Text: Aleš Meduna
Rok 1831 nepatřil k zásadním mezníkům našich ani evropských dějin. Evropa se již vzpamatovala z hrůz napoleonských válek a revoluční rok 1848 se teprve blížil. Na papežský stolec usedl Řehoř XVI., proběhla korunovace anglického krále Viléma IV. a byl korunován první belgický panovník Leopold I.
V únoru 1831 se pak v západočeských Přešticích purkmistru Antonínu Hlávkovi a manželce Anně narodil druhorozený syn Josef.
Od útlého dětství projevoval nevšední zájem o výtvarné umění. Nejvíce si oblíbil kreslení. Rád kreslil staré hrady a zámky v okolí Přeštic, krajinu i přeštický monumentální chrám Nanebevzetí Panny Marie. Ačkoliv toužil po studiu architektury a stavitelství, otec ho zapsal na Stavovskou reálku, kde vynikl prospěchem, nejvíce se zajímal o pozemní stavitelství.
Ve studiích v Praze pokračovat nemohl, protože studium architektury bylo zrušeno. Hlávka tedy pokračoval ve Vídni. Měl tak možnost poznávat nejnovější proudy v architektuře. Vídeň, největší město střední Evropy, procházela bouřlivým hospodářským a stavebním rozmachem. Působila zde řada českých řemeslníků a dělníků, a tak si zde Josef Hlávka nemusel připadat tak odcizeně.
Po absolutoriu toužil po dalších zkušenostech, aby vedle architektury ovládl i cech zednický. Neocenitelné znalosti získal u stavitele Šebka, u nějž obdržel výuční list zednického tovaryše a roku 1860 mistrovské vysvědčení opravňující Hlávku k samostatnému provozování staveb.
I tyto získané zkušenosti mu pomohou stát se vynikajícím konstruktérem se znalostmi organizace práce, výkonnosti řemeslníků atd. Traduje se, že jako vrchní stavební rada sledoval práci zedníků, kteří na jeho kritiku řekli, že je to dobré a lépe to nejde. Hlávka vzal tedy krumpáč, postavenou zídku zbořil a postavil znovu, a lépe.
Od poloviny 50. let 19. století se Hlávka začíná uplatňovat i jako architekt. Roku 1854 je vypsána architektonická soutěž na stavbu českého Národního divadla. Hlávka se rozhodl zúčastnit a jeho projekt získal třetí cenu a honorář 100 zlatých. Jeho návrh byl výrazným mezníkem potvrzující jeho schopnosti, vezmeme-li v úvahu, že mu bylo teprve 23 let.
Roku 1856 získává cestovní stipendium, mohl tak navštívit řadu zemí západní a jižní Evropy. Využil možnosti cesty do krajnosti, všude kreslil vše, co by mohl v budoucnu potřebovat. Prvním, zcela samostatným a realizovaným architektonickým dílem, byla hrobka pro manželku stavitele Šebka, u něhož Hlávka získal výuční list.
Jejich vztah umožnil Hlávkovi další existenční zajištění, neboť Šebek mu odkázal celou svou stavební kancelář. A Hlávka se coby vlastník stavitelské koncese pouští do práce. Vyhrává konkurz na stavbu velkolepého trojlodního kostela Panny Marie misionářské ve Vídni. Realizací si vydobývá pověst solidního stavitele a rovněž základní kapitál.
Na sklonku roku 1860 se na něj obrací Pravoslavný religiózní fond a zadává mu vypracování projektu rezidence biskupa řeckopravoslavné církve v Černovcích v Bukovině, na území dnešní Ukrajiny.
Bukovický biskup je z Hlávkových návrhů nadšen a svěřuje mu současně i synodní budovy s ubytovnami pro kněze a řeholníky. Projekt byl schválen roku 1863 a Hlávka zde předvádí koncert mimořádných organizačních schopností a podnikatelského talentu. Bukovina, tehdejší součást habsburské monarchie, patřila k nejzaostalejším částím říše. K provedení stavby chybělo prakticky vše – kámen, materiál i řemeslníci. Hlávka musel postavit nové cihelny, zorganizoval těžbu kamene v kamenolomech, přepravu řešil vlečnou dráhou, z Vídně získal kameníky. Tato činnost a Hlávkův vliv mělo pozitivní účinky pro celý region. V projektu se Hlávka inspiroval v architektuře staré Byzance i středověku, ale dílo prostupují i postmoderní stavební prvky. Projekt v Černovcích je největším projektem Hlávkova života a roku 2011 byl zapsán na Seznam světového kulturního dědictví UNESCA.
Roku 1861 se dostavuje velký zlom, který z Josefa Hlávky udělá multimilionáře. Vyhrává konkurz na stavbu vídeňské Dvorní opery. Od stavby se očekávalo, že bude důstojnou reprezentací monarchie. Hlávka se ujímá stavby a postaví ji za necelých osm let. Opera pojme dva a půl tisíce diváků. Náklady dosáhly šesti milionů zlatých. Slavnostní otevření proběhlo v květnu roku 1869 Mozartovou operou Don Giovanni. Císař František Josef I. předal Hlávkovi symbolický zlatý klíč od Opery a věnoval mu stříbrné kladívko, zednickou lžíci a mísu, rekvizity použité při pokládání základního kamene.
