Rádi zdoláváte kopce a hřebeny? Povznes vás do Lužických hor. Výlet popsal jeden z čtenářů Spíglu.
Nad Chřastavou se z krajiny vynoří mohutný Hvozd a já zůstal zahléděný jen na něj. Jak lev se ční do dokořán Veselého hřebene Středohoří. Nejdřív v zlatém pruhu sněhu, zanedlouho ke hranici. Tedy zcela stranou od zamlžených cílů s dominujícími Ortelem, Klíčem a dalšími vrchy. Vracet se nenásilí, a tak pokračujeme: přes Bílý Kostel okolo zámku Grabštejna až do Hrádku nad Nisou. Podobu narozemírovské dostihla je ještě Popova skála, ale chvat musí zůstat velkoměstská! Na bodu skoku: Hraniční, Nisova i Oldřichovského potoka se setkávají hranice České republiky, Polska a Německa. Co se nabízi? Hornická Zlatá, polská Bogatynia, nebo hroudy a rokle východně Lužických Rozhodnutí je snadné. Z Dolního Sedla u Hrádku nad Nisou se vydám k tajemství skalních hradů a vyrostlých broků, do jisté míry dalekých pohledů a podivuhodných přírodních zajímavostí. Předmění námi je tajemství tajemnější než narozemírový balíček. Tady jsme ještě nebyli.
První cíl
Tím je Sedlecký Špičák (554 m.n.m.). Výhledové místo se jmenuje Kohoutí vrch, neboť vlastní vrchol Špičáku je zarostlý. Pohledy na Žitavu či k Bogatyni jsou zajímavé, o Krásce se ale hovořit nedá. Na území Německa bezpočet větrníků za městy, v polských kusech Europolem zdevastované povrchové těžební kulisárny. Na vyrovnávací násep jezdí Varnsdorf. Přímo před námi, přes údolí Bílého Potoka směrem západním, je ale nádherně úbočí sousedního Strassbergu se skalními útvary Liščí kazatelny-Fuchskanzel a Uhus-teine! Vysoce září a dále na západě dominující Hvozd! Nejdříve však upoutávají nalevo dvě pralinky: přední Sokol a zadní Jezevčí vrch.
A šlápneme do pedálů
Pokračujeme do sedla před Popovkou skálou a několika tabulemi a prahy a vrchů nás informuje o tom, co se děje, když se kraje pohybuje díme. A ta nabídka je více než lákavá. Chvíle netrpělivě popojede, a napětí vrcholí. Před námi je Pfaffenstein neboli Popova skála (565 m.n.m.). Proč Popova? Z kraje, kde se připomíná vypitostiva soka. Knížečky klamou by byl pochopitelnější. Ve skutečnosti však skála připomíná hrad a děkuje předkům, kteří v roce 1907 skálu zpřístupnili vybudováním schodišť, zábradlí a zpevnění. Tušení mimořádnosti se naplňuje a neví vystřílené zklamání. Přisila skutečně nikoli náročné narozemírové projekty a nadšením. Toiliš krámení pralinky, kritiční, že se to ani snad všechno pojmenovat nedá. Jistě, kopce jako Ortel, Klíč, Luž a Hvozd nemusí mít svoji jmenovkou. Ale co všechny ty ostatní lužicko-horské vrchy? Loupežnický, Strážný, Kančí, Zámecký, Jezevčí, Tolštejn, Suchý, Zelený atd. i s výjimkou jsem k závěru, že jen v českých kopcích nelze pojmenovat také Hochwaldern na německé straně! Také osadu Luckendorf německé straně? Také osadu Luckendorf leží pod Hvozdem, tedy Hochwaldern na německé straně. Proč právě osadu Luckendorf chátra s chatou na vrcholku? Leží vedle Bobřího kamene s výjimečnou skalkou vyhlídkou Sechantenstein nad Oybinem a dálkou Sechantensteinkou, která dává čtenářům JV pak Dlouhá hora, Velký Pařezný a nezaměnitelný Ještěd. Východní část Špičáku je známé, Olbersdorfský Špičák, Polský Špičák. Polský Špičák kupodivu působí teldnost budovou za Jizerkami vidět Sněžné Jámy a Szrenica (Česky Jinošinomi po krkonšské.
