text: Aleš Meduna
Vznik a rozvoj měst, jež vznikala v hojné míře za vlády posledních Přemyslovců, přináší zároveň rozvoj řemesel a obchodu. Jednotlivé obory řemeslníků se sdružovaly do organizací, jež označujeme termínem cechy. Nejstarší písemný pramen dokládající existenci cechu na našem území je statuta pražských krejčí z roku 1318. Předpokládá se, že cechy zde existovaly již dříve. Zkušenosti s řemeslnými sdruženími s sebou přinášeli němečtí kolonizátoři, a slovo „cech“ vychází z němčiny.
Hlavními funkcemi cechu byla organizace řemeslníků, jejich ochrana před konkurencí, řízení odbytu výrobků, dohled na jejich kvalitu, výchova tovaryšů i učitelů.
Vrcholné období rozkvětu cechů nastalo v druhé polovině 15. století a v první polovině 16. století, kdy sílila jejich mocenská pozice a míra jejich autonomie vůči vrchnosti. Zásadní zlom přišel v roce 1547, kdy král Ferdinand I. Habsburský v rámci trestu za stavovské povstání cechy z neposlušných královských měst zrušil. I po obnovení jejich privilegií už cechy nikdy nedosáhly tak silných mocenských pozic.
Cech měl vybudovanou organizační strukturu. Představitelé cechů byli volení cechmistři a ve funkci je potvrzoval purkmistr či jiný zástupce městské rady. Každý cech měl většinou několik cechmistrů s funkčním obdobím zpravidla jednoho roku. Velké a bohaté cechy vlastnily obvykle dům, téměř všechny pak svůj šenk. Obyvatelé města je poznávali dle vývěsního štítu se znakem řemesla. Cechovní záležitosti se řešily v rámci pravidelných shromáždění. Účast členů byla povinná, nepřítomnost některého z mistrů mohla znamenat přísnou pokutu či dokonce vyloučení. Shromáždění se konalo obvykle v sídle cechu. Začínalo slavnostním otevřením cechovní pokladnice, ve které se uchovávaly důležité dokumenty a peníze. Účastníci zaplatili členské příspěvky, přečetla se cechovní statuta, následovalo tzv. „domácí řízení“, při němž se probíraly záležitosti související s výkonem samotného řemesla. Řešily se též spory před cechovním soudem. Informace o průběhu jednání bylo zakázáno vynášet pod hrozbou vyloučení. Při shromáždění se často hodovalo a použité nádoby nesly znak cechu. Probíhaly též rituály přijetí učňů. Tento rituál měl daný řád, mistři byli například dotazováni, zda jsou jim známy překážky proti přijetí; tato otázka musela padnout třikrát.
V řemeslech pracujících s drahocennými materiály měli také svého kontrolora. Například zlatnický cech měl probíře, který užíval kontrolní puncovní značku k potvrzení jakosti drahého kovu. Soukeníci označovali kvalitu svého zboží cechovní plombou, papírníci vodoznakem, hrnčíři vtlačenou značkou na dno nádoby atd.
Členové cechu se účastnili většiny městských i církevních slavností, neboť to pro ně znamenalo příležitost reprezentovat své řemeslo na veřejnosti. Pořadí jednotlivých cechů v průvodu bylo pevně dáno. První chodili řezníci, za nimi zlatníci, kteří nesli modrou korouhev ozdobenou z jedné strany kalichem a z druhé strany třemi červenými štítky. Pod toutéž korouhví chodili též malíři a štítaři. Následovali platnéři (k nimž patřili rovněž helméři, kováři a zámečníci), jako čtvrtí šli v průvodu kožešníci, pátí krejčí, šestí ševci, sedmí nožíři a čepelníci, osmí pivovarníci, na devátém místě pekaři a mlynáři a desátí bečváři.
Mistrem v oboru se nemohl stát každý. Předně prokazoval původ z řádného manželství, často se vyžadovala záruka jiného, již stávajícího a váženého měšťana. Po předložení výučního listu se mohl pustit do vytvoření svého mistrovského kusu, jímž prokázal svou dovednost. Po splnění všech podmínek byl žadatel na cechovní schůzi slavnostně přijat za člena a složil přísahu na cechovní řád. Tím též získal právo zaměstnávat tovaryše. Mistr byl vázán pravidly, která byla zakotvena v cechovních stanovách. Týkalo se zejména dodržování městského práva a společenských norem. Po vážnějším prohřešku, například krádeži či cizoložství, následovalo vyloučení z cechu.
Na řemeslnické výrobě se podílely i ženy, zejména v oděvních odvětvích. Dívky mohly nastoupit do učení, stát se tovaryšem i mistryní. Až na počátku 16. století přišla změna v rámci snah o potlačení konkurence – docházelo postupně i u oděvních odvětví k zákazu členství žen v cechu. Nicméně ženy i nadále sloužily cechu jen jako levná pracovní síla. Zvláštní postavení měly manželky cechmistrů. Ty mohly vést prodej produkce svého muže a byly pod ochranou cechu. Takové ženy směly vést dílnu v mužově nepřítomnosti. Ještě výraznější roli zastávaly vdovy po mistrech. Někdy jim bylo umožněno, i když jen dočasně, vést po smrti manžela dílnu. Po čase ji mohla předat synovi, případně se znovu vdát. Nový manžel měl oproti jiným uchazečům o mistrovství, výrazně snazší cestu; někde mu byl sňatkem titul mistra udělen automaticky.
Přístup do cechu byl zpočátku poměrně snadný; platilo pravidlo čím více cechmistrů, tím lépe. Například ve stanovách soukeníků jihočeských Vožic se píše: „… příchodný host, chtěl-li by přijíti k mistrovství, má býti přijat od mistrů beze vší omluvy…“ Postupem času, když počet řemeslníků vzrostl, se cechy uzavíraly a členství v nich se stávalo obtížnější. Definitivně byly cechy zrušeny rakouským živnostenským řádem roku 1859.
