GPS: Loc: 50°49‘0.935“N, 14°58‘7.811“E
Stalo se vám někdy, že jste při cestě pomysleli, kam asi dojedete, když nebudete měnit směr a zůstanete ve svém pruhu, dokud to půjde? Ale někdy to může být i naopak. Vy chcete zůstat v pruhu, ale v cestě je překážka… I tak si můžete udělat pěkný výlet!
Nejdřív do Chrastavy
Nad Chrastavou se z krajiny vynořil mohutný Hvozd a já zůstal zahleděný jen na něj. Jak kochající se pan doktor z Vesničky mé střediskové. Nechtíc zůstávám v pravém pruhu, směřujícím ke hranici. Tedy zcela stranou od zamýšlených cílů s dominujícími Ortelem, Klíčem a dalšími vrchy. Vracet se nenosí štěstí, a tak pokračujeme přes Bílý Kostel okolo zámku Grabštejna až do Hrádku nad Nisou. Podobu narozeninového dortíku je třeba rychle poupravit, ale chuť musí zůstat vyjímečná! Na bodu Trojzemí, soutoku Nisy a Oldřichovského potoka se setkávají hranice České republiky, Polska a Německa. Co se nabízí? Německá Žitava, polská Bogatynie, nebo hvozdy a rokle východních Lužek. Rozhodnutí je snadné. Z Dolního Sedla u Hrádku nad Nisou se vydáme k tajemným skalním věžím uprostřed lesů, do míst dalekých rozhledů a podivuhodných přírodních zajímavostí. Přede námi je tajemství tajemnější než narozeninový balíček. Tady jsme ještě nebyli.
První cíl
Tím je Sedlecký Špičák (554 m.n.m.). Výhledové místo se jmenuje Kohoutí vrch, neboť vlastní vrchol Špičáku je zarostlý. Pohledy na Žitavu či k Bogatynii jsou zajímavé, o kráse se ale hovořit nedá. Na území Německa bezpočet větrníků za městy, v Polsku krajina zdevastovaná povrchovou těžbou pro elektrárnu Turow. Na severozápadu je vidět vrch s rozhledneou Breiteberg a poblíž ležící Varnsdorf. Přímo před námi, přes údolí Bílého Potoka směrem západním, je ale nádherné úbočí sousedního Strassbergu se skalními útvary Liščí kazatelny-Fuchskanzel a Uhusteine-Výřích skal a dále na západě dominující Hvozd. Nejvíce však upoutají nalevo dvě pralinky: přední Sokol a zadní Jezevčí vrch.
A šlápneme do pedálů
Pokračujeme do sedla před Popovou skálou a několik tabulí s profily hor a vrchů nás informuje o tom, co uvidíme, když do kraje pohledíme. A ta nabídka je víc než lákavá. Chvíle netrpělivé chůze, a napětí vrcholí. Před námi je Pfaffenstein neboli Popova skála (565 m.n.m.). Proč Popova v kraji, kde popa nepotkáme ví sotva kdo. Kněžský kámen by byl pochopitelnější. Ve skutečnosti však skála připomíná hrad a děkujme předkům, kteří právě sto let před naším příchodem, v roce 1907 skálu zpřístupnili vybudováním schůdků, zábradlí a zpevnění. Tušení mimořádnosti se naplňuje a není vystřídáno zklamáním. Přišlo skutečné, nefalšované narozeninové překvapení a nadšení. Tolik krásných pralinek, krtičin, že se to ani snad všechno pojmenovat nedá. Jistě, kopce jako Ortel, Klíč, Luž a Hvozd nemusí mít svoji jmenovku. Ale co všechny ty ostatní lužickohorské vrchy? Loupežnický, Strážný, Kančí, Zámecký, Jezevčí, Trávnický, Suchý, Zelený atd. A to se díváme jen k západu. Krom českých kopců nelze nezmínit také osadu Lückendorf ležící pod Hvozdem, tedy Hochwaldem na německé straně. Proč právě osadu Lückendorf? Nad ní se rozprostírá skalní hřbet Brandhöhe, s výjimečnou skalní vyhlídkou Scharfenstein nad Oybinem a dalšími vyhlídkami, křížem a chatou na vrchu Töpfer. Lázně Oybin se svoji parní úzkokolejkou, hradem a věncem skal okolo se přímo vnucují jako další cíl pro toulky Trojzemím. Víc k jihu je vidět Velký a Malý Jelenní vrch u Hamru na Jezeře, Ralsko a Tlustec, na JV pak Dlouhá hora, Velký Vápenný a nezaměnitelný Ještěd. Východ patří Jizerským horám, Smrku, Oldřichovickému Špičáku a Ptačím kupám. Pokud je dobrá viditelnost budou za Jizerkami vidět Sněžné Jámy a Szrenica (česky Jínonoš) v Krkonoších.
