Vážení čtenáři, pojďme se osvobodit od používání nadávek ošklivých, jako je například debil, prase, libovolná část lidského těla, například slepé střevo. Vždyť česká řeč je tak bohatá a rozvitá…
Šantat znamenalo vrávorat, potácet se – odtud se vzal šantala.
Spratek je vlastně dost ošklivá nadávka. Spratek je totéž, co záprtek nebo zmetek. Znamená předčasně narozené mládě a vedle toho má i význam nějakého odpadu – odřezků kůže, hadrů a podobně.
A teď už jen závěrečné slovo blb. Ať už si je medicina používá jakkoli, pro naše praotce byl blb, blbec ten, kdo blábolil tak, že mu nebylo rozumět. Kdo jako by říkal jen jakési bl bl bl. Zajímavé je, že takové označení měli i staří Římané pro cizince, se kterými byla těžká domluva, kteří říkali nějaké br br br – a byli to tedy barbaři. No a co myslíte, kde se vzalo české slovo Němec? Němec byl jakoby němý, protože mu potomci praotce Čecha za mák nerozuměli.
S označením troup se už opravdu setkávají jen čtenáři literatury předminulého století. Znamená hrubiána, neotesance, i když vlastně jde o předmět otesaný – o tělo bez končetin – o trup. Jinak také o trouchnivý, vykotlaný kmen stromu. Nic lichotivého. Zato nezbedu už tak nemilosrdně nesoudíme, nezbeda nám může být i milý, ale původně bych se s nezbedou setkat nechtěl. Byl to člověk, kterého nebylo možné se zbýt čili zbavit. Taková pijavka, klíště, vyžírka, možná i neodbytný ctitel. Později se význam nezbedy měnil na kohosi bujného, nevázaného, nevychovaného, ale sympatického. Z pochvalného hodnocení k odsuzujícímu se naopak dopracoval drzoun.
Být drzý, drzký znamenalo ve staré češtině, že dotyčný je smělý, statečný a odvážný. Později právě snad až moc, až se tím stal obtížný. Už jsme tu mluvili o padouchovi, který se utrhl ze šibenice. Jeho rodný jazykový bratr je neurvalec, ale těžko říci, jak to s ním bylo: urvalec byl ten, kdo se utrhl od kůlu před šibenicí, kde byl tělesně trestán. Podle toho by neurvalec byl ten, kdo si mrskání od pacholka vychutnal až do konce.
Ozval se nám tu pacholek – původně opravdu zaměstnání – katův pomocník, nebo pak i rychtářův dráb. Jako označení hospodářova pomocníka pro hrubou práci se pacholek dostal do zemědělského prostředí. S pacholetem nebo pacholíčkem nemá ovšem nic společného – pacholátko má prý v sobě zachovaný základ slova chlácholiti.
Což takhle zajímat se o couru? Coura nám oznamuje činnost – courá se, cárá, čili loudá se po ulici – a nabízí se mužům.
Málo se věnujeme latině, to byl dlouhá staletí jazyk vzdělanců – rabiáte, magore, mizero, prevíte, vagabunde, snobe a třeba ty fifleno. Právě ta fiflena zní tak pěkně zvukomalebně, že byste ji považovali za domácí produkt. Ale ne. Na začátku fifleny je kořen, který dobře známe ze slova fingovat. Fingor znamená přetvařuji se, finguji. Příbuzné slovo finta znamená lest, úskok, klam. Ale co ta fiflena, kterou bychom vinili spíš z rozmazlenosti? Bylo to jinak – ta přetvářka se projevovala ve falešném přepychu při oblékání, v předstírání života na vysoké noze a tím i nafoukaném přístupu k ostatním lidem. To jsou tedy fifleny.
