Kavárna

text: Pavlína Kravcivová
Kavárna u Lukáše, ta patří k jejím ranním rituálům. Přivstane si, vypije teplou vodu s citronem (někde četla, že je to neskutečně zdraví prospěšné), pak nesmí chybět studená sprcha (ano, něco o otužování tam bylo taky), obléct kostýmek, vzít diář a hurá na kávu. Vždy si dává skořicové latté. U něj teda nikdy nečetla, že by se mělo pít, ale ta vůně skořice je tak opojná! Sedí u malého kovového stolečku, ve žlutém pohodlném otomanu a dívá se ven. Právě prší, rukama objímá horký šálek s kávou a jen tak, na chvilku nechá myšlenky poletovat. A klidně pozoruje padající kapky deště. Dneska mám tu důležitou poradu… ne, ještě chvilinku mě nech a dívej se se mnou na déšť. Ochutná kávu – je báječná, ostatně jako vždy. To je přeci důvod, proč sem chodí každé ráno.
Po ulici právě běží muž. Třicátník, hnědé vlasy, oříškové oči, atletická postava. Běží, protože si doma zapomněl deštník. Ve městě je poprvé, nezná to tu a nutně se potřebuje rychle někam schovat. Hele, kavárna, skvělý! Pomyslí si. Uvnitř sedí žena, zachytí ji pohledem a musí se zastavit. Kapky deště mu stékají po vlasech a zírá na tu ženu. Jak sedí, vypadá naprosto uvolněně, a jen tak se dívá ven. Ona jeho pohled neopětuje, je ve své oáze klidu. Muž se probere, promáčený až na kost a urychleně vejde do kavárny. Sundává si kabát a záměrně si sedá tak, aby na ženu viděl. Přichází číšník, co si dáte pane, ptá se. Dám si to, co tamta žena. Ovšem, odpovídá číšník, aniž by hnul brvou a odchází. Co je na ní tak fascinujícího? Ptá se muž sám sebe. Ale odpověď ne a ne přijít. Místo ní přichází číšník s kávou. Muž poděkuje, lžičkou zlehka odhrne pěnu a přivoní si. Hm, nádhera! První doušek mu ozřejmí ženin výraz. Lehce skořicové aroma, nasládlá chuť a prvotřídní káva. Teď už ví, proč se žena tvářila tak spokojeně.
Zvedne oči a zachytí její pohled. Usmívá se na něj, on ji úsměv oplácí a přizvedá šálek kávy na pozdrav. Délka očního kontaktu se prodloužila o nepatrný zlomek vteřiny – o velmi krásný nepatrný zlomek vteřiny. Zvoní mu telefon, aha, klient volá, nejspíš ho zajímá, kde muž je. Protože právě teď měla začít jejich schůzka. Muž se omlouvá a vysvětluje záhadu doma nechaného deštníku. Jeho komunikační schopnosti jsou v perfektní formě, klient dokonce navrhuje, že za ním dorazí do té kavárny. Spokojen pokládá telefon a podívá se směrem, kde sedí žena. Tedy, seděla. Během toho krátkého telefonu stihla odejít. Zbyl po ní jen prázdný šálek na stolečku.
Měl by se snažit třeba zjistit její telefonní číslo? Nemyslí si. Nechám to tak, jen o tom výjimečném okamžiku. Jeden úsměv, který má takovou moc. Dneska bude krásný den, to ví.