text: Aleš Meduna
Patřil k nejvýznamnějším osobnostem české i světové fotografie minulého století. Dokázal zachytit krásu obyčejných předmětů, zákoutí Prahy, beskydského pralesa i krajiny. Jeho snímky nejsou jen pouhým záznamem reality, jsou meditací o čase, samotě a pomíjívosti. O kom je řeč? O Josefu Sudkovi. V tomto roce uplyne kulaté výročí od jeho narození i úmrtí, připomeňme si tedy tuto pozoruhodnou osobnost českého umění.
Josef Sudek se narodil v Kolíně 17. března roku 1896 do skromných poměrů. Otec byl malíř a dekoratér, brzo však zemřel na zápal plic. Obecnou školu Josef vychodil v Nových Dvorech a pokračoval na Královské zemské škole řemeslnické v Kutné Hoře. Vyučil se knihařem, jeho život však silně zasáhla první světová válka. Během bojů na italské frontě byl zasažen granátem a přišel o pravou paži. Dlouhé léčení a následná životní změna jej přivedly k fotografii jako životnímu poslání. Roku 1922 byl přijat na fotografické oddělení Státní grafické školy, kterou vedl profesor Karel Novák. V Kolíně se seznámil s Jaromírem Funkem, průkopníkem avantgardní fotografie, a spolu s dalšími osobnostmi, Adolfem Schneebergem, založili Českou fotografickou společnost, která se stavěla proti uměleckému směřování fotografie a soustředila se na její dokumentární význam. Sudek se tak zapojil do boje za moderní fotografii.
Ve dvacátých letech se podílel na fotografování dostavby katedrály svatého Víta na Pražském hradě. Sudek zde pořizoval jak dokumentární snímky architektury, tak umělecky laděné fotografie interiéru. Od roku 1927 měl ateliér na Újezdě, kde pracoval po většinu svého života. Rok 1928 představoval zlom, neboť dostal práci v nakladatelství Krásné jizby Družstevní práce a v jím vydávaném časopise Panorama. Díky zakázkám se zdokonalil ve fotografování knih, skla, porcelánu a tzv. průmyslové fotografii. První samostatná výstava jeho prací proběhla v říjnu 1932 v prostorách výstavní síně Krásné jizby nedaleko Prašné brány. Jeho ateliér prosperoval až do vypuknutí druhé světové války a kombinoval zakázkovou práci s volnou tvorbou.
Svébytná byla osobnost Josefa Sudka. Měl samotářskou povahu, poměrně úzký okruh přátel, mezi které však patřily významné osobnosti české literatury a výtvarného umění – například J. Seifert, V. Nezval, J. Zrzavý, E. Filla, F. Tichý či dirigent R. Kubelík. Sudkův ateliér se stal místem jejich setkávání. Například spisovatel Jaroslav Seifert vzpomíná na Sudka následovně: „V ateliéru na Újezdě byl fantastický nepořádek. Zdánlivě ohromný nepořádek měl také v deskách fotografických a gramofonových. My bychom byli ztraceni, ale on se v tom vyznal. Když jsem třeba řekl Sudkovi, že bych rád viděl nějaké jeho fotografie z Kolína, jeho začátky, něco z dob, kdy se stýkal s Funkem, tak sáhl do sloupce krabic a za chvilku přinesl desky… Jinak byl ovšem v té místnosti nepořádek strašlivý: obrazy, sochy, bačkory, hrnce, všechno na jedné hromadě…“
Josef Sudek se nikdy neoženil a neměl děti. Jeho nejbližší „rodinou“ byl úzký okruh přátel, několik spolupracovníků z řad fotografů a asistentek, které mu pomáhaly při práci s těžkou technikou vzhledem k tomu, že měl amputovanou pravou paži. Silnou roli v jeho životě hrála hudba, knihy a každodenní rituály.
Během druhé světové války žil spíše uzavřeným životem a soustředil se na vlastní tvorbu, fotografoval zejména Prahu, zvláště Pražský hrad. Ty pak vtělil do knih Pražský hrad a Praha, které vyšly krátce po skončení války.
O preciznosti fotografa se zmiňuje ve svých vzpomínkách i Seifert: „Byl ohromně pečlivý. Například jeden čas fotografoval jen stromy v zimě, holé, pokroucené větve. Chodil po Petříně v zimě – na jeden strom šel čtyřiadvacetkrát, až měl záběr přesně to osvětlení, co chtěl…“
Počátkem padesátých let objevil díky mladému lékaři a amatérskému fotografovi Petru Helbichovi své další téma – beskydský prales Mionší. Tento prales, jedna z nejstarších přírodních rezervací u nás, ho přitahoval svou nedotčeností, hustým porostem a dramatickou hrou světla v lese. Sudek zde vytvořil snímky, které patří k vrcholům jeho tvorby v poválečném období. V 50. letech vychází rovněž další slavná kniha umělce Praha panoramatická.
Sudkova tvorba se uzavírá v roce 1976, kdy uspořádal tři souborné výstavy – v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, Moravské galerii v Brně a Neue Galerie v Cáchách. Josef Sudek zemřel dne 15. září roku 1976 ve věku osmdesáti let. Pozůstalost a negativy nabídla Sudkova sestra státním institucím.
Dnes je Josef Sudek považován za jednu z nejvýznamnějších postav české fotografie. Jeho ateliér na Újezdě je přístupný veřejnosti jako památník a díla umělce jsou součástí sbírek řady domácích i světových galerií. Sudkova tvorba zůstala tak nadčasová jako tichá a hluboká výpověď o světle, čase a lidské zkušenosti.