Ne z angličtiny, ale z latiny je také slovo snob. Snob je zkratka, kterou si v seznamu žáků poznamenávali na anglických soukromých školách za jejich některá jména a znamenala sine nobilitate – bez urozenosti. To, aby profesoři věděli, jestli mají s klukem jednat jako s budoucím lordem, nebo s obyčejným úředníčkem. Urážlivé, nebo spíš pohrdavé, označení se pak přeneslo na neurozené zbohatlíky prostého původu, kteří se snažili předstírat vznešenost svým jednáním, okázalými projevy vzdělanosti a kulturnosti.
Opak snoba by moh být vagabund. Vagare znamená v latině potulovat se. Vagus znamená pohyblivý. Vagabundus také používali latiníci ve významu nestálý. Ve středověku se potulní studenti nazývali vaganti, prázdniny byly vagace, kdy se vydávali pěšky domů, nebo sháněli po městech a vesnicích výdělek. Tady hraje ale i slovo vaco, jsem volný, mám volno. Praví vagabundi, ale později měli to volno i ve školním roce. Byli to prostě tuláci.
Prevít je z latinského privatum, znamená něco nepříjemného, špatného. Později se privat psalo na dveře soukromého záchodu. Měl jsem kamaráda Rudlu, který mluvil zásadně velmi slušně a žádná hrubá slova mu nepřešla přes rty. Samozřejmě to dělal hlavně pro legraci. Ten místo přejatého německého výrazu hajzlík překládal do češtiny „ty domečku“.
I rabiját, rabiák přišel do češtiny z latiny. Rabies je zuřivost, rabiare znamená zuřit. Rabiát je hrubý násilník, obávaný vztekloun a zuřivec.
Složitější je to s mizerou. Miser je v latině ubohý, nešťastný, chudý – a jak to bývá, chudí byli automaticky považovaní za špatné. Náš bídák, bídník, což je slovo odvozené od bídy, v bídě jsoucí, taky přešel od tohoto významu k hanlivému označení nespolehlivého, bezcharakterního člověka. Proto třeba už jsme sotva chápali původní překlad titulu Hugových Miserabiles – Bídníci, když přece šlo o lidi nešťastné a chudé.
Oblíbený debil znamená i v latině slabomyslný. Zajímavější je magor. Promiňte, ale to už sem musím zaplést řečtinu. Fantasmagorie znamená vykouzlenou vidinu, přelud. Správně by se mělo říkat fantazma agorie, protože jde o složeninu fantazma – vidiny a agorevó – mluvím. Agora nebylo jen náměstí ale i shromáždění, kde se hlavně řečnilo – řecky. Magor tedy vypráví své fantastické, nesmyslné představy. Je to pomatenec.
Vraťme se na české luhy, a to kvůli volovi. I když jsem v začátcích tohoto cyklu slíbil že domácí zvířata vynechám, vůl je tak dobrotivé tažné zvíře, že straší v našich nadávkách už staletí a jisté kruhy mládeže, i děvčat, mají vola za každým třetím slovem. Bylo by zajímavé vypsat soutěž o to, kdo najde nejstarší doklad použití vola jako nadávky. Kluci v jedné Haškově povídce datované 1906 používají vola v řeči tak běžně, jako dnešní mládež. Čelakovský dokonce zaznamenává české přísloví, které končí: … dobré pole neprodávej, vole! Asi bychom došli hodně daleko.
Připomenout bych chtěl rozmile hanlivé označení slonbidlo. To si dovolit můžeme, protože se slonem nemá nic společného. Jde o člověka dlouhého, a tak tenkého, že by sotva zaclonil, čili zaslonil bidlo.
Krásné slovo je hňup. Hňup hnípá, čili dřímá. Alespoň tak pořád vypadá. Je to člověk netečný. A přejdeme k ňoumovi, čili nekňubovi. Existovalo slovo „kňoubat se“, nimrat se ve všem bez zájmu, bez nadšení a chuti. Mělo by se tedy správně říkat „kňuba“. Ten zápor navíc si lidé přidali asi proto, aby na kňubovi nezůstalo vůbec nic kladného. Někdy se ňouma mění na ňůmu, dokonce na Ňumu Pompília. Jak k tomu tento druhý římský král přišel, abychom si ho brali do úst v souvislosti s pomaleostí a netečností! Numa byl dobrý a pilný organizátor, posílil říši, zakázal krvavé oběti, měl prý dokonce božské schopnosti – a ještě stihl chodit za jednou nymfou a milovat se s ní v jakési posvátné jeskyni. To jen tak mimochodem. Asi studentům zněli ňouma a Numa podobně.
