemohl. Například ti, kteří už ze zaměstnání vyhozeni byli, nebo měli zaměstnání, ze kterého je nebylo kam vyhodit. Přesto se dílo udrželo na popředí a zůstalo symbolem Vánoc. Změna přišla po roce 1989, kdy se po celé zemi začaly zakládat nové sbory, které mohly fungovat bez jakýchkoliv omezení a „Rybovku“ připravovaly jako vánoční samozřejmost.
Legenda žije
Chrámový sbor při kostele Povýšení sv. Kříže v Rožmitále pod Třemšínem pod vedením ředitele ZUŠ J. J. Ryby Huberta Hoyera vybudoval krásnou, skoro čtvrtstoletí trvající tradici, kdy je Rybova mše hrána každoročně na Štědrý den ve 22.00. Zájem je tak velký, že je plný nejen kostel, ale lidé stojí i před ním. Poslechnout si mši na místě jejího vzniku a hranou na varhany, na které ji hrál i samotný autor je neobyčejný zážitek, který by měl alespoň jednou za život okusit každý, kdo k té správné vánoční atmosféře potřebuje slova „Hej mistře…“
Nejstarší památkou města je kostel Povýšení sv. Kříže. V 70. letech 20. století tu byly při posledních opravách nalezeny gotické portály, datované odborníky do let 1230–1240, čili je nejvyšší pravděpodobné, že byl kostel v těchto letech také postaven. Bohužel o jeho původní podobě nemáme moc zpráv, ví se jen to, že byl postaven ve tvaru kříže se samostatnou zvonicí a bočním gotickým vchodem. Kolem kostela byly vybudovány hradby s dvěma vchody. V letech 1729–1731 byl kostel přestavěn do barokní podoby, boční vchod byl zrušen, věž byla přistavěna k chrámové lodi a také rozšířen kůr. V letech 1524–1527 byl zdejším farářem Václav Hájek z Libočan, od roku 1972 zastával tuto funkci současný kardinál PhDr. Miloslav Vlk, kterému zde byl v roce 1978 odňat souhlas k výkonu kněžské služby a musel se poté živit mimo jiné jako myč oken.
Za nejdůležitější památku kostela můžeme považovat krásné varhany, které byly vyrobeny v roce 1750. V roce 1933 postihl stavbu úmyslně založený požár, který se z budov farního hospodářství přenesl na kostel, kde shořela celá střecha, ale oheň se naštěstí podařilo uhasit dříve, než dosáhl k varhanům. Po následné opravě byla v horní části prospektové věže varhan nalezena zpráva o požáru způsobeném bleskem a celkovém stavu nástroje, kterou sepsal samotný J.J. Ryba v roce 1794.
Věděli jste, že…?
Ryba nebyl plodným pouze v hudební sféře?
… se svojí ženou Annou rozenou Laglerovou přivedl na svět třináct potomků, z nichž se dospělosti dožilo pouze sedm.
