text: Aleš Meduna
V loňském roce uplynulo významné výročí od smrti předního českého malíře Jakuba Schikanedra, v únoru letošního roku si připomeneme pak další kulaté výročí, a sice 170 let od jeho narození. A to stojí za zmínku o jeho životě a díle.
Narodil se 27. února roku 1855 v rodině celního úředníka v Praze. Příslušnost ke střední vrstvě pražského měšťanstva mu poskytla možnost studia, do vínku dostal i porozumění rodiny pro své umělecké sklony. Od roku 1870 začal studovat na pražské Akademii výtvarných umění.
Mezi jeho spolužáky patřili významní představitelé tzv. generace Národního divadla – M. Aleš, F. Ženíšek či E. Liška.
Roku 1878 odchází Schikaneder do Mnichova tak, jak to učinila řada dalších českých umělců druhé poloviny 19. století. Setkání s malířem Gabrielem Maxem, pražským rodákem, který byl v té době již malířskou celebritou, bylo pro Schikanedra zásadní. Z Mnichova se přihlásil do veřejné soutěže na výzdobu Národního divadla. Odtud obeslal soutěž na oponu divadla, zatímco návrh na oponu nebyl vybrán k realizaci, tak Schikaneder uspěl v práci, kterou provedl se svým přítelem a spolužákem Emanuelem K. Liškou. Oběma byla zadána úloha obrazového vlysu pro královskou loži budoucího divadla. Tématem se staly Tři doby českých dějin s vladaři z rodu Přemyslovců, Lucemburků a Habsburků. Dílo sice nevyvolalo negativní kritiku, ale nezapadlo do poetičnosti ostatních děl a po požáru budovy bylo nahrazeno malbami Václava Brožíka. Veřejnou soutěž na výzdobu Národního divadla vnímal Schikaneder jako prestižní záležitost a poté, co jeho dílo bylo nahrazeno jiným pojetím, se již žádné veřejné soutěže nezúčastnil.
Osobní život a prostředí, ve kterém vyrůstal, ovlivnily jeho tvorbu. Roku 1871 zemřel Jakubův otec a finanční situace rodiny se zhoršila, matka byla dokonce přinucena požádat radnici o chudinský příspěvek. Rodina se přestěhovala na hranici židovského ghetta. Pražská židovská čtvrť nebyla náboženským centrem, ale sociálním ghettem, útočištěm chudých a lidí na okraji společnosti. Roku 1884 se oženil s Emilií Nevolovou, dcerou úředníka. O rok později se jim narodil syn Lev, který však krátce po porodu zemřel a další dítě na svět nepřišlo, manželství tak zůstalo bez potomků. Tématika smrti a akcent na sociální problematiku provází malířovu tvorbu.
Bylo štěstím, že v době, kdy se Schikaneder vydával vlastní cestou, odlišnou od cesty osobností generace Národního divadla, nalezl existenční příležitost. Roku 1885 se stal asistentem úspěšnějšího spolužáka z Akademie Františka Ženíška. To vedlo ke konečnému návratu umělce do Prahy a dalšímu srůstání s její kulturní atmosférou 80. a 90. let 19. století. Pedagogickou dráhu završil roku 1894, kdy se stal profesorem v ateliéru dekorativní malby na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Ve svém uměleckém rukopisu se zdokonaluje ilustracemi pro časopisy Ruch či Světozor. Tím se dostává blíže literatuře. Jeho ilustrace děl K. Světlé, J. Vrchlického či A. Heyduka citlivě zachycují svět neprivilegovaných lidí.
Bohužel o životě umělce mnoho nevíme. Nedochovala se pozůstalost ani korespondence. To, co víme, se dozvídáme převážně od jeho přátel a kolegů. Například malíř, novinář a pedagog Viktor Šuman popsal Schikanedra následovně: „Štíhlý krasavec milých, přívětivých rysů zanechávající všude stopu své zádumčivé, ušlechtilé duše. Nechtěl geniálně zářit, každé hlučné reklamy byl více než na hony vzdálen…“
Roku 1896 byl v Praze schválen tzv. asanační zákon, během kterého bylo zbořeno židovské ghetto a část Starého i Nového Města. Mnohé zbořené domy Schikaneder důvěrně znal. Zřejmě právě proto se v malířově tvorbě projevuje stesk po mizející tváři města. Tak vznikla patrně nejznámější díla pražských nokturn. Pohledy na ulice, zákoutí v podvečeru, osvětlené slabým světlem pouliční lampy na nás dýchají zvláštní melancholickou náladou.
Nové století přináší nové umělecké směry. Schikaneder se stále více straní uměleckého světa, po roce 1908 přestává vystavovat a stýká se jen s úzkým okruhem přátel. Na počátku 20. století ukončuje pedagogickou činnost. V závěru života požádal s manželkou o vydání cestovního pasu a vydali se k Severnímu moři. Schikaneder byl fascinován mořem a obrazy mořských pobřeží a uliček na pobřeží jsou poslední etapou jeho malířské tvorby.
Jakub Schikaneder zemřel v listopadu roku 1924. Jeho manželka umírá o sedm let poté. Pozůstalost po tak osobitém umělci se bohužel nedochovala, ale jeho dílo však stále fascinuje svým osobitým výrazem a je předmětem bádání i sběratelského zájmu milovníků výtvarného umění.
Jakub Schikaneder (1855-1924)