Po hřbetech za pověstí
Dojmy z této pěti hvězdičkové vyhlídky těžko dnes něco překoná. Mohli bychom se vrátit snadno po zelené do Dolního Sedla, ale volíme sestup do Krásného dolu a pokračování přes Vraní, nebo také Krkavčí skály a Hřebeny do osady Horní Sedlo. Jsou to místa plná romantiky a skalních věží k nimž vede tzv. Stezka horolezců. Od Horního Sedla pokračujeme po hřbetu podél Ostrého (507 m.n.m.) ke Kozím hřbetům. Cestou k Vysoké (545 m.n.m.), nejvýchodnějšímu vrchu Lužických hor, mineme tzv. Landvašský kříž. Připomíná událost, která se měla stát na počátku 19.století. Co vedlo jednoho z landwachů, strážců zemských hranic, procházejícího okolo plechového obrazu Krista na kříži. K tomu, aby na obraz Spasitele střelil, nevíme. Snad nebyl zcela při smyslech, snad byl opilý. O tom, zda vykřikl: „Komu ten plechový Kristus může pomoci?“, můžeme jen pochybovat. Kdo u toho byl? Později lidé nalezli pod prostřeleným obrazem i mrtvého hraničního myslivce. Usoudili, že jej postihl boží trest a místu se dlouho vyhýbali.
Za slony i horolezci
Z některých skal Kozích hřbetů, vpravo od cesty, se otevírají výhledy k jihu a západu na vrcholky Podještědí a Lužických hor. Na rozcestí pod Vysokou, kam nás přivede naše cesta, přejdeme z červeně značné na zelenou a po asi jednom kilometru sestoupíme k zajímavému seskupení bělostných skal z křídových pískovců. Jejich zaoblené, téměř kulaté tvary připomínají stádo odpočívajících slonů. Říká se jim, proto Sloní skály, zatímco správný název je Bílé kameny. To jsme již v blízkosti Jitravy, v jitravském sedle, které odděluje Lužické hory od Ještědského hřebene. Ten zde začíná Jitravskou horou a v jejím úbočí je Havraní skála, vyhlášená horolezecká věž, z níž je nádherný pohled na Lužické hory v ose východ-západ. Pro ty, kterých je většina a lano s karabinami nevlastní, jedna útěcha. Podobný pohled nabízí i vrchol Velkého Vápenného (790 m.n.m.) na hřebenovce k Ještědu. Ale není to zadarmo. Stojí to dost námahy!
Kde najdete trpaslíky?
My jsme však na Bílých kamenech, které mají také svou pověst. Není o slonech, ale národu trpaslíků. Již dávno tomu, kdy se pastýřce ze stáda zatoulalo telátko a ta jej spatřila na jednom z bílých kulatých kamenů. Vylezla za ním a překvapením málem vykřikla. Vedle telátka na ni čekal trpaslík, který ji oslovil. Požádal ji, aby od něho vzala klíček k pokladu trpaslíků a pečlivě ho opatrovala. Za to se ji celý život dobře povede a nepozná nouzi. Národ trpaslíků, který byl po okolních kamenech skryt pod svými kapucemi se chystal opustit své území, neboť časy se pro ně velmi zhoršily a lidé se stali zlými. Když pastýřka klíček přijala a jeho ochranu přislíbila, trpaslík zmizel a telátko se zase páslo dole v louce pod skálou. Pastýřka jako omámená odnesla klíček domů a uschovala jej do starého dutého stromu. Po celý zbytek života vyhlížela a čekala, zda se národ trpaslíků vrátí, aby si vzali zpět klíč ke svým pokladům. Nevrátili se, ale věštba se splnila. Žena – pastýřka žila na svém statečku v dostatku a spokojeně až do smrti. Klíč ukrytý ve stromu zůstal, ale nikdo už neví, kde jej hledat. Stromů od té doby padlo a znovu vyrostlo mnoho.
Zpět při západu slunce
Od Bílých kamenů se vracíme po příjemné, neznačené cestě vzhůru k Hornímu Sedlu. Vyjdeme před vrcholem silnice z Rynoltic do Hrádku a po pár desítkách metrů přijdeme znovu ke kapličce kolem níž jsme již procházeli. Pochází z roku 1739. Z Horního Sedla do Dolního bychom mohli sejít už i po silničce, ale trochu delší cesta pod lesem do Krásného dolu nám nabídne při západním slunci pěkné pohledy k Hrádku n. Nisou, na zámek Grábštejn a přirozeně do celé lužicko-žitavské pánve. Naše cesty územím českého Trojzemí z velké části kopírovaly trasu mezinárodní naučné stezky Lužické a Žitavské hory. Kilometráž asi 15 km, s vyjímkou výstupu na Kohoutí vrch celkem nenáročným terénem.
