Židovský hřbitov v Mikulově
GPS: Loc: 48°48‘23.259“N, 16°38‘9.699“E
Zdejší židovský hřbitov je mimořádně cennou památkou svého druhu nejen u nás, ale i v Evropě. Není proto divu, že je cílem řady poutníků z celého světa. Rozkládá se na severním okraji ghetta na svahu Kozího hrádku. Byl založen v 15. století a až do roku 1938, kdy se zde přestalo pohřbívat, zažil několik rozšíření. Jeho současná rozloha činí úctyhodných 19 180 m2 . Nachází se tu cca 4 tisíce náhrobků, nejstarší čitelný nese letopočet 1605. Ty jsou většinou z bílého mramoru nebo z okolního vápence a představují pestrou směsici různých stylů, a to od renesance, baroka až po klasicismus či rokoko. Není bez zajímavosti, že jich bohatá plastická výzdoba inspirovala i ostatní hřbitovy na Moravě. Nejpozoruhodnějším místem mikulovského židovského hřbitova je bezpochyby tzv. rabínský vršek, místo posledního odpočinku mikulovských i moravských zemských rabínů. Nesmíme zapomenout, že Mikulov byl od poloviny 16. století až do poloviny 19. století duchovním, kulturním a politickým centrem moravských Židů a sídlem moravského zemského rabína. Při vstupu do hřbitova upoutá monumentální budova obřadní síně, která byla postavena v roce 1898 v historizujícím stylu podle projektu slavného vídeňského architekta Maxe Fleischera.
Důl Michal
GPS: Loc: 49°50‘32.929“N, 18°20‘39.658“E
Z unikátních pamětihodností z řad slavné hornické minulosti je široké veřejnosti přístupný areál dolu. Jeho historie se začala psát roku 1843, kdy jej založil rakouský stát. V roce 1850 dostal jméno po dvorním radovi ministerstva financí ve Vídni Michaelu Baierovi. V rámci reorganizace těžby přešel v roce 1856 do správy společnosti Severní dráha Ferdinandova, které patřil až do znárodnění roku 1945. V letech 1912–1915 prodělal generální přestavbu a stal se tak jedním z nejmodernějších důlních areálů na kontinentě s plně elektrifikovaným provozem. Lahůdkou pro znalce jsou především dva elektrické těžní stroje s rotačními měniči od firmy Siemens-Schuckert z roku 1912, dále pístové kompresory a turbokompresory. O kvalitě těchto zařízení svědčí skutečnost, že sloužily téměř bez přestávky do uzavření dolu, tedy do roku 1994. Také milovníci průmyslové architektury si zde přijdou na své. Projektantem budov byl významný architekt vídeňské Wagnerovy školy František Fiala. V centrální budově byly umístěny administrativní kanceláře, lampovny a koupelny. Muzeum je mimořádné i v tom, že všechny prostory jsou úmyslně ponechány v autentickém stavu tak, jako by havíři právě teď ukončili šichtu. Atraktivní prostory této Národní kulturní památky jsou pravidelně využívány rovněž k výstavním, koncertním a dalším kulturně – společenských účelům.
