Text: Aleš Meduna
Jméno Josefa Gočára je neodmyslitelně spojeno s jménem patrně největšího českého architekta minulého století, průkopníka funkcionalismu a kubismu, autora řady staveb, které patří do pokladnice našeho národního stavitelství. V letošním roce si připomínáme navíc dvě významná výročí, která se k osobnosti Gočára vztahují: 13. března uplyne 145 let od jeho narození a v září letošního roku pak 80 let od jeho úmrtí. Připomeňme si Gočárův život a dílo.
Narodil se 13. března roku 1880 v malé obci Semín u Přelouče na Pardubicku. Byl z pěti dětí, otec Aloiz (1841-1903) pocházel ze Slovenska a profesí sládek, matka Anna (1853-1905) rozená Hüttlová. Obývali v Semíně rozlehlý hospodářský dvůr, někdejší zámek, proměněný na zázemí pivovaru. Rodina však zde nezůstala dlouho. V roce 1891 si Aloiz Gočár pronajal městský pivovar v Bohdanči. Roku 1892 nastoupil Josef na nižší reálku v Pardubicích a po jejím dokončení se měl na přání otce vyučit zlatníkem. Na zásah učitele kreslení Stuchlíka a řídícího učitele Pešky, kteří rozpoznali u chlapce kreslířský talent, poslal otec svého syna na pražskou Uměleckoprůmyslovou školu.
Teprve v Praze se ovšem dozvěděl, že může být přijat až po absolutoriu stavební průmyslovky. Pobyt v české metropoli byl pro Josefa Gočára nepochybně velmi podnětný. Praha procházela bouřlivým stavebním rozvojem a nástup nového uměleckého stylu, secese, vytvořil podmínky pro nové a mladé umělce. Po dokončení povinné praxe u architekta Roštlapila a krátce u architekta Josefa Podhajského se Gočár konečně dostává na stavařské oddělení Vyšší státní průmyslové školy stavební. Ta měla vynikající úroveň. Její absolventi byli řádně kvalifikovanými architekty, dokázali skvěle kreslit, ovládali architektonické tvarosloví a pokud získali stavitelské oprávnění, mohli si posléze založit vlastní stavební praxi…
Průmyslovou školu Gočár dokončil v roce 1902 a brzy poté nastoupil na Uměleckoprůmyslovou školu, jejíž architektonický ateliér vedl vynikající architekt, urbanista, teoretik architektury a rovněž návrhář nábytku Jan Kotěra (1871-1923). Kotěra byl jen o několik let starší než Gočár, ale již tehdy patřil mezi respektované osobnosti a ve spolku Mánes, jehož byl členem, se k němu upínala naděje, že vyvede českou architektonickou scénu z provincialismu. Již v průběhu studia získal Gočár první samostatné zakázky. První prací se mu stala rodinná hrobka na bohdanečském hřbitově, navržená v roce 1904, v témže roce začal pracovat na návrhu průčelí činžovních domů pro město Hradec Králové. Ještě v době studia podnikl studijní cestu do Belgie, kde se pravděpodobně setkal se stavbami zakladatelů architektonické secese Hankarem a Hortou. Následovaly ještě další zahraniční cesty do Německa, Anglie či Holandska, kde ho zaujala architektura neomítaných cihel, kterou sám brzy začal používat na svých stavbách.
Léta 1908-1910 jsou pro Gočárovu ranou tvorbu klíčová. Jednak začal zastupovat nemocného Jana Kotěru na pozici vedoucího jeho školního ateliéru. Brzo poté zakládá vlastní projekční studio.
Mezi první realizované stavby patřil mlýn a silo bratří Winternitzů v Pardubicích. Stavba z let 1910-1911 je asociací babylonské Ištařiny brány a pro stavbu je typické režné zdivo z tmavých a světlejších cihel. Klíčovým dílem Gočárovy rané tvorby představuje Wenkeův obchodní dům v Jaroměři. Patří k nejodvážnějším modernistickým stavbám, které vznikly v habsburské monarchii před první světovou válkou. Obchodník Albert Wenke založil v roce 1872 v Jaroměři zasílatelský velkoobchod, který se dočkal velkého rozkvětu a jeho syn Josef se rozhodl ke stavbě nového firemního obchodního domu. K realizaci se rozhodl angažovat Josefa Gočára, zřejmě na doporučení někoho z přátel. O tom, že stavba nevznikala jednoduše, svědčí i dopis J. Wenkeho svému blízkému, kde píše: „Bohužel stavím ještě na papíře, projektu skic mám už celou haldu a definitivně nejsem ještě pro nic rozhodnutý…“ Stavba amerického stylu, charakteristická nenosným průčelím zavěšeným na kovovém roštu a uvolněnou dispozicí, byla otevřena v květnu roku 1911 a zahájení si nenechalo ujít na tři tisíce lidí.
Od roku 1911 se objevuje na české scéně nový architektonický styl – kubismus. U jeho zrodu stál architekt Janák, který dospěl k názoru, že architektura dosavadní se již vyčerpala a uchvacují ho formy Picassova malířského kubismu. Skupina mladých umělců, do které patřil i Gočár, opouští spolek Mánes a zakládají nové sdružení – Skupinu výtvarných umělců. Gočár se stává předsedou Skupiny, do které patřili umělci E. Filla, V. Beneš, V. Špála, J. Čapek a další.
