text: Aleš Meduna
Dr. Karel Kramář, první československý premiér, působil půlstoletí v české politice a na půlstoletí se po něm po jeho smrti slehla zem. Nepřehlédnutelná charismatická osobnost první republiky je dnes v běžném povědomí spjata pouze s pražskou vilou, kterou nechal vystavět. Trochu málo na osobnost jeho formátu. Důsledný odpůrce Beneše a Masaryka, emotivně založený člověk, který se rychle dostal na vrchol, aby stejně rychle zažil pád. Muž, který marně volal před nebezpečím sovětského bolševismu, politik, který se považoval za samozřejmého nástupce T. G. Masaryka. Nedělejme však účet bez hostinského a podívejme se na příběh prvního muže prvního kabinetu.
Narodil se na Štěpána roku 1860 ve Vysokém nad Jizerou. Měl čtyři sourozence, ani jeden z nich se nedožil školního věku. Zájem o politiku měl od dětství: „Zaklínal mne můj otec, abych nemyslil na politiku, šel na reálku a věnoval se praktickému životu, že budu šťastnější… Já zůstal neoblomným, nepovolil jsem, můj zápal pro politiku byl silnější… A nebylo mně ještě 12 let.“
Na malostranském gymnáziu studoval s celou řadou studentů z balkánských zemí. Sledoval události na Balkáně a přípravy protiosmanských povstání. V mladém Kramářovi ožívá jeho budoucí vzpěněná slovanská krev. Ačkoliv byl vzorným studentem, z mravů dostával pouze chvalitebné hodnocení. Důvod? Podle jeho spolužáků nedostatečná loajalita k habsburské monarchii a účast na vlasteneckých manifestacích. Na studia práv se vydal rovnou do Berlína a po prvním semestru do Štrasburku. Roku 1884 byl promován doktorem práv. Titulu si velmi vážil a s titulem se prakticky vždy podepisoval. Advokátskou praxi však nevykonával. Na podzim 1884 se zapsal v Paříži na École libre des science politiques. Byl vůbec prvním českým studentem této školy, která měla vychovávat budoucí diplomaty. Do politického života vstoupil po téměř pětileté mravenčí práci ve vídeňských archivech. Studoval tehdy ještě málo známou činnost dvora od poloviny 18. století a zřetelně zmapoval porušování právní kontinuity s Českým královstvím a fakt, že právě české země finančně vydržují Rakousko a Habsburky. „Seděl jsem denně v archivech od 9 hodin… Nepřál jsem si ani větších prázdnin.“
Na jaře roku 1890 se vydal na první velkou cestu po Rusku. Byl udiven tím, že západní Slované znají velmi dobře západní Evropu, ale slovanský východ je jim téměř neznámý. Navždy a zcela nekriticky propadne Rusku a v osobě vdané Naděždy Nikolajevny Abrikosovové zde najde i životní lásku. Jejich intimní vztah byl poměrně skandální. Naděžda byla vdaná, měla čtyři děti a hlásila se k pravoslavné církvi. Roku 1893 definitivně opouští rodinu a o sedm let později dosáhla rozvodu. Svatba Kramáře s Naděždou Nikolajevnou proběhla na podzim 1900 na Krymu. Jejich manželství bylo šťastné.
27. prosince roku 1890 oslavil své třicáté narozeniny a dosáhl tak věkové hranice pro možnost být volen do Říšské rady. Po volbách v březnu následujícího roku usedne za mladé Čechy do poslanecké lavice. Kramář se za Rakousko-Uherska nestal z vlastního rozhodnutí členem žádné z vídeňských vlád, přestože čeští zástupci se tu střídali. Když se císař František Josef I. dokonce při jmenování Beckovy vlády (1906) ptal, kde je Kramář, premiér mu odpověděl: „Veličenstvo, dr. Kramář je perla, nechce se dát vsadit do obruby žádného ministerstva.“ Kramář se za každou cenu snažil zabránit projevům loajality k habsburské monarchii a dynastii ze strany českých politiků.
