text: Aleš Meduna
K pozoruhodným a také pozapomenutým českým osobnostem přelomu 17. a 18. století patří kněz, učitel, matematik, astronom a jeden z prvních Čechů na dvoře čínského císaře Karel Slavíček.
Narodil se roku 1678 v Jimramově, malém městečku, které se rozkládá na pomezí historické hranice Čech a Moravy. Chlapec vyrůstal v rodině místního učitele a varhaníka. V Jimramově v té době působili jezuité, kteří ho pravděpodobně doporučili ke studiu na brněnském gymnáziu. Poté studoval filozofii na univerzitě v Olomouci a teologii na Karlově univerzitě v Praze.
Záhy působil dva roky jako kněz v Jičíně a pak se stal profesorem matematiky na gymnáziu ve Vratislavi. Získal doktorát z filozofie, složil sice řeholní slib, ale velmi toužil, tak jako řada jiných jezuitů, po misijní činnosti. Již roku 1714 se proto nabídl k tomuto poslání. Uspěl. Byl vybrán s dvěma dalšími řeholníky.
Z Brna odešel roku 1715 do Bavorska, kde se setkal s druhým členem misie, bavorským duchovním Ignácem Köglerem, a odsud se oba vydali do Lisabonu, kde se setkali se třetím společníkem, portugalským knězem Ondřejem Pereyrou. V březnu roku 1716 se nalodili na loď do Číny a po půlroční plavbě se dostali do Macaa. Cestou se Slavíček učil čínskému jazyku, jehož znalost bylo podmínkou přijetí u čínského dvora. Sám Slavíček popisuje přijetí následovně: „Osoby a všecka zavazadla tvořila průvod několika set mezků a koní, jenž se ozýval neustálým cinkotem zvonků, dokonce i lahodným jejich souzvukem. Císař nám poslal dvakrát vstříc posla a pobízel nás, abychom si pospíšili. Ale než jsme dojeli, už zase odcestoval na lov za čínskou zeď. Zatím jsme tedy dorazili do Pekingu… Dne 31. ledna poslal císař z cesty rozkaz, až se bude vracet, abychom mu vyšli vstříc do lázní, vzdálených několik hodin od města. Odebrali jsme se tam 2. února a hned druhý den ráno jsme císaře na kolenou očekávali. Sotva nás spatřil, hned nás dal komorníkem zavésti do místního paláce, a to zadní branou, kudy smí vcházeti jen dvořanstvo. Dostali jsme pak oběd na stříbrných mísách. Konečně jsme byli zavoláni do jeho komnaty a pozdravili jsme onoho podivuhodného mocnáře devaterou úklonou hlavy až po zem.“
Jezuitský řád se velmi zasloužil o poznání čínského jazyka, kultury, tradic a filozofie. Jezuité se v Číně snažili proniknout mezi nejvyšší společenské vrstvy a získat je pro své učení. Jejich vzdělanost jim sjednávala přístup k samotnému císaři. Císař Kangxi je přijal, včetně Karla Slavíčka. Nechal si od něho zahrát na spinet, který si vezl s sebou, a uvítal jeho hudební znalosti a předpoklady. Jezuité měli za úkol pravidelně psát zprávy ze svých misií. Kolik jich napsal Slavíček, není přesně známo. Dochovalo se jich více než dvacet.
Dochované dopisy jsou mimořádně cenným svědectvím a zdrojem informací o poměrech v Číně v první polovině 18. století. V dopisech Slavíček popisuje své dojmy z plavby, první kontakty s neznámou zemí, její civilizací a mravy. Vedle toho je cenná korespondence vědeckého charakteru, kterou udržoval s Prahou, Paříží či Petrohradem. Obsahuje vědecké postřehy, náměty, plány, tabulky i výpočty, které mají velký význam pro evropské poznání čínské vědy, zejména matematiky a astronomie.
Slavíček vytvořil první přesnou mapu Pekingu, která znamenala důležitý počin kartografie té doby a která byla v Evropě dlouho používána. O mapě se zmiňuje ve svém dopise do Paříže roku 1731, čtyři roky před svou smrtí: „Na tomto plánku Vaší důstojnosti pozná pravou polohu městských zdí a některých dalších míst, jakož i zeměpisnou šířku, odpovídající geometrickým měřením i astronomickým pozorováním pólu. K zakreslení obrysů četných viditelných bodů do plánku jsem použil tří stanovišť… V originále mám navíc vyznačena hlavní náměstí a třídy, jakož i menší ulice a vše ostatní, co se u plánů či užitečných nákresů obvykle vyžaduje…“ Slavíček se dále zabýval astronomií, měřením času a výpočty kalendáře, čímž si získal velký respekt čínských učenců.
Karel Slavíček strávil v Číně téměř dvacet let. Do Čech se již nikdy nevrátil, zemřel na konci srpna roku 1735 v Pekingu. Zde byl rovněž pohřben, náhrobek se dochoval dodnes.