Vrcholným dílem Gočárova kubistického období je bezesporu dům U Černé Matky Boží v Praze. Byl vystaven původně jako obchodní dům na základě požadavků obchodníka a investora Herbsta. Vrcholná ukázka kubistické architektury je dnes prvořadou stavební památkou.
Roku 1914 vypukla první světová válka. Vojenské službě se nevyhnul ani Josef Gočár. Působil jako domobranecký inženýr v zázemí jižní fronty v Tyrolích. Do konce války se mu podařilo několikrát navštívit manželku Marii, která se uchýlila s malým synem Jiřím a jeho chůvou k sestrám do Krucemburku. Při zdejších pobytech se Gočár věnoval pěší turistice, na kole pak podnikal výlety po okolní přírodě Havlíčkobrodska a Žďárských vrchů.
Vznik samostatného československého státu byl mezníkem nejen historickým, ale i kulturním a uměleckým. Josef Gočár patřil mezi první výtvarníky, kteří se po skončení války dali do služeb demokratického státu se snahou vytvořit pro mladou republiku nový výtvarný styl, který by zhmotňoval perspektivy nového státu. Vycházel ze stylu art deco, ale inspiroval se i lidovou architekturou a projevoval se rovněž výraznou barevností fasád i interiérů.
Roku 1919 rozhodlo velení československé armády v Rusku o založení hospodářského a finančního střediska pro legionáře v Rusku a Francii. Instituce měla velký úspěch, rychle získala kapitál a brzy potřebovala vlastní reprezentativní palác v centru Prahy. Stavby se ujal Josef Gočár a zúročil zde vše, co si předtím vyzkoušel na menších stavbách. Pětipatrová budova s mansardou o pěti okenních osách působí skutečně monumentálním dojmem a patří k vrcholům Gočárova umu.
V roce 1924 se Gočár ujal řízení speciální školy na pražské Akademii výtvarných umění po smrti Jana Kotěry. K příležitostem, při nichž se mohla mladá republika prezentovat vlastní sebedůvěrou a předvést zahraničnímu publiku odhodlání vymanit se z kulturního provincialismu, patřily různé mezinárodní výstavy a veletrhy. Roku 1925 byl Gočár pověřen stavbou československého pavilonu v Paříži. Svého úkolu se chopil znamenitě. Stavbě, které dominovalo režné křehce šrafované zdivo, kombinované s jantarově probarvenými skleněnými pláty a světlejšími plochami pohledového betonu, se dostalo uznání v podobě ceny Grand prix a Gočár obdržel francouzský Řád čestné legie.
Řadu staveb realizoval Gočár v Hradci Králové. Mezi nimi vyniká dnešní budova gymnázia J. K. Tyla. Její průčelí symbolicky připomíná otevřenou knihu. Hlavní třípatrová budova se vyznačuje monumentálním vstupem, průčelí dominuje devět okenních os. Vstup je zvýrazněn trojbokým schodištěm s bronzovou sochou Vítěze od J. Štursy. Gočár v Hradci Králové postupně zpracoval územní plán města, vytvořil regulační plán nábřeží, plány města zahrnovaly rovněž systém vnějšího dopravního okruhu s radiálami, směřujícími do centra města, mezi nimiž se střídají obytné čtvrti s plochami zeleně.
K vrcholům Gočárovy tvorby patří také sakrální stavba kostela svatého Václava v Praze-Vršovicích. Trojlodní prostor s převýšenou střední částí se směrem k oltáři zužuje, což dodává interiéru perspektivní hloubku. Mistrovsky je vyřešeno osvětlení kostela, které se zintenzivňuje v presbytáři, kam proudí světlo také vysokými mozaikovými okny. Stavbě dominuje štíhlá hranolovitá věž vysoká 51 metrů.
Významnou částí Gočárova odkazu je jeho interiérová a nábytková tvorba, která spadá spíše do první poloviny jeho tvůrčího působení. Společným znakem interiérové a nábytkové tvorby stejně jako architektury je trvalá výtvarná a estetická hodnota, kvalita a krása.
Po nacistické okupaci, kdy byly uzavřeny vysoké školy, odešel Gočár do penze. Přestože nadále projektoval a účastnil se diskuzí, nepodařilo se mu již realizovat žádnou významnější stavbu. Zemřel v září roku 1945 v Jičíně a je pohřben s dalšími českými velikány na pražském Slavíně.
Josef Gočár je mimořádnou osobností české kulturní scény první poloviny dvacátého století. Získal respekt na domácí scéně i za hranicemi, dokázal se rychle přizpůsobit stylovým proměnám. Byl též skvělým pedagogem a důstojným nástupcem svého učitele Jana Kotěry. Mezi studenty byl oblíben pro svou velkorysost a noblesu. Inicioval vznik Pražských uměleckých dílen, zastával důležité funkce v dalších uměleckých spolcích. Publikoval v zahraničních časopisech, jeho jméno najdeme v nejvýznamnějších světových encyklopediích a sbornících. Josef Gočár patří k průkopníkům nových uměleckých směrů, které uplatňoval nejen v architektuře, ale i návrzích interiérů či nábytku. V letošním roce si připomeneme kulaté a půlkulaté výročí jeho narození i úmrtí, proto stojí za zmínku jeho život a dílo.
Použitá literatura: Kol. autorů:
Josef Gočár, Titanic, Praha, 2015
