text: Pavel Troják
Spousta pohádek nás seznamuje s hodnou a atraktivní princeznou, která pasivně vyčkává na svého zachránce v nelehké situaci. Ačkoliv se tento narativ může jevit jako neškodný, zejména když vyústí ve šťastný závěr, má své problematické stránky. Často podněcuje k stereotypům v chápání rolí žen a mužů. V příběhu o Sněhurce je hlavní hrdinka obelhána zlou čarodějkou, a její návrat k životu je možný pouze díky princi. Šípková Růženka neumí ukončit svůj dlouhý spánek sama a ke svému probuzení vyžaduje polibek. Popelka je přijímána jako oběť nemilovaných sester a beze stížnosti akceptuje svou situaci, pouze aby nakonec ztratila svůj střevíc na bálu a čekala na svého zachránce v podobě prince.
I když existují novější příběhy, které tento tradiční vzorec narušují, a jejich počet je na vzestupu, tradiční pohádky a jejich poselství nesou určitá rizika. Jsou oblíbené mezi dětmi i dospělými, ale jejich narativy mohou být zavádějící. Podle feministické literární teoretičky Terezy Jiroutové Kynčlové může být Šípková Růženka v pohádce prezentována jako hlavní postava, protože název pohádky je po ní pojmenován. Avšak ve skutečnosti je to princ, kdo dominuje ději. Jiroutová Kynčlová zdůrazňuje, že princ je tím, kdo prochází zkouškami, růstem a učením, zatímco Růženka je zobrazena jako postava ovlivněná vnějšími okolnostmi.
Mnoho pohádek vykresluje obraz nádherné princezny a statečného prince. Tyto archetypy jsou často odrazem společenských názorů, kde mužům jsou často připisovány vlastnosti jako akčnost, odvaha a iniciativa, zatímco ženy jsou prezentovány v kontextu krásy, naivity, zranitelnosti a závislosti na mužích a jejich ochraně. Jiroutová Kynčlová upozorňuje na problematiku, kdy je ženská pasivita oslavována jako ideální ženská charakteristika. Zdůrazňuje, že takové zobrazení ženských postav je metaforou žen, jež jsou podrobeny vnějším okolnostem a nemají kontrolu nad svým tělem, osudem nebo vlastním životem.
Příběhy, které jsou nám prezentovány od dětství, mají silný vliv na to, jak děti vnímají genderové role. Alice Neikirková z Univerzity v Newcastlu zdůrazňuje ve svém článku, že pohádky, s nimiž se děti setkávají, mohou formovat jejich představy o tom, jak by se měly chovat, v závislosti na tom, zda jsou holky nebo kluci. Toto tvrzení je podloženo výzkumem z Německa z roku 1990, v němž bylo zahrnuto téměř 2 500 dětí ve věku 8–10 let. Výsledky ukázaly, že pokud byl úvod pohádky takový, že nějakým způsobem omezoval nebo poškozoval hlavní postavu, děti volily za hlavní postavu ženu. Pokud však pohádka začínala postavou, která se vydávala na dobrodružství, děti často zvolily mužskou postavu.
Vzhled, zejména krásný obličej, je dalším typickým prvkem pro postavy princezen v pohádkách. Obvykle slouží jako ukazatel toho, kdo je dobrý a kdo zlý. Mladí a krásní jsou často ztotožňováni s dobrými postavami, zatímco ti, kteří jsou oškliví nebo starší, jsou často zobrazováni jako zlí. Příkladem může být zobrazení zlých sester v pohádce o Popelce nebo macechy ze Sněhurky, která je posedlá touhou být nejkrásnější a je připravena svou krásnou nevlastní dceru kvůli tomu zahubit. Tereza Jiroutová Kynčlová upozorňuje, že v pohádkách je krásný vzhled často vnímán jako synonymum pro dobro, zatímco stáří nebo fyzická nehezkost jsou spojovány s negativními kvalitami a často představují hrozbu, většinou pro mužského protagonistu.
Kynčlová také zdůrazňuje, že v pohádkových vyprávěních se často setkáváme s omezením ženské svobody a tělesnosti, například v podobě postav, které ztrácí schopnost mluvit, proměňují se v kámen nebo upadají do věčného spánku. Podle studie z roku 2003 zhruba 17 procent pohádek podněcuje mladé dívky k nedůvěře vůči jiným ženám. V těchto pohádkách je důraz kladen hlavně na dosažení fyzické krásy a následného štěstí s ideálním partnerem, kterého ostatní ženy v pohádce obvykle chtějí pro sebe.
Kynčlová dodává, že z feministické perspektivy je klíčové podotknout, že pohádky obvykle prezentují jen částečný a povrchní obraz vztahů. Pohádky často končí svatbou, ale neřeší, jak se vyvíjejí vztahy mezi princem a princeznou, nebo podobnými páry, po tomto společenském aktu. Tereza Jiroutová Kynčlová zdůrazňuje, že ani pro dívky, ani pro chlapce by neměl být konečným cílem jen romantický sňatek, jak je často zobrazován v pohádkách. Místo toho by se mělo klást důraz na kvalitní, rovnocenný a zdravý partnerský vztah. Kynčlová také upozorňuje, že myšlenka dokonalé a věčné romantické lásky je často nereálným ideálem, který může bránit lidem v odchodu z nezdravých vztahů.
Co se týče otázky, zda jsou pohádky škodlivé, Kynčlová argumentuje, že nejsou. Podle ní jsou problémové spíše postoje dospělých k pohádkám. Kritické je, když dospělí považují pohádky za skutečnost, ať už se jedná o idealizované sny nebo noční můry, a když o nich s dětmi nerozmlouvají. Je důležité, aby byly pohádky přizpůsobeny věkovým potřebám dětí. U nejmladších je vhodné jasně definovat koncepty dobra a zla a vytvářet tak pocit jistoty. U starších dětí je již možné otevřít diskusi o složitějších etických dilematech a volbách, které postavy v pohádkách činí. Pohádky mohou fungovat jako jakýsi společenský simulátor. Pokud chceme, aby se děti lépe orientovaly ve složitém světě, je důležité vést s nimi dialog o tom, jak vnímají rozhodnutí a akce postav v pohádkách, co je na těchto příbězích oslovuje a co naopak ne, a především proč.