Hlávkovo horečnaté tempo mělo vážné zdravotní důsledky. Na podzim roku 1869 se dostavuje kolaps a ochrnuje na obě nohy. Je to tragédie. Osmatřicetiletý úspěšný muž se ocitá na invalidním vozíku. Později ztrácí i zrak, předává stavební kancelář a na radu lékařů odchází do ústraní. Přímořské lázně, Karlovy Vary i zakoupený zámek v Lužanech jsou místy léčby. Po několika letech dochází k částečnému zlepšení zdravotního stavu, které sám komentoval slovy v dopisu svému příteli dr. E. Albertovi: „Vím, jak mně osobně bylo, když se ukazovaly první známky mého uzdravení. Měl jsem stejné záchvaty zoufalství, když se nešťastný stav začínal lepšiti, poněvadž jsem jako Vy nevěřil ve zlepšení a poněvadž mne jako Vás každé kolísání tohoto polepšení uvedlo v trpké pochybnosti, ale vždy mně tanulo na mysli, že k uzdravení, jako ku všemu vítězství, je zapotřebí pevné vůle, důvěry k výsledku… A touto stálou nezvratnou pevnou vůlí jsem překonal celou tu desetiletou bídu tělesné uchvácenosti a duševního rozrušení. A stal jsem se konečně přece ještě dosti silným, abych mohl podniknouti boje, kterým se i zdravější, než já vyhýbají…“
Po uzdravení zahajuje první stavební práci, a to přestavbu lužanského zámku. K uctění své první manželky chtěl v Lužanech postavit kostel, ale kvůli odporu místních zvolil stavbu nové zámecké kaple, kterou zasvětil patronce své zesnulé choti, Panně Marii. V této době se seznamuje se Zděnkou Havelkovou, dcerou Hlávkova přítele. Je to žena vzdělaná, aristokratického vystupování a není divu, že Hlávku okouzlila. Z okouzlení vznikl trvalý cit, který vedl ke svatbě, jež se konala v září roku 1886. K přátelům Zděnky, která byla hudebně velmi nadaná, patřil i skladatel Antonín Dvořák. Dvořák jí často svěřoval své skladby k prvnímu provedení nebo ji žádal o kritické hodnocení. Pro nově vysvěcenou kapli zámku zkomponoval mši D dur, jejíž nastudování se chopil sám autor.
Tím se dostáváme k další oblasti života J. Hlávky. Byl bezesporu jedním z největších mecenášů, kteří u nás žili. V jeho štědrosti se dá vystopovat úzká souvislost s životními osudy – vážnou chorobou, bezdětným manželstvím, zdravotními problémy a smrtí první ženy. To vše ho vede k rozhodnutí věnovat své obrovské jmění na kulturní povznesení národa. Hlávka stál u zrodu České akademie pro vědu, slovesnost a umění císaře Františka Josefa I. Sám přispěl anonymně úctyhodnou částkou 200 000 zlatých. Akademie zahájila činnost v květnu roku 1898 v prostorách nové budovy Národního muzea. Hlávka si velice dobře uvědomoval, že k rozvoji věd a umění je zapotřebí přílivu nových mladých sil. V roce 1901 přistupuje k dalšímu činu – stavbě studentských kolejí. Sám si pamatoval, jak složité podmínky pro studium měl coby student z nepříliš zámožné rodiny. Různé podpůrné spolky pro nemajetné studenty sice existovaly, ale sociální politika v té době byla zcela primitivní. Dle stanov měly být koleje výhradně pro české studenty s bezplatným poskytováním bydlení s obsluhou, otopem a podle prostředků i stravy, vyučovacími pomůckami atd. Během jednoho roku vyrostla čtyřpatrová budova vybavená veškerým zázemím – hernou, tělocvičnou, knihovnou a jídelnou. Do Hlávkových kolejí byli výhradně přijímáni čeští studenti s výborným prospěchem. O tom, že koleje byly skutečným domovem svědčí i vzpomínka jednoho z absolventů, dr. Josefa Ogouna: „Kuchyně fungovala dobře. Podávala kávu se dvěma houskami, slušné obědy a vyráběla výborný chléb. Lidičky, to byly časy! Zlaté časy! Na koleje nedám dopustit!“ V období mezi lety 1904-1939 prošlo Hlávkovými kolejemi na 3 500 studentů, než je Němci zavřeli. Jedním z posledních byl Jan Opletal. Vůbec se nedá spočítat, kolik peněz rozdal na soukromé příspěvky různým lidem. Snad největší podpory se u něj těšili umělci z nejrůznějších oborů. Hlávkovy podpory byly citlivě cílené, aby umělce neurážely, ale vedly k rozvoji jejich talentu. Podporoval A. Dvořáka, spisovatele J. Vrchlického, J. Zeyera, V. Mrštíka, České kvarteto, O. Nedbala, řadu spolků atd.
Ani druhá manželka Josefa Hlávky, Zděnka, se netěšila dobrému zdraví. Po jedenácti letech manželství uzavřela poslední vůli. V ní píše: „Milý drahý Pepíčku! Loučím se s Tebou, drahý manželi, cítím zdraví své podkopané citovými bouřemi – loučím se s Tebou upřímně, vřele Tobě děkujíc za vše dobré…“
Zemřela po těžké nemoci v roce 1902 ve věku pouhých 59 let. Veškeré své jmění odkázala České akademii, kterou její manžel založil… Josef Hlávka přežil Zděnku o šest let. Zemřel v březnu roku 1908. Odchází o osm měsíců dříve než jeho starší bratr rytíř Antonín Hlávka. Ani on neměl žádné potomky a svůj majetek odkázal České akademii, Hlávkovým kolejím a Českému vysokému učení v Praze. Sestra Matylda se dožila vysokého věku 92 let. Josef Hlávka byl bezesporu osobností velkou a nevšední. Vlastní pílí, cílevědomostí a svými schopnostmi vytvořil rozsáhlé stavitelské dílo a bezbřehá podpora českých studentů, vědců a umělců neměla v českých podmínkách té doby obdoby. Proto si zaslouží i po více než sto letech náš obdiv a úctu.
Použitá literatura: Ries, P.: Josef Hlávka, architekt, stavitel a největší český mecenáš, Praha 2021