Mezinárodní situace na počátku 20. století nebyla v Evropě příliš klidná, ba naopak. Zejména na Balkáně roste boj národů za samostatnost pod nadvládou Osmanské říše. Tamní situaci bedlivě sledoval i Kramář a ještě před vypuknutím první světové války prohlásil tato prorocká slova: „Kdyby v Rakousku zvítězily německé myšlenky a Rakousko šlo na Balkán… pak nezůstane doma ani jeden stát a z tohoto malého bojiště na Balkáně stane se evropské bojiště všech národů a následkem toho bude katastrofa pro všechny…!“ 15. května roku 1915 se nastěhoval do své nové vily naproti Chotkovým sadům. Pohodlí šestapadesáti skvostně zařízených místností si dlouho neužil, již o šest dní později byl zatčen. „Cítil jsem nevýslovné hluboké ponížení, že mne, který jsem byl kdysi jedním z vůdců parlamentní většiny, který byl znám v mnohých politických kruzích Evropy, že mne hodí do smradlavé cely, jako sprostého vraha nebo zloděje…“
Později zatčený dr. Alois Rašín byl překvapen, jak zle Kramář vídeňskou celu snášel. 3. června roku 1916 byl navzdory vynikající obhajobě spolu s Rašínem uznán vinným ze zločinu velezrady a odsouzen k trestu smrti pověšením. Odvolací řízení, které skončilo 20. listopadu roku 1916, potvrdilo původní rozsudek. Chyběl již jen podpis císaře. Ten však 21. listopadu umírá. Jaké štěstí měli dva přední čeští politici, Kramář i Rašín… 5. ledna následujícího roku bylo oznámeno rozhodnutí o udělení milosti nového císaře Karla I. Kramářovi byl rozsudek snížen na 15 let žaláře, Rašínovi pak na 10 let, v červenci pak obdrželi amnestii. Kramář odmítl návrhy, aby šel poděkovat císaři a jeho návrat se změnil v triumfální cestu, neboť v Praze bude vítán jako jeden z vůdců národa.
Kramářova vize jednotné Slovanské říše, jak ji vyjádřil v její Ústavě, měla zahrnovat území Ruska, českých zemí, Polska, Bulharska a Černé Hory. Tato idea se však nesetkala s příliš velkou podporou a po vypuknutí první světové války vzala zasvé. Pád carského režimu v Rusku a nástup bolševismu vyvolal u Kramáře tvrdou kritiku a obavy o vliv komunistů na mezinárodní situaci. Ani tentokrát se nemýlil…
9. února 1918 vznikla státoprávně demokratická strana, jejím předsedou se stal právě Kramář a zůstal jím až do své smrti. Události revolučního roku 1918, konce první světové války, přináší strmý postup. V říjnu 1918 vzniká samostatný československý stát. V listopadu byl Revolučním národním shromážděním zvolen Karel Kramář prvním ministerským předsedou. Jeho ústy byl slavnostně rod habsbursko-lotrinský zbaven všech práv na český trůn. 8. ledna roku 1919 došlo k další závažné situaci v Kramářově životě. Přežil pokus o atentát spáchaný mladým komunistou Šťastným. Kulka Kramáře nezasáhla díky tomu, že měl těžký zimník, naditou peněženku a šle. „Nemyslel jsem si, když jsem unikl rakouské šibenici, že budu první v Československé republice, na koho se bude střílet…“ Prohlásil Kramář po události.
Ve funkci předsedy vlády setrval necelý rok, do července roku 1919, kdy jeho vláda padla po obecních volbách, které skončily neúspěchem Kramářovy strany. Zahořklosti a pocitu zneuznání se Kramář již nikdy nezbaví. Odmítne místo velvyslance, funkci předsedy Senátu, marně čeká na příležitost vrátit se do křesla premiéra, o vysněném úřadu prezidenta nemluvě. Ponechal si pouze funkci poslance Národního shromáždění. Po úmrtí manželky Naděždy roku 1936 čekala zlomeného a těžce nemocného Kramáře ještě jedna bolest, když mu ji katolický farář odmítl pohřbít v rodinné hrobce ve Vysokém nad Jizerou s tím, že byla pravoslavného vyznání. Dr. Karel Kramář, politik, diplomat, právník, první ministerský předseda samostatného československého státu zemřel v květnu 1937 a podle jeho přání byl pochován v kryptě pravoslavného kostela na Olšanech vedle své milované manželky.
