povídka od Pavlíny Kravcivové
Karel Další den úplně na prd. Už se to táhne tři měsíce. Určitě. Přinejmenším. Vůbec nevím, co budu dělat. Prodat firmu? To nepřichází v úvahu. Zaprvé, kdo by ji asi tak koupil, když je v takovém stavu jako je. A za další, je to moje srdcovka. To my jsme ji s Pavlem vybudovali od píky. Začínali jsme (ano, přesně jako Steve Jobs a další velikáni) v jedné polorozpadlé garáži. Na začátku jsme neměli nic – jen obrovské odhodlání a vizi. Což se ukázalo být naprosto klíčové. Ihned jsme si určili naše gró – chceme, aby naši klienti byli nadmíru spokojeni. Tato základní myšlenka nás provázela pořád, možná i to je ten důvod, proč teď krachujeme. Náš zákazník, náš pán, to jsme vzali doslova. Dvacet pět let, tak dlouho nám to fungovalo. Pak se někde stala chyba. Od prvních náznaků této krize se snažím rozklíčovat, kde a jaká. Nedá mi to spát. Už ani Elton John, hrající z mého rádia v autě, mě nedokáže odtrhnout od těch myšlenek. A to jsem si vždycky ráno, při poslechu písně Rocket Man, užíval. Tu svobodu, kterou nám, celé naší rodině i našim zaměstnancům, firma přinášela. Tu hrdost a pýchu při myšlence na každého jednoho našeho pracovníka. A hrnuly se dokonce další a další nápady, jak firmu posunout, zase, co nejvíce přiblížit spokojenosti zákazníků. Rocket Man, no, tak si připadám, jen ta raketa má poruchu a nezávratnou rychlostí se řítí k zemi. Janě jsem nic neřekl. Nevysvětlil jsem, proč chodím jako tělo bez duše a myšlenky mi stále někde poletují. Proč? Hrdost, stud, možná. Já, jako hlava a přední živitel rodiny, jsem selhal. Kde se stala chyba! I v noci mi to nedá spát, převaluji se na posteli a nemůžu na to přijít. Prostě nemůžu. Dnes mi v práci Martin, jeden náš zaměstnanec, donesl buchtu. Prý, dejte si, pane řediteli, tu pekla moje žena. Rozinková, nejlepší na světě! A mě zaplavila vlna smíšených pocitů. Potěšení, že mě mí pracovníci mají rádi a strach, že je budu muset všechny propustit. Děkuju, Martine, je opravdu vynikající, jo a zítra chodit nemusíte, máte padáka. Nikdy mi nedošlo, že zodpovědnost za dalších dvacet lidí je tak tíživá. Musím to říct Janě. Ne se poradit, jak mám postupovat, ale sdělit jí to. Sdílené trápení je dvakrát tak menší, neříká se to? Jenže to moje mužské ego. A ano, opravdu se za to tak moc stydím. Já to zvoral. Já dopustil, aby se firma dostala do takových problémů. A jen já s tím musím něco udělat. Babo raď. Rocket Man, pořád tu píseň mám v hlavě a ačkoli neznám moc význam jejího textu, tak se přede mnou vynořuje takový obraz. Já v raketě, padajíc dolů. Do neznáma, do nejistoty, do temna. A s sebou beru všech dvacet mých tak milovaných spolupracovníků. Kéž bych mohl, třeba z nějaké koule věštecké, předpovědět postup, jak z toho ven. Nemám ji. A ani to neumím. Když jsem přišel domů, Jana už spala. Možná lepší takhle, před ní se totiž pořád držím. Samotného mě překvapuje, že nemá o ničem tušení.
Jana Probudila jsem se ještě dřív, než stačil zazvonit budík. Ohlédla jsem se na druhou stranu postele a, jaké překvapení, Karel nikde. Vím, že toho má teď v práci hodně, ale, nevím no, mrzí mě to. Chybí mi naše společné večeře, povídání si o tom, jaký jsme měli den, popíjení vína dlouho do noci. Svlékla jsem si tu novou saténovou košilku a je opravdu dokonalá. Sice nesplnila svůj primární účel, to ani nemohla, ale spalo se mi v ní krásně. Tak, rychlá sprška, jen lehká snídaně a hurá do fitka. Původně jsem si myslela, že cvičit takhle po ránu není dobrý nápad, trenér mě ovšem přesvědčil o opaku. A měl pravdu, takhle po ránu nastartovat tělo, vyplavit endorfiny a hned mám lepší celý den. Dokonce i únava se přestala objevovat. Můžu si dát oběd a hned vesele pokračovat v práci. „Dobré ráno, Jani, jak jste se dnes vyspala?“, vítá mě s úsměvem od ucha k uchu trenér Pavel. Už několikrát jsem přemýšlela, co asi bere. Přeci tak neustálá dobrá nálada není normální! Tak, standardně začínáme na běžícím páse, takový lehký klus, aby se prohřálo tělo. Následuje protažení a hurá na stroje. Nejdřív jdeme posilovat ruce. „Krásně vám to jde, Janičko.