text: Aleš Meduna
Narodil se právě před 150 lety, 8. června roku 1876 v obci Tisová u Vysokého Mýta ve východních Čechách v rodině rolníka, jehož rod byl úzce připoután k půdě po generace. Roku 1881 se rodina přestěhovala do nedalekých Běstovic u Chocně, kde otec Václav Honsa zakoupil malý statek uprostřed vsi. Právě Běstovice se staly místem, kde strávil většinu života. Sám Jan na dětství vzpomíná ve své knize následovně: „Dětství, krásné, radostné dětství svoje prožil jsem na vsi uprostřed přírody. Vidím ve vzpomínkách jaksi ještě krásnější dny jarní, svítání, požáry slunných dnů, večery klidné, smířlivé, plné dálek a slibů dnů příštích…“
Povinnou školní docházku absolvoval v obecné škole v Chocni, a ještě jeden ročník německé měšťanské školy v Lanškrouně. Po skončení docházky se vrátil do Běstovic a pracoval s rodinou na jejich statku. Ve volných chvílích kreslil vše, co viděl kolem sebe, a tak v něm uzrála myšlenka studovat malířství.
Se svolením rodičů se vydal roku 1893 do Prahy. Úspěšně složil zkoušku na malířskou akademii a byl přijat do krajinářské speciálky u profesora Julia Mařáka. Jeho zádumčivá povaha nesla odloučení od rodiny a domova těžce. Na ruch v Praze si nezvykl a ve svých vzpomínkách píše: „Již i za dětských let zalétal jsem kamsi mimo zem, do říše představ, snů a vidin. Často jsem se přistihl, jak stavím větrné hrady. Již od dětství byl jsem více samotářem. Volný čas svůj trávil jsem procházkami kolem stavení, kolem vsi a srostlý s přibývajícími lety do vzdálenosti stále větších. Trochu smutku bývalo v těch samotářských procházkách…“ Prázdniny trávil obvykle na statku v Běstovicích. K jeho spolužákům na akademii patřili další zvuční krajináři – O. Lebeda, A. Kalvoda, F. Kaván či A. Slavíček. Během školního roku jezdila krajinářská speciálka, pod vedením Mařáka, často na výlety a plenérové pobyty, například do Zákolan, na Okoř či do Lochovic u Hořovic. Po návratu z povinné roční vojenské služby se dozvěděl o úmrtí profesora Mařáka a následném zrušení krajinářské speciálky.
Během svého života podnikl několik zahraničních cest, kde se seznámil s tvorbou západoevropských umělců, nejvíce se zajímal o francouzské impresionistické malíře. Po vypuknutí první světové války se musel dostavit k odvodu, ale ze zdravotních důvodů byl zproštěn.
Rodiče se přestěhovali ke staršímu bratrovi a Jan si koupil vlastní chalupu v Běstovicích. Oženil se roku 1920 s Jindřiškou Kašparovou, sestrou bratrovy manželky. Měli jediného syna Jana. S přibývajícím věkem přecházelo Honsovo samotářství v podivínství, jež vyústilo po tragické smrti manželky do těžkých depresí. Dokonce byl zbaven svéprávnosti a musel opustit Běstovice. Až na jaře roku 1935 nacházel duševní klid a vrátil se k malířství. Vzniklo tak několik obrazů menších formátů zejména z oblasti Policska. V srpnu roku 1937 dostal zánět pohrudnice, k čemuž se přidružila srdeční slabost. Nemocný umělec nedbal rad lékařů a proseb svých přátel, aby šel do nemocnice. Osmého září byl převezen do poličské nemocnice, kde následující den zemřel ve věku 61 let.
Co se týče jeho malířského umění, byl na rozdíl od svých vrstevníků jako syn rolníka skutečným venkovanem, což jej předurčovalo ke krajinomalbě. Jeho styl byl osobitý, snadno rozpoznatelný i v širším českém kontextu, dosti jedinečný. Malířskou tvorbu založil na hlubokém a trvalém kontaktu s přírodou, v níž vyrostl, kterou dobře znal. Po řadu let se zabýval též grafikou. Věnoval se převážně technice dřevorytu, mnohé vycházely jako samostatné přílohy uměleckých časopisů. Zachytil v nich hlavně staropražské motivy, dále krajiny z oblasti Vysočiny a okolí Chocně. Jeho dílo vzdalo hold rodnému kraji, kde žil, kde se cítil šťastný. Uměleckou úrovní převyšuje regionální význam, jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách Národní galerie v Praze i dalších státních institucích a soukromých sbírkách.
