text: Aleš Meduna
Život a dílo houslového génia první poloviny 19. století
Dvacetsedm let – tak krátký byl život českého houslového génia první poloviny 19. století Josefa Slavíka. Příliš málo, aby dokázal plně představit své houslové nadání i hudební skladby doma či ve světě. Přesto je odkaz jeho umění nesmírný. V březnu uplyne kulaté výročí jeho narození, a sice 220 let.
Dětství a hudební začátky
Josef Slavík se narodil 26. března roku 1806 v Jincích na Podbrdsku. Láska k hudbě byla v rodině tradicí, Josefu otec působil jako učitel a varhaník. Za několik let se rodina přestěhovala do nedalekých Hořovic. Josef se věnoval hře na housle, ale učil se i hře na další hudební nástroje – flétnu, klavír či varhany. O Velikonocích roku 1815, kdy bylo Josefovi teprve devět let, byl pozván do hořovického zámku, aby zde s třemi dospělými muži předvedl své hudební nadání vybrané šlechtické společnosti a zejména majiteli panství Rudolfu Janovi z Vrbna. Hráče i jeho společnost zasáhli nad hrou malého chlapce. Brzy poté zavedl hrabě Rudolf Jan Slavíka do Prahy k řediteli konzervatoře a hradil náklady na jeho studium. Pobyt v Praze nebyl jednoduchý, přesto Josef nalezl dostatek času na vlastní skladatelskou produkci. Skládal houslové koncerty a další skladby, avšak často je ničil, protože nebyl spokojen s jejich kvalitou. Ve svých šestnácti letech však dosáhl uspokojivéní – napsal velký houslový koncert, který byl považován za technicky mimořádně náročný.
Umělecký růst a první úspěchy
Umělecká dráha však nepřinášela hmotné zabezpečení. Po absolvování konzervatoře se Slavík stal prvním houslistou Stavovského divadla. V lednu 1824 uspořádal koncert, který se stal velkou kulturní událostí Prahy. Jeho virtuózní mistrovství nadchlo publikum, avšak Slavík si uvědomoval omezené možnosti pražského kulturního života. Rozhodl se proto odejít do Vídně, významného centra hudebního světa.
Vídeň a evropská kariéra
Na doporučení hraběnky Šlikové se stal dobrovolným členem císařské dvorní kapely a živil se výukou dětí ve šlechtických a měšťanských rodinách. První samostatný koncert ve Vídni v dubnu 1825 neměl velký ohlas, ale Slavík se nevzdal. Úspěch přišel po koncertech v lázních Teplicích a Karlových Varech, kde své umění předvedl i pruskému králi Bedřichu Vilémovi, který ocenil jeho talent. Poté se Slavíkovi podařilo získat uznání i u vídeňského publika a hudební kritiky. Ozývaly se ohlasy, že je nástupcem Paganiniho, a jeho jméno bylo řazeno mezi tehdejší houslové velikány.
Setkání s Paganinim
Na počátku roku 1828 Vídeň očekávala koncerty slavného Niccola Paganiniho. Slavík byl jeho uměním fascinován a po koncertě navštívil Paganiniho osobně, aby mu mohl předvést své mistrovství. Zahrál mimo jiné i Paganiniho slavnou skladbu Campanella, kterou si zapamatoval po jediném poslechu. Paganini byl ohromen a ocenil Slavíka slovy: „Vy jste sám ďábel, pane! Svět se chvěje, když vy hrajete.“ K plánovanému společnému koncertu však nedošlo, neboť Paganini záhy Vídeň opustil.
Další působení a setkání s Chopinem
Na podzim roku 1828 Slavík odcestoval do Paříže, aby zde dosáhl mezinárodního uznání. Zanedlouho byl jmenován skutečným členem c.k. dvorní kapely ve Vídni a vrátil se zpět. V roce 1831 se seznámil s Fryderykem Chopinem, s nímž jej spojilo přátelství a společné hudební touhy. Po dvouleté pauze se Slavík opět představil vídeňskému publiku, kde sklizel mimořádný úspěch.
Nemoc, smrt a odkaz
V roce 1833 Slavík onemocněl během epidemie chřipky ve Vídni. Navzdory zdravotním potížím vystupoval a plánoval turné do Pešti. Cestou jej postihla silná horečka a před Peští byl z kočáru vynesen téměř v bezvědomí. Dne 30. května 1833 podlehl tyfu. Údajná jeho poslední slova byla: „Domů, chci domů!“ Slavík byl pohřben v Pešti a až o sto let později byly jeho ostatky převezeny do Prahy a uloženy na Vyšehradě mezi ostatní velikány české kultury.