“, poznamená. A já si všimnu o trochu delšího pohledu, který mi věnuje. A Janičko? Tak mi přeci normálně neříká. Ne, to si jen namlouváš. Oproti němu jsi stará bába! Kolik mu tak může vůbec být? Hm, tak třicet, nanejvýš pětatřicet. Vypudím tuhle úvahu z hlavy a jdu posilovat nohy. Hodina uběhne jako nic, ostatně jako vždycky a loučíme se. Zase se na mě podíval trochu dýl! No, nic, jedu do práce, s úsměvem na rtech (ty hormony fakt dělají divy) a začínám vyřizovat emaily. Když v tom mi cinkne smska. Podívám se na mobil a trochu mne poleje horko. Trenér. Jani, mohli bychom spolu někdy zajít na kávu? Tak tohle mne opravdu přivedlo do mírných rozpaků. Popravdě docela větších rozpaků. Panebože, vždyť, když to vezmu kolem a kolem, on by mohl být můj syn prakticky. Teda, upřímně, ne, že by mi to nezalichotilo, jsem ale šťastně vdaná. Nebo alespoň po většinu času šťastně. To je jasné, že mě to napadlo. Jestli Karel nemá milenku. Nějakou mladší, hezčí, pružnější, reprezentativnější. Okamžitě jsem tu myšlenku zavrhla. Karel prostě není ten typ. Za to bych dala ruku do ohně. Samozřejmě mezi námi není ta vášeň, ta jiskra, co byla, když jsme byli mladší. Stále si ale perfektně rozumíme, dokážeme si povídat celé hodiny. A v sexu nám to taky funguje, protože oba víme, co se tomu druhému líbí a co má rád. A to je veliké bohatství. Karel by tohle všechno, co je mezi námi, nezahodil pro nějaké povyražení. Určitě ne. Tím jsem si na sto procent jistá. Proto smsku nechávám bez odpovědi. Cink, další zpráva. Tentokrát Karel: Jani, dnes přijdu domů dřív. Uděláme si hezký večer. Těším se. Pa. K. Tak tahle zpráva mne potěšila milionkrát víc. Konečně.Karel Dnes jsem ráno vstával opravdu brzy. Potřeboval jsem nutně na jednu schůzku, která by nám dost možná mohla zachránit krk. Jeden investor sleduje naši práci na internetu, dokonce měl takovou snahu, že se setkal s pár našich zákazníků. Sešli jsme se v kavárně, kde podávají i snídaně (mají tu vynikající croissanty s uzeným lososem, rukolou a čerstvým sýrem) a povídali jsme si asi hodinu. Nejdřív jsem mu objasnil situaci v naší firmě, a že tedy opravdu není vůbec dobrá. Pak mluvil on, jak se mu líbí naše práce, především pak péče o zákazníky. Podotkl, že dlouho takovou firmu neviděl, a že jich má pod palcem spousty. Sršelo z něj nadšení, snad i odhodlání. Avšak, když jsme se dostali k nějakému potenciálnímu řešení, zvážněl. Zdál se nejistý, rozmýšlel, jaká volit slova. „Pokusím se to nějak vymyslet, dobře?“, bylo to poslední, co mi stihl sdělit. Pak už uháněl na další schůzky. Byl jsem v rozpacích, radovat se asi bylo předčasné. Ale někde uvnitř mě svitlo malé světýlko naděje. Zatím jen zablikalo, to mi ale úplně stačilo. Třeba? Možná? Uvidíme. Dorazil jsem do práce a zase průšvih vedle průšvihu. Světýlko tam ale pořád bylo. Pustil jsem se s vervou do práce. Když jsem měl minutku čas, napsal jsem Janě, že dnes přijdu dřív. Už tak dlouho ji zanedbávám! Kdy naposledy jsem jí koupil květiny? Kdy naposledy jsme si někam vyrazili? Kdy naposledy jsme se pomilovali? Odpovědi na ty otázky mě bodaly u srdce. Ano, teď byla na programu dne pouze a jen firma. Zamyslel jsem se. I kdyby to s tím investorem nevyšlo a zbankrotovali bychom, je to konec světa? Naspořené nějaké peníze máme. Mohl bych si najít práci třeba. Samozřejmě bych tedy nebyl majitel ani ředitel, ale se svými zkušenostmi bych mohl být přínosem pro nějakou firmu. Je to tedy až tak hrozné? Jana je moje žena a ano, i po tolika letech ji stále miluji. Možná je tam nějaký strach, že když půjdu s pravdou ven, že mě třeba opustí. Že v jejich očích klesnu. Že už nebudu takový muž, jakého znala. Cestou domů jsem se stavil v květinářství pro tulipány. Žluté, ty ona totiž miluje. Hned, co jsem otevřel dveře našeho bytu, jsem ucítil pronikavou vůni. Hm, tipl bych to na plody moře na bílém víně. Pocit lásky k ní se ještě zesílil. „Ahoj lásko, něco jsem ti koupil“, podávám ji pugét. Zdálo se mi to, nebo se v jejím oku zaleskla slza? Neřekla nic, hřejivě se na mě usmála a šla do ložnice pro vázu. Cink. Aha, to je její telefon. Ač nerad, zahlédl jsem tu zprávu na displeji, telefon ležel totiž přímo přede mnou na stole. Co ta káva, vyrazíme někdy? Odesílatel Pavel Trenér. Ne, nehrklo ve mně. Znám ji. Navíc ta zpráva nic neříká. Já to vím, Jana je, i na svůj věk, velmi, velmi atraktivní žena. Místo toho jsem nám nalil víno, počkal až přijde s vázou a přisedne si a všechno jsem jí vyklopil. Všechno. Neříkala nic, jen poslouchala, a nakonec si stoupla a objala mě. „Všechno zvládneme. Spolu.“, pošeptala mi do ucha.