Neřádovi ten zápor patří naprosto logicky, neboť to je opak lidí řádných a pořádných. Být ve svrabu je, jak uznáte, být v nepříjemné situaci. Zákožka, potvora, svrbí. Zato srab, nebo srabař jsou nadávky prastaré a odjakživa znamenaly zbabělce, nešiku, ale i břídila. No a teď abychom zase vysvětlili, kdo je břídil. Břídit znamenalo chodit ledabyle sem a tam, což asi vždycky někdo považoval za své hlavní zaměstnání. Později se to označení dávalo lidem, kteří svou práci dobře neumějí, pokazí, na co sáhnou – a kupodivu i flákačům.
Kdo je flákač? Lenoch. Ten, kdo ze všeho nejraději sebou flákne a leží. Povaleč.
Jak dnes cítíme slovo otrapa. Útrapy se ve staré češtině řekly „otrap“. Otrapa tedy byl člověk, který prožíval útrapy. Ocitl se na mizině, z nějakého důvodu zpustl, stal se pobudou a chtěl-li přežít nutně musel své okolí obtěžovat. Tak známe výraz nadávky otrapa my dnes. Pro eufemistické vyjádření bychom volili výraz „bezdomovec“.
Dneska se s naším exkursem do světa nadávek rozloučíme. Už teď nám docházejí výčitky, že jsme na nějakou zapomněli. My se drželi spíš jazyka obecného. Slangy a argoty mají svůj vlastní tajemný svět. No a pak jsou tu nářečí – například, co prý je to „šošeň“? Ty šošňu se říká na Moravě a je to něco bezvýznamného, malinkého – no, co si budeme povídat, je to suché z nosu. Pak je tu Poláčkova rampepurda rampepurďácká, nebo Vančurova barbucha. To jsou spisovatelské výtvory. Tak daleko jsme ani zavítat nechtěli.
V některých uzavřených partách a společnostech vznikají roztomilá oslovení, jako ty vanilko, ty kropáčku a stovky dalších. Takové tvořivosti se meze nekladou. Další hanlivá označení vznikla například ve spojení se slovem starý. Čtenáři (mužského rodu) se doufám neurazi, když jich tu pár ocituji: Starý paprika, obejda, vošoust, slimák, prďola, vometák, starý nehet, paroh, smeták, páprda, vohnout, pandrhola, ponrava a dále starý únava, násoska, nádor, kořen, votlema a tak dále. Dámy nesmějte se, co do množství jste na tom v našem slovníčku daleko hůř. Dovolím si ukázku: ta stará komedie, drapérie, pixla, mašle, bréca, stará radost, rašple, fuxie, petlice, škatule, kolejnice rezatá, haluz ulomená, bazuka vystřílená, stará lochneska, petrolejka, emancipace, košpeta, ta stará vražda, rekvizita, struktura… promiňte, k tomuhle výčtu mě vede čisté odborný zájem.
Tajemství jazyka si musí asi každý odhalovat sám. Nemůžeme vás nutit, abyste si alespoň na chvilku sedli k románům, nebo povídkám z poloviny předminulého století a zkoušeli se v nich s rozkoší laskat s podivnými a zapomenutými slovy. Nedávno jsem například četl článek z počátků tenisu u nás. Víte, jak se tam říkalo raketě? Nápalka. Božena Němcová měla krásný výraz pro květináč: kruhule.
I vy jste dneska rodiče nových výrazů, našeho nového jazyka. Promiňte, že jsme váš zájem o česká slova vzbuzovali právě nadávkami.
