Od nejstarších myšlenek po současnost
Hledání hypotetické duše a jejího umístění v lidském těle bylo v historii předmětem mnoha spekulací. V rané medicíně a anatomii se předpokládalo, že se duše nachází v těle. Aristoteles a Platón chápali duši jako tělesnou formu, která je však úzce spjata s fyzickým světem. Leonardo da Vinci tvrdil, že je duše uložena v různých mozkových komorách. Dnešní neurovědci tvrdí, že je duše uložena v endokrinní žláze zvané epifyza (česky šišinka) v mozku. Projdeme si tedy postupně vývoj od nejstarších myšlenek po dnešní moderní myšlenky o sídle duše.
Starověký Egypt
Nejstarší teorie týkající se umístění duše pochází pravděpodobně ze starověkého Egypta z třetího tisíciletí př. n. l. Ve starověkém Egyptě bylo srdce považováno za sídlo duše a vědomí. To potvrzují i egyptské pohřební rituály, při kterých bylo srdce jediným orgánem ponechaným v těle. Ostatní orgány byly ukládány do kanop. Egypťané věřili, že srdce je centrem emocí, myšlenek a vůle. Navíc byla víra v to, že srdce bude po smrti váženo proti pštrosímu peru bohyně Maat. Pokud bylo srdce těžší než pero, bylo sežráno příšerou Amemait. Je možné, že staroegyptský pohled na srdce se stal základem pozdějších teorií o umístění lidské duše.
Platón
Platón, Sókratův žák a Aristotelův učitel, ve svém díle Timaios naznačuje, že lidská duše je božské podstaty, a že do lidského těla vstupuje po oddělení od duchovního původu, ke kterému se po smrti vrací. Platón navíc věřil, že duše je trojdílná a skládá se z logistikonu (rozum), thymocidesu (duch) a epithymetikonu (chutě). Platónova teorie duše, inspirovaná Sókratovým učením, považovala psychiku za podstatu člověka, která rozhoduje o jeho chování. Platón tuto podstatu považoval za netělesného, věčného obyvatele bytosti člověka. Podle Platóna duše existuje i po smrti a je schopna myslet. Tento filozof byl jako jeden z prvních nejblíže v myšlence, že umístění duše v těle člověka je v mozku.
Aristotelés
Na rozdíl od Platóna se Aristotelés domníval, že existence duše není oddělena od lidského těla, a proto duše nemůže být nesmrtelná. Tento filozof tvrdí, že je duše uložena v srdci. Podle Aristotela duše opouští tělo v okamžiku smrti skrze srdce, které bylo prvním orgánem, který začal fungovat a posledním, který opustil. Protože Aristotelés předpokládal, že je srdce místem lidské duše a životní síly, tak tomuto orgánu přiřadil nejvyšší důležitost. V souladu s tím je srdce prvním orgánem, které se objevuje během embryonálního vývoje v těhotenství.
Epikúros
Epikúros, jehož názor se shodoval s názorem řeckého filozofa Démokrita, předpokládal, že lidská duše je tělesná a skládá se z malých částeček rozprostřených v celém těle. Epikúros věřil, že oddělení těchto malých částic vede ke ztrátě citů a tedy ke smrti. Stejně jako Démokritos věřil, že duše je materiální a rozptýlená po celém těle.
Hérofilos
Tento řecký lékař se domníval, že duše člověka sídlí v mozku, konkrétně v mozkových komorách. Hérofilos objevil mnoho nových aspektů lidského těla, konkrétně v oblasti mozku a souvisejících tkání. Tento vynikající anatom a zakladatel lékařské školy Hérofilovců popisuje rozdíl mezi duší a přirozeností, které se v těle prolínají, a přestože jsou oddělenými věcmi, nemohou existovat bez té druhé. Hérofilos při svých pitvách objevil rozdíly mezi nervy a cévami: Nervy nesou pneuma neboli duši, která oživuje tělo, a cévy jsou spojeny s přirozeností. Když sledoval stopy linií nervů v těle, viděl, že se všechny sbíhají v mozku, a podle Hérofilovy úvahy v mozkových komorách. Pro umístění duše měla zvláštní význam 4. mozková komora.
Leonardo da Vinci
Leonardo da Vinci využil svých zkušeností v oblasti anatomie a vyslovil hypotézu, že duše se nachází v optickém chiasmatu v blízkosti třetí mozkové komory. Jeho názory byly podpořeny pozorováním změn ve vnímání po narušení této oblasti mozku.
René Descartes
Descartes přijal Plótínosův (řecký filosof) pohled na dvojí povahu duše. Podle Descarta duše propůjčuje člověku schopnost myslet, čímž se liší od zvířat, která nemají schopnost myslet, a dokonce ani cítit. Descartes však věřil, že fyzické tělo a mysl musí být v určitém bodě fyzicky propojeny. Descartesova úvaha vycházela z jeho pozorování, že každá struktura mozku je párová s výjimkou šišinky mozkové. Domníval se, že epifýza musí být místem, kde se setkává fyzické tělo a mysl, a proto musí být šišinka místem, kde se nachází duše.