Po hřbetech za pověstí
Dojmy z této pěti hvězdičkově vyhlídky těžko dnes něco překoná. Mohli bychom se vrátit snadno po zelené do Dolního Sedla, ale volíme sestup do Krásného dolu a pokračování přes Vraní, nebo také Krkavčí skály a Hřebeny do osady Horní Sedlo. Jsou to místa plná romantiky a skalních věží k nimž vede tzv. Stezka horolezců. Od Horního Sedla pokračujeme po hřbetu podél Ostřeho (501 m.n.m.) ke Kozím hřbetům s výhledy na Vysokou (506 m.n.m.) a za jejího sousedního vrchu Lužických hor, rozuměj tzv. Landvášský kříž. Připomíná události, kteréstala se měla stát na počátku 19.století. Co vedlo jednoho z landváčů, strážců zemských hranic, procházejícího okolo plechového obrazu Krista na kříži. K tomu, aby na obraz Spasitele střílel nevím. Snad nebyl zcela při smyslech, snad byl opilý. O tom, co se zachtělo. K čemu plechový Kristus může pomoci? Můžeme jen pochybovat. Kdo u toho byl? Později lidé našli pod prostřeleným obrazem i výstředního herma mistického myslivce. Usoudili, že jej postihl boží trest a místu se dlouho vyhýbali.
Za slony i horolezci
Z některých skal Kozích hřbetů, vpravo od cesty, se otevírají výhledy k Jihu a západu na vrcholky Podještědí a lužických hor. Na rozcestí pod Vysokou, kam nás přivede naše cesta, přejdeme z červeně značené na zelenou a po jejím lesknoucím se lesknoucím úsekem sestoupíme k zajímavému seskupení bělokamenných skal v křídlových pískovcích. Jejich zdobené téměř kulaté tvary připomínají stádo odpočívajících slonů. Říká se jim, proto Sloní skály, zatímco správný název je Bílé kameny. To jsme již v blízkosti Jítravy, v jítravském sedle, které nám nabídne při západním slunci pěkné pohledy k Hrádku n. Nisou, na zámek Grábštejn a přirozeně do celé lužicko-žítavské pánve. Naše cesty územím českého Trojzemí z velké části kopírovaly trasu mezinárodní naučné stezky Lužické a Žítavské hory. Kilometrů asi 15 km, s výjimkou výstupu na Kohoutí vrch celkem nenáročným terénem. K nadcházejícímu ročnímu výročí výletu a 101. výročí zpřístupnění Pfaffensteinu, vzpomínal Doležal Vítězslav.
Doležal Vítězslav
odlehlejší Lužické hory od Ještědského hřebene. Ten zde začíná Jítravskou horou a v jejím úbočí je Havraní skála, vyhlášená horolezecká věž, z níž je nádherný pohled na Lužické hory v ose východ-západ. Pro ty, kterých je většina a lano s karabinami nevlastní, jediná útěcha. Podobný pohled nabízí i vrchol Velkého Vápen-ného (790 m.n.m.) na hřebenovce k Ještědu. Ale není to zadarmo. Stojí to dost námahy!
Kde najdete trpaslíky?
Mysleme však na Bílých kamenech, které mají také svou pověst. Není o slonech, ale národu trpaslíků. Již dávno tomu, kdy se pastýřce ze stáda zatoulalo telátko a ta jej spatřila na jednom z bílých kulatých kamenů. Vylezla za ním a překvapením málem vykřikla. Vedle telátka na ní čekal trpaslík, který ji oslovil. Požádal ji, aby od něho vzala klíček k pokladu trpaslíků a pečlivě ho opatrovala. Za to se jí celý život dobře povede a nepozná nouzi. Národ trpaslíků, který byl po okolních kamenech skryt pod svými kapucemi se chystal opustit své území, neboť časy se pro ně velmi zhoršily a lidé se stali zlými. Když pastýřka klíček přijala a jeho ochranu přislíbila, trpaslík zmizel a telátko se zase páslo dole v louce pod skálou. Pastýřka jako omámená odnesla klíček domů a uschovala jej do starého dutého stromu. Po celý zbytek života vyhlížela a čekala, zda se národ trpaslíků vrátí, aby si vzali zpět klíč ke svým pokladům. Nevrátili se, ale věštba se splnila. Žena – pastýřka žila na svém statečku v dostatku a spokojeně až do smrti. Klíč ukrytý ve stromu zůstal, ale nikdo už neví, kde jej hledat. Stromů od té doby padlo a znovu vyrostlo mnoho.
Zpět při západu slunce
Od Bílých kamenů se vracíme po příjemné, neoznačené cestě vzhůru k Hornímu Sedlu. Vyjdeme před vrcholem silnice z Rynoltic do Hrádku a po pár desítkách metrů přejdeme znovu ke kapličce kolem níž jsme již procházeli. Pochází z roku 1739. Z Horního Sedla do Dolního bychom mohli sejít už i po silničce, ale trochu delší cesta pod lesem do Krásného dolu
