Monolog

Pavlíny Kravcivové
Jo, jo… Klára. To jméno, to samotný slovo… hořkosladká chuť, přímo tady, na jazyku. Nejdřív sladká, pak zhořkne. Láska mýho života? No, nejspíš jo. Bude to kolik… dvanáct let? Jo. Dvanáct kurevsky dlouhejch let.
Půjdeš s náma na drink? Hele, nevim… musíme se ještě učit ne, pozítří máme tu zkoušku z angličtiny. Dělej, vole, to dáš ne, dáváš všechno levou zadní. Ok, jdeme do baru.
Jeden drink, druhej, třetí, pátej, desátej. Už jsem tak jako na hraně a pak mi zrak spočine na baru. Vidím ji jen zezadu, dlouhonohá, jako fakt může někdo mít takhle dlouhý nohy? Nechápu prostě a nevim, jestli je to množstvím alkoholu nebo tim, co vidím.
Blondýnka. Jaaaaj. Tak jako jsem posilněn, jdu za ní. A ani nemám nejmenší tušení, že tenhle zlomovej okamžik mi změní celej život. Klára. Ahoj, já jsem Klára. Milan, těší mě. Bum a pak to jede šílenou rychlostí.
První rande a než se naděju, bydlíme spolu na koleji. Ona studuje práva, ze mě má být učitel. Společně zdoláváme zkouškový, společně hledáme práci, budujeme. Náš život.
Kam jdeš? Ptá se nevinně. S kamarádama, jen tak na chvilku posedět, mám toho teď ve škole až nad hlavu. Víš, ta žačka, co jsem ti o ní říkal, jak se poškozuje. Budeme to řešit s rodičema. Docela mě to zasáhlo. Vypadá prostě úplně, jak to říct, v pohodě. Divný viď. Tak se potřebuju trochu odreagovat, víš? Oukej no. Jak chceš.
Sakra, když ženská řekne, jak chceš, tak to je jak varovnej poplach ne? Jak chceš. To nikdy nemůžeš udělat to, co fakt chceš, že jo? Každopádně nemám kapacitu to nějak řešit a jdu.
Vracím se kolem půlnoci, fajn, pomohlo to. Sedí v křesle, v obýváku a potmě. Co si jako myslíš, že děláš? Že mě necháš doma samotnou? Víš, jak jsem se, do prdele, o tebe bála? Točko už neuděláš. Slibuješ?
Klára. Musím jí napsat dopis.
Kláro, miloval jsem tě. Od prvního pohledu jsem věděl, že je nám souzeno spolu zůstat. Navždy. Než jeden z nás zemře. Splnilo se to?
Kam jdeš? Co tam budeš dělat? Miluješ mě pořád? Do prdele, já chci, abys udělal tohle a ne tamto. S kým si myslíš, že mluvíš? Chci pro tebe to nejlepší, to přeci víš motýlku, ne? Tak tohle už stačí. Už nemůžu prostě chápeš? Vůbec se nechováš, tak jak chci!
Pak jsi mi dala první facku. Pak další, další. Já? Styděl jsem se. Nemohl jsem tě uhodit zpět, takovej fakt nejsem. A stupňovalo se to. Řezná rána, jasný to byla nehoda. Sice jsem měl půlku obličeje od krve a na pohotovosti jsem řekl co, že jsem kurva nešikovnej. Začínal jsem se tě bát. Výhružky, když ode mě odejdeš, zabiju se, rozumíš mi? Jsi uplně neschopnej, kdo si myslíš, že by s tebou byl? Můžeš bejt rád, že s tebou ještě jsem ty nulo!
Kláro, já už nemůžu. Vždyť to je uplně normální domácí násilí! A jak to mám řešit? To tě rozpálilo do běla. Začala jsi řvát, kousat mě a mlátit. Odhodil jsem tě na sedačku. Bouchla ses do hlavy. Kurva, zabil jsem tě!
Kláro, odpusť mi to. A teď se musím spakovat, než na to přijdou policajti. Sbalit a zmizet. Někam. Někde. Znovu. Od nuly.

Samoživitelka
Víš, Klári, někdy to fakt není jednoduchý. Ale jako vůbec. Mám pocit, že jsem na všechno sama. A taky vlastně i jsem viď. Beátko, prosím tě, vypni ten tablet a běž se koupat už. Takže mám prostě pocit, že jen práce, škola, kroužky, výlety a pak nic. To víš, že mi někdo chybí. Někdo, kdo by mě objal, řekl mám tě rád, dal si se mnou večer víno. Když jsme u toho vína, naleju ti ještě jednu sklenku? Nebo pospícháš někam? Tak jo. Já si dám asi taky ještě jedno. Ono to není jako pořád blbý. Třeba nedávno jsem dostala v práci nějaký bonusy a udělaly jsme si s Beátkou výlet. Jely jsme na Máchovo jezero, na prodloužený víkend. Byly jsme na Bezdězu, v muzeu Čtyřlístku a na kolech. A bylo to fakt moc fajn. A víš co mi řekla? Jeden večer ležíme, povídáme si, po večeři najedený a ona povídá: „Mami, my se vlastně máme moc fajn, co říkáš?“ To mě tak zahřálo u srdce. Krásný to bylo. Beo, koupat ale už! Seznamky? To víš, že tam jsem. Ale když už se mi nějakej chlap líbí a chvilku si píšeme, tak potom, co mu řeknu, že mám Beu, se odmlčí. Já tomu jako rozumím jo. Ono asi dělat někomu strejdu, jako ta představa, asi taky není úplně ok. No, a nebo jim jde jen o sex. Což z nich, naštěstí, vyleze po pár zprávách. Nedávno jsem měla dvě rande. Dokonce v jednom týdnu. A? Katastrofa. S jedním jsme si byli sednout v restauraci a já si dala polévku a vodu z kohoutku. A představ si, on mě to nechal zaplatit! Jako znáš mě, já fakt nejsem žádná zlatokopka, ale prostě tohle? Jako halo? A ten druhý jo, tak ten si nechal koupit kávu do kelímku a hodinu, upozorňuji celou hodinu, pořád mluvil o tom, jak vyrábí nějaký horolezecký náramky. Klári, víš jaká jsem, že jako jsem docela upovídaná, a tenhle týpek mě nechal říct asi tři věty. Za hodinu. Vymluvila jsem se, že mi píše dcera, a že už musím domů. Ale teď si píšu s jedním, jmenuje se Jakub a vypadá to zatím moc hezky. Je to takový milý, nenucený, přirozený. Máme se vidět až za čtrnáct dní, tak uvidíme, co z toho vyleze. Hele jako víš jak, já na nic nespěchám. Jsem sama už přes čtyři roky a já i Beátka, jsme si tak nějak zvykly na to, že jsme samy. Bylo by asi hezký, mít se na koho těšit, ale já jsem docela spokojená tak, jak je to teď. A rozhodně teda nebudu s někým jen pro to, abych nebyla sama, tak to fakt ne jako. Jak jsem ti říkala už, někdy je to fakt těžký. Pak mi ale Bea řekne, mami, ty jsi ta nejlepší maminka na světě a miluju tě víc než celej vesmír krát nekonečno. A všechno je zalitý sluncem. Miluju ji. Však to víš, máš to s dětmi stejně. Jsem ráda, žes dneska přišla. Beo, běž už do té koupelny!