Aleš Meduna
Po staletí patřilo k běžným a nepostradatelným řemeslům, bez kterých se neobešel běžný život lidí. Kartáčníci vyráběli nejen praktické předměty pro domácnost, dílny či zemědělství, ale rovněž nástroje nezbytné pro denní hygienu a údržbu oděvů. Přestože se může zdát, že jde o nenápadnou profesi, skrývala v sobě značnou dávku trpělivosti, zručnosti a znalosti materiálů. Tento článek se zaměřuje na jeho historii, význam i důvody, proč kartáčnictví z našich životů téměř vymizelo.
Kartáčnictví má dlouhou a překvapivě bohatou historii, která sahá až do starověku. Již ve starověkém Egyptě a Římě lidé používali jednoduché kartáče a smetáky vyrobené z přírodních materiálů. Ve středověku se kartáčnictví začalo formovat jako samostatné řemeslo, kartáčníci zakládali samostatné cechy a jejich práce byla velmi ceněna. Kartáčnictví se k nám dostalo z Německa; údajně nejlepší místo tohoto oboru působili v Norimberku.
V 16. století se nazývali též štětkaři nebo hřebelníci. Intenzivněji se rozšířilo v 17. a 18. století. Kartáčníci vytvářeli hrubé kartáče ze slámy, z brk, ze štětin divokých kanců či domácích vepřů. Zhotovovali kartáče na podlahu, mytí, látky, boty i ke speciálním úkolům pro řemeslníky. Vyráběli též štětky na holení, malování stěn, z klobouky, hřebla na dobytek atd. Nářadí nebylo jednoduché – jednalo se o cívky s pevnou režnou nití, později drátem, hřebeny na česání žíní, nůžky na prořezávání jednotlivých svazečků žíní, velké ruční nože či nůžky na srovnání celého kartáče. Dále vrtáky k vyvrtání děr v kartáčích či štětkách. Později vznikl šlapací vrtací stroj.
Řemeslník, obvykle mistr, nakupoval materiály. K řezníkům chodil kupovat štětiny, k truhlářům dřevo, u hospodářů brka a žíně, k obchodníkům pro slámu, nit a drát. Prodej se uskutečňoval buď přímo před dílnou, v dílně, nejčastěji však na trzích a jarmarcích.
Jaký byl postup výroby? Dělník materiál pořezal a svázal motouzkem do svazečků, šišek nebo hrstí. Pak se šiška štětin nebo slámy povařila, aby vlas byl rovný. Jakmile náležitě proschli, znovu se učesali. Připravený svazeček se vtěsnal do otvoru dřeva a připevnil nití nebo drátkem. V tom tkvělo pravé umění řemesla. Dělník musel vázat přesně, nesměl tahat ani volné vázat a dbát, aby vázání se dělo stejnoměrně. Celý svazeček štětin byl protažen celou tloušťkou dřeva a spojen s ostatními šišami. Takto upravený kartáč sloužil svému účelu až do úplného obroušení štětin.
Zkušený tovaryš vyrobil průměrně 40-80 kartáčů denně, obvykle totiž pracoval až 12 hodin. Práci připravoval pro tovaryše mladší dělník. Starší jen šil. Mistr se staral o obchodní stránku podniku. Zajímavostí je, že na rozvoji kartáčnictví se podílely i sociální instituce, neboť toto povolání se vyučovalo jako vhodné pro nevidomé, protože bylo založeno na hmatu a dalo se dobře zvládnout bez zraku. Vedle jednotlivých řemeslníků vznikaly postupně i větší dílny a továrny, které zásobovaly domácí i zahraniční trh.
Ve 20. století následoval úpadek řemesel obecně a nevyhnul se ani kartáčnictví. Po roce 1948 dochází k centralizaci výroby, řada dílen zaniká či je znárodněna. Postupný ústup oboru nebyl způsoben ztrátou významu, ale především proměnou výrobních technologií a nástupem masové produkce, která upřednostnila rychlost a nízkou cenu před ruční prací a originalitou. Přesto kartáčnictví zůstalo důležitou součástí kulturního a řemeslného dědictví.
