text: Vladimíra Holmanová
Nachází se na východním okraji Královské zahrady Pražského hradu a představuje nejvýznamnější renesanční stavbu dochovanou na území Čech. Jeho výstavbu zahájil v roce 1538 císař Ferdinand I. jako dar své manželce Anně Jagellonské, která však dokončení stavby nezažila. Architektura letohrádku vychází z italské renesanční tradice a spojuje ji s prvky českého stavitelství. Výrazným rysem stavby je přízemní sloupová arkáda tvořená 36 toskánskými sloupy, jež obepínají celou budovu. Sloupy nesou hlavice zdobené rostlinnými i figurálními motivy, nad nimi se nachází bohatě zdobený vlys a atika s plastickými reliéfy. Horní patro letohrádku sloužilo společenským účelům, nachází se zde velký slavnostní sál s výhledem na zahradu, dříve využívaný k plesům, divadelním představením a hostinám. Střecha budovy má tvar obráceného lodního kýlu a je pokrytá měděným plechem, což v době vzniku představovalo technickou novinku.
Před letohrádkem stojí slavná Zpívající fontána, která vznikla v 60. letech 16. století. Tvoří ji bronzová nádoba s bohatou výzdobou a vodotryskem, jejíž zvuk vzniká dopadem kapek vody na kovové prvky, čímž vzniká jemné cinkání připomínající zpěv. Během staletí byl letohrádek různě využíván – za Rudolfa II. se proměnil v místo vědeckých pozorování. V 18. století zde sídlil vojenský sklad a byl vážně poškozen. V 19. století došlo k jeho záchraně a postupné rekonstrukci, díky čemuž získal svou původní podobu. Další opravy probíhaly i ve 20. století, kdy byl znovu upraven pro kulturní účely. Dnes slouží letohrádek jako galerie pro krátkodobé výstavy, veřejnosti je přístupný pouze při konání výstavních akcí.
Jeho výjimečné architektonické ztvárnění, umělecká výzdoba a poloha v historických zahradách z něj činí jeden z nejcennějších objektů renesanční architektury v Česku i mimo něj.