Současnost
Moderní věda říká, že se duše nachází v šišince mozkové, která se nachází v podstatě uprostřed mozku a je jako jediná v mozku nepárová. Jedná se též o tzv. třetí oko. To znamená, že pokud bychom dokázali transplantovat šišinku z osoby A do osoby B, tak by se vědomí transformovalo z jedné osoby do druhé. Představte si to asi tak, jako kdybyste šli večer spát a ráno se probudili v jiném těle. Bavíme se ale na teoretické úrovni, tato transplantace zřejmě nebyla dosud provedena (nebo o tom alespoň veřejnost neví). V moderním světě dokážeme transplantovat srdce, avšak vědomí zůstane v člověku nezměněné. Takže duše v srdci, které se vyvine v těhotenství jako první, nesídlí. Nesídlí ani v krvi, protože dokážeme transfuzí doplnit krev z osoby A do osoby B bez toho, aby bylo narušeno vědomí (duše). Šišinka produkuje spánkový hormon melatonin a endogenní halucinogen DMT (= tzv. molekula duše, díky které se nám zdají sny a zřejmě tedy i udržuje duši v těle a zprostředkovává vědomí, díky kterému máme vůli ovládat tělo a dokážeme myslet). Šamani a lidé zkoumající lidskou psychiku (tzv. psychonauti) dokáží v těle zvýšit ono DMT a dostat se tak do spousty různých – jinak nepozorovatelných – dimenzí (rozšířený stav vědomí) a v podstatě dokáží číst „zdrojový kód“ vesmíru a jeho zákonů. Dokonce se můžeme bavit i o zkušenosti, díky které může člověk poznat tajemství vesmíru. Je to ale velice riskantní zkušenost. Můžete se naučit vše, ale taky o všechno přijít, pakliže nebudete mít pokoru a úctu k danému změněnému stavu vědomí. Rozšířené stavy vědomí, které mohou být navozeny například holotropním dýcháním, jenž vymyslel uznávaný Čechoameričan pan Stanislav Grof, jsou skvělý nástroj, jak poznat sebe a okolí. Indiáni si na změněných stavech vědomí dokonce vytvořili celou kulturu.
Vědomí či duše je velmi široký a těžko uchopitelný pojem. Je to něco, co prožíváme každý okamžik, avšak slovy popsat tuto „mozkovou činnost“ je velmi obtížné. Rád bych zde zmínil teorii, která tvrdí, že v každém vesmíru existuje pouze jedno vědomí, a to právě to vaše. Můžeme to nazvat jako jakýsi single player (hra jednoho hráče) v celém vesmíru. Ostatně, jaký máte důkaz o tom, že další lidé, které potkáváte, mají také vědomí? Žádný. A mají vědomí zvířata? Stromy? Květiny? Kameny? Co když je celý vesmír jedna velká duše? Údajně se ihned po smrti člověka sníží hmotnost lidského těla o 21 gramů. Rozprostře se duše do celého kvantového prostoru vesmíru a stane se součástí úplně všeho? Kdysi jsem četl citát od jednoho teoretického fyzika, který tvrdí, že vědomí je to nejhlubší dosud neprozkoumané tajemství. Pokud zjistíme, jak funguje duše/vědomí, budeme znát odpověď na vše. Tím se zabývají např. metafyzikové, kteří už i v dnešní moderní době tvrdí, že hmota vlastně neexistuje. Je realita pouze projekce vědomí? Sundáme po smrti brýle této virtuální reality (simulace) a budeme žít dál a vybereme si další vstup do dalšího fyzického těla? Je Matrix fiktivní film, nebo dokument? Jak výkonný musí být ten „počítač“, ve kterém pracuje celý náš vesmír a my ho můžeme obývat? A když budeme znát našeho Boha, kdo vytvořil jeho vědomí? Co je na konci stvořitele a jeho stvořitele? Takto bychom mohli pátrat do nekonečna, aneb jak z ničeho vzniklo něco? Obávám se, že tato tajemství nám v tomto světě budou trvale, či ještě hodně dlouho skryté. Existuje teorie, která tvrdí, že pokud pochopíme tajemství duše, vesmír se vypne a vytvoří se složitější a hůře rozkódovatelný vesmír. Na pravdu si holt budeme muset počkat. Užívejme si tento život a pokud platí, že se energie jen a pouze přeměňuje (nelze ji vytvořit ani zničit), tak to de facto znamená, že něco po smrti opravdu je. Pouze se transformujeme. Proto se starejme jak o naše vesmírná vozítka (těla), tak naši duševní hygienu. Jedno bez druhého nemůže existovat a vytvořilo by to nerovnováhu ve vesmírné dualitě. Vše má totiž svůj protiklad a oba póly jsou důležité.
