Opožděné jaro na Jizerce
GPS: Loc: 48°51‘19.457“N, 16°2‘54.643“E
Můžete si ho zopakovat i o měsíc později než tam někde dole, v kraji. Oč je ale opožděnější, o to je snad krásnější. Možná i proto, že právě tam by nikdo něco takového neočekával. Jsou místa, kam se člověk vrací rád stále. A pak jsou místa, kam se opravdu vyplatí vrátit v pravý čas.
Hnojový dům (Misthaus) Gustava Ginzela je vyhlášený. Pan Ginzel už sice nikoho dovnitř nepozve, ale dům tu zůstal a s ním i dědictví, ze kterého se můžeme těšit všichni. A princezna Izerína snad musela pod Bukovcem rozhodit zlatá zrnka, z nichž každoročně na jaře vyroste záplava zlatých květů s kulovitými květy. Podívaná a nádhera naprosto ojedinělá, hodná skutečně princezny. Že Trollius altissimus nemá nic společného s Izerínou? Asi máte pravdu, ale Upolín obecný se stal tím nejvýznamnějším představitelem (j)izerské květeny a byl vybrán za symbol Chráněné krajinné oblasti (J)izerské hory.
Na té záplavě, přímo explozi zlatých květů narcisů okolo Hnojového domu, mají prý zásluhu především němečtí hosté Gustava Ginzela, kteří mu je dávali za poskytnutou střechu nad hlavou. Nevím, zda je to pravda. Jiní zase říkají, že si je tam navozil a nasázel pan Ginzel sám. Ať tak, či jinak, těžko si představit, že by mu jich mohli navozit až tolik. Asi se množí, asi se jim daří. Je vidět, že je to čarovný kout. Navíc, když člověk vidí ten polštář husté trávy nad cibulkami musí se divit znovu.
Nejprve dvoumetrové závěje, peřina sněhu a k tomu ještě bohatý polštář ze staré trávy. Na výsledek se zajděte podívat sami. Nejlépe v prvním květnovém týdnu. Ale ono to každou zimu může být trochu jiné. A co se těch upolínů týká, tam je to jasné. Na pralouce rostou od pravěku a na úbočí Bukovce si je vysela Izerínka. Když dokvétají narcisy u Hnojáku, začínají se tam nahoře objevovat první ojedinělé zeleno-žluté kouličky. Pravý upolínový čas přichází s koncem května a začátkem června. Nicméně určovat přírodě na Jizerce nějaký kalendář by si netroufnul ani Muhu, duch Jizerských hor. Pokud přijdete v pravou chvíli můžete si nabrat zlata kolik se vám zlíbí. Ovšem jen do svých očí anebo objektivů fotoaparátů.
Důl Michal
GPS: Loc: 49°50‘32.929“N, 18°20‘39.658“E
Z unikátních pamětihodností z řad slavné hornické minulosti je široké veřejnosti přístupný areál dolu. Jeho historie se začala psát roku 1843, kdy jej založil rakouský stát. V roce 1850 dostal jméno po dvorním radovi ministerstva financí ve Vídni Michaelu Baierovi. V rámci reorganizace těžby přešel v roce 1856 do správy společnosti Severní dráha Ferdinandova, které patřil až do znárodnění roku 1945. V letech 1912–1915 prodělal generální přestavbou a stal se tak jedním z nejmodernějších důlních areálů na kontinentě s plně elektrifikovaným provozem. Lahůdkou pro znalce jsou především dva elektrické těžní stroje s rotačními měniči od firmy Siemens-Schuckert z roku 1912, dále pístové kompresory a turbokompresory. O kvalitě těchto zařízení svědčí skutečnost, že sloužily téměř bez přestávky do uzavření dolu, tedy do roku 1994. Také milovníci průmyslové architektury si zde přijdou na své. Projektantem budov byl významný architekt vídeňské Wagnerovy školy František Fiala. V centrální budově byly umístěny administrativní kanceláře, lampovny a koupelny. Muzeum je mimořádné i v tom, že všechny prostory jsou úmyslně ponechány v autentickém stavu tak, jako by havíři právě teď ukončili šichtu. Atraktivní prostory této Národní kulturní památky jsou pravidelně využívány rovněž k výstavním, koncertním a dalším kulturně – společenských účelům
